Brittenovo Zneuctění Lukrécie v Divadle na Vídeňce

Násilný akt Tarquinia, jehož se dopustil na cudné Lukrécii, výtvarně stylizovali Tizian, Giordano, Rubens a další malíři, častým námětem výtvarného umění se stala také Lukrécie v okamžiku sebevraždy. V literatuře našla místo v díle Ovidiově, Liviově i Shakespearově. Libretistovi opery Benjamina Brittena The Rape of Lucretia Ronaldu Duncanovi posloužilo jako předloha francouzské drama André Obeye Le Viol de Lucrèce. Opera Zneuctění Lukrécie následovala po Peteru Grimesovi jako Brittenova druhá opera (prvním jevištním dílem byla opereta Paul Bunyan, přepracovaná roku 1976), poprvé uvedená 12. července 1946 v Glyndebourne (a propadla). Obeyeho předloha nebyla zdaleka tak silná jako povídka Georga Crabbeho, z níž vzniklo libreto k Peteru Grimesovi, a ani Ronald Duncan neposkytl libreto, jehož sturktura by přesvědčila; vzdor tragice příběhu je v něm dramatického pramálo. Byl to pokus o spojení moderních prostředků s odkazem antického i barokního divadla, proto zřejmě záměrná statičnost. Hudební složka je většinou parlandového charakteru, děj je komentován chóry (mužským a ženským), zastoupeným ovšem pouze dvěma sólisty. Podstatou není jevištní akce, nýbrž soustředění na duševní pohnutky protagonistů: na macha Tarquinia, který za každou cenu musí dosáhnout svého, velkodušného Lukréciina manžela Collatina („pokud jsi násilníkovi nedala svou duši, je to ostatní malicherné“), a Lukrécie, která své pošpinění neunese a volí smrt. Slabinou díla je ovšem snaha o didaktičnost. Naučné poselství, že jediné řešení je v příchodu Spasitele, působí násilně a nepřesvědčivě. V zásadě soukromý příběh se nelogicky mění v příběh politický (Etruskové proti Římanům) a náboženský. Ano, smrt historické Lukrécie a její důsledky se staly zakladatelskou legendou římského státu. Vyslovení proroctví o příchodu křesťanství a naděje, že od té chvíle bude všechno v pořádku, ovšem vyznívá papírově – a zbytečně.

Režisér Keith Warner si byl schematičnosti libreta vědom a i když jeho slabiny odstranit nemohl, zásadně mu pomohl tím, že zmíněnou didaktičnost povýšil z nouze na ctnost. Postavy zastupující mužský a ženský chór jsou tady profesor historie a studentka. Na scéně jsou tak přítomny dva světy – svět historické Lukrécie a svět dnešní vysoké školy; de facto jsou přítomny světy tři – neboť mezi profesorem a jeho studentkou je generační rozdíl, ilustrovaný profesorovou temnou pracovnou s regály plnými knih a těžkým psacím stolem, a studentčinou světlou, jednoduchou komůrkou a laptopem. Profesor a studentka příběh dávného Říma nejen komentují, ale spoluprožívají – každý má na jednání protagonistů svůj názor, profesor jej vidí z mužského, studentka z ženského hlediska; ona to také je, kdo podává Lukrécii smrtící zbraň. Keith Warner udržel svůj koncept důsledně. Nechtěl hrát drama, kde žádné není. Pomohlo i scénické uspořádání a práce se světly (Ashley Martin-Davis a Mark Jonathan). Stínohra místo předstíraného boje, nespočet žárovek, které se rozsvěcují ve chvíli Tarquiniova brutálního činu, barvy a střih kostýmů (modré amfory a modré šaty Lukrécie v poslední scéně – i ona je v tu chvíli nádobou, nádobou hříchu), všechno koresponduje. Hrálo se bez přestávky (hodinu a tři čtvrtě), pro sevřenost koncepce jediná možnost. Je to komorní příběh, žádné velké historické plátno.

Tomu odpovídá maximálně úsporná Brittenova instrumentace, často doprovází zpěv jen jeden nástroj (klavír, fagot, anglický roh) – nebo také vůbec žádný. Soubor Klangforum Wien, absámbl složený z prvotřídních sólistů řídila britská dirigentka Sian Edwards (roku 2007 debutovala v Divadle na Vídeňce v tamní premiéře opery Jake Heggieho Dead Man Walking). Zcela právem měly dirigentka a orchestr největší aplaus. Nejrozlehlejší party náležely oběma chórům: ženský chór zastupovala americká sopranistka tmavé pleti Angel Blue, původně modelka (Miss California z roku 2006!), která debutovala na jevišti v sezóně 2008/09. Podle mě – pokud nepodlehne masáži médií a nenechá se uštvat – velká naděje svého oboru. Mužský „profesorský“ chór byl zjevem i charakterem hlasu výtečně pro tuto roli obsazen britským tenorem Kimem Begleym (v repertoáru má mj. kapitána Vereho z Brittenova Billyho Budda). Výborné byly představitelky chůvy Bianky (Jean Rigby) a služebné Lucie (Anja Nina Bahrmann) – jejich velký duet je také jedinou scénou, která do opery vnáší světlejší atmosféru (Anju Ninu Bahrmann by operní divadla rovněž měla dobře sledovat). Tarquinius byl Nathan Gunn, Collatinus Jonathan Lemalu – i tato volba byla šťastná; oba barytoni se liší zjevem a režisérovi umožnili vložit další psychologickou rovinu: Lukrécia je sice z vlastního přesvědčení věrná a cudná manželka, Collatinus však její ženské touhy nejspíš nenaplňuje. Možná se daleko víc cítí vina pro své myšlenky, než vlastním faktem podlehnutí svůdci. Paradoxně téměř nejméně ke zpívání toho má představitelka role Lukrécie. Pro Angeliku Kirchschlager to byla příležitost prokázat herectví i v drobných detailech; s úsudky některých vídeňských kritiků, že v hlubších polohách zněla hrubě, bych nesouhlasila – v této roli jde především o přesvědčivou jevištní prezentaci na malé ploše, ne o krásné zpívání.

Na okraj

Angelika Kirchschlager se nedávno přiznala, že dospěla k rozhodnutí změnit své zaměření, uvolnit se z opery a věnovat se více písni. Hodlá uspořádat koncertní turné po malých rakouských městech; přinášet hudbu k publiku, které nemá možnost navštěvovat nablýskané operní domy a možná ani nechce, a přesto touží po hudebním potěšení –, a zaslouží si je. „Porozumět písni, na to není potřeba žádné předchozí vědění,“ říká. „Jen si udělat čas a poslouchat. A to je dnes možná to nejtěžší. Všichni spěcháme a odnaučili jsme se slyšet jeden druhého.“ (Wiener Zeitung, 24.12.2010)

Divadlo na Vídeňce přišlo s Brittenovou Lukrécií ve stejnou dobu, kdy vídeňská Státní opera uvedla obnovenou premiéru Billyho Budda. Ředitel Divadla na Vídeňce Roland Geyer k tomu řekl (Bühne, únor 2011): „Je krásné, že oba operní domy přicházejí v únoru s Brittenovou operou. Je to nabídka, kterou lidé určitě uvítají, neboť se tak programy obou oper smysluplně doplňují.“ Divadlo na Vídeňce čeká v nadcházejícím létě přestavba, která má pomoci vyřešit problém s technickým zázemím budovy. Památkově chráněná tzv. „Papagenova“ brána je totiž nízká a úzká pro transport kulis, divadlo také nemá dostatečné skladovací prostory. „Sice nebudeme mít ani v budoucnu něco, co by se dalo nazvat skladem kulis, a proto také není v Divadle na Vídeňce možný repertoárový provoz. Návrh, který padl před deseti lety, totiž přenést do Divadla na Vídeňce provoz Lidové opery (Volksoper), mohl tehdy předložit jen někdo, kdo vůbec nezná technický provoz divadla. Nám však nyní přestavba přece jen umožní nasadit současně dokonce tři různé inscenace.“ Do budoucna se také uvažuje, že by Divadlo na Vídeňce samo zajišťovalo operní součást festivalu Wiener Festwochen. Dosud totiž hrálo divadlo od září do dubna a posléze poskytovalo budovu k dispozici festivalu, aby znovu převzalo letní staggionu v červenci a srpnu. „Dokážu si představit, že bychom s Festwochen měli v květnu nebo červnu koprodukci a inscenaci pak mohli ještě v červenci hrát, načež bychom pro zbytek léta divadlo zavřeli. To by umožnilo nutné opravy a podobně.“

Benjamin Britten:
The Rape of Lucretia
Dirigentka: Sian Edwards
Režie: Keith Warner
Scéna a kostýmy: Ashley Martin-Davis
Světla: Mark Jonathan
Orchester Klangforum Wien
Premiéra 17.února 2011 Theater an der Wien Vídeň
(psáno z reprízy 19.2.2011)

Male Chorus – Kim Begley
Female Chorus – Angel Blue
Collatinus – Jonathan Lemalu
Junius – Markus Butter
Tarquinius – Nathan Gunn
Lucretia – Angelika Kirchschlager
Bianca – Jean Rigby
Lucia – Anja Nina Bahrmann

www.theater-wien.at

Foto z inscenace R.Bock