Britské souznění se slovanskou duší na Dvořákově Praze

Jedním z dramaturgických vrcholů Dvořákovy Prahy byl bezesporu včerejší koncert London Symphony Orchestra s italským dirigentem Gianandreou Nosedou (8. září, Dvořákova síň). Jednoduchou dramaturgii tvořila dvě díla – Dvořákův Violoncellový koncert h moll s Jiřím Bártou a Rachmaninova Symfonie č. 2 e moll.

Jiřího Bártu jsem slyšela hrát tento koncert mnohokrát, poprvé v devadesátých letech ještě s karlovarským orchestrem, a člověk se neubrání tomu, aby přemýšlel o dlouhé umělecké cestě, která sólistu dovedla až před londýnské symfoniky, a trochu srovnával. Tak předně – již to není ten ohnivý kučeravý chlapec, který se nedočkavě vrhne po dlouhé orchestrální předehře s plnou silou hned na první tóny svého partu. Je vyzrálejší, svou energii směřuje tam, kde má největší účinek a důvod. Některé pasáže Bárta hraje objektivněji, střízlivěji, aby o to více vynikla místa, v nichž se skrytá síla prodere na povrch. Jiná je i řeč těla – s trochou nadsázky lze říct, že sólista méně demonstruje své pocity a vášně, což mu přinášelo obdiv především ženské části publika, a ano, přiznejme si – také méně potřebuje sledovat své prsty a polohy na hmatníku, díky naprosté technické svrchovanosti nad dílem. S klidnou tváří a soustředěností východního filozofa naslouchá s hlavou vztyčenou hudbě, sleduje dirigenta, spoluhráče v orchestru, citlivě souzní a ustupuje jejich sólům. Zde se projevuje jeho bohatá komorní praxe.

Jaký tedy byl jejich Dvořák? První větu uchopili pevně, s vyrovnaným tempem, s velmi pomalou střední částí, kde si sólista jako vždy pohrál s každým tónem. Hezky vyšla souhra cella s flétnovým sólem, od nějž věta již stále gradovala, tempově i dynamicky, až do triumfálního vyvrcholení. Druhá, velmi pomalá věta byla plná napětí a zadržovaného tempa, krásně vyzněly horny (jak to jen dělají, že dechy v orchestru mají celkově tak vyváženou sametovou barvu?). Divoké finále ukázalo sílu orchestru, který – když chce – umí notně zaburácet, ale nikdy přitom nepřekáží sólovému partu. Nasadili opravdu svižné tempo a drželi jej v průběhu celé věty, sólista zde předvedl vynikající technickou preciznost i v nejvypjatějších místech. Výtečná byla také sóla v orchestru – především koncertního mistra, který v dialogu s cellem zazářil svítivým jasným tónem svých houslí nad celým orchestrem.

Mám ráda Rachmaninova, proto jsem si nenechala ujít příležitost slyšet jeho Druhou symfonii e moll v původní nezkrácené podobě. Téměř hodina nepřetržité krásy – nechápu, jak dokázal někdo vybrat byť jen pár taktů, které je nutno vyhodit. A v některých verzích se škrtalo až čtyřicet procent z partitury!

První věta je široce rozevlátá, dojímavá a melancholická jako široká ruská duše. Vlastně se nedá říct, že by se dlouhé věty mezi sebou příliš lišily charakterem nebo náladou. Převažují rozezpívané melodie houslí, romanticky jímavé, občas svými glissandy připomínající styl filmové hudby, která z Rachmaninova jistě také čerpala (i v populárním Mrazíkovi by se něco našlo – některé ruské motivky). Zároveň je to hudba prudkých kontrastů, emocí a vzruchů, které nečekaně vpadnou do romantické selanky, někdy jako by hudba vyprávěla příběh, nějaký děj, i když skladba programní není.

V lahodně sladěných harmoniích vynikal plný, vyrovnaný zvuk orchestru s medově zbarvenými basy, energický, ale zároveň jemný. Těleso je vzorem naprosté profesionality, přesných nástupů a vlasově tenkých pianissim, konců do ztracena, nebo naopak plných burácivých fortissim. A zvláště vyniká ten kultivovaný zvukový ideál: ani v největším náporu žesťů nebo celého pléna nebyly slyšet ryčné a naturalisticky přepjaté barvy nástrojů. London Symphonic Orchestra má v sobě aristokratickou grácii a jistou něžnost.

Dirigent Gianandrea Noseda vedl orchestr vláčným, umírněným gestem. Vtiskl partituře s nesčetnými vlnami a vrcholy a opakovanými motivy čitelnou a logickou strukturu. Navzdory délce skladby zde nebylo hluchých míst, kde by poklesla pozornost publika. Myslím si, že je to dirigent nesmírně talentovaný a přitom skromný, bez velkých gest odvádí před orchestrem vynikající práci. Jako přídavek zazněl Trepak z Louskáčka a Brahmsův Uherský tanec č. 5.

Hodnocení autorky recenze: 90%

Dvořákova Praha 2016
Světové orchestry
London Symphony Orchestra
Dirigent: Gianandrea Noseda
Jiří Bárta (violoncello)
8. září 2016 Dvořákova síň Rudolfinum Praha

program:
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104, B. 191
Sergej Rachmaninov: Symfonie č. 2 e moll, op. 27
přídavky:
Petr Iljič Čajkovskij: Louskáček – Trepak
Johannes Brahms: Uherský tanec č. 5

www.dvorakovapraha.cz