Brněnská Libuše jako politický operní kabaret

Premiéra 7. září přivítala milovníky opery, kteří očekávali slavnostní a noblesní zážitek. Byli konfrontováni s neobvyklým zpracováním, které některé nadchlo a některé urazilo. Má právo režisér si takto upravit operu po svém a dát jí další rozměr, kterým ji posune jinam? Zahájení představení bylo také netradiční. Premiéra se konala v den narozenin nestora brněnské opery, sbormistra Josefa Pančíka, kterému před diváky popřál ředitel divadla Martin Glaser a šéf a režisér Jiří Heřman. Slavnostní naladění poněkud pokazilo následné děkování politikovi, náměstku primátora Matěji Hollanovi, který končí volební období. Bohužel to zapůsobilo jako předvolební agitace, což nebylo příliš vkusné.

Opera je především hudební dílo. Hudba je dána, autorem předepsána, prověřena a nezbývá, než ji co nejvěrněji a nejlépe interpretovat.Dirigent Robert Kružík dal Smetanově hudbě noblesu a lesk. Obrovský prostor pomyslného jeviště hudba stačila zaplnit, aniž ztratila na kompaktnosti. Jen občasná souhra se sborem, postaveným po celé hrací ploše, vykazovala problém se zpožďujícím efektem, naštěstí rychle eliminovaným.  Sbormistr Pavel Koňárek tady odvedl obdivuhodnou práci. Opera je inscenována celá, bez škrtů. Podivně, až nadbytečně, působí violoncellové sólo, které na jevišti hraje dirigent představení, původně violoncellista. Hrál skvěle, zatímco jeho taktovky se ujal sbormistr Pavel Koňárek. Violoncello zůstává poté na ploše naaranžované jako dekorace do konce představení a působí velmi zcizeně, i když křehce a půvabně.

Obrovská scéna je zaplněná velmi střídmě, zato nápaditě. Scénograf Tomáš Rusín použil jako symbol českého státu „zlatou kapličku“. Stojí tu realistický a přesný model pražského Národního divadla, který lze rozdělovat podle potřeby a jeho části přeskládat. Na místo trůnu je použita prezidentská lóže, ze které zpívá ke svému lidu Libuše i Přemysl. Logické, jednoduché, prosté i vznešené. Obrovský prostor oživují dvě průhledné kruhové nádoby na kolečkách. V jedné je „svatocudná“ voda, kterou stvrzují postavy své konání, ve druhé je „pravdozvěstný“ oheň. Rekvizity nezbytné pro vznešené obřady. Nechybí ani desky „právodatné“, ve kterých je Ústavní listina a křivdy kárající meč. Dokonce jsou tu i korunovační klenoty. Kostýmy Zuzany Štefunkové – Rusínové konvenují první republice, jsou elegantní a nadčasové, pánové jsou ve fracích. Další podtext, že se hraje o něčem jiném, než je jen Kosmova pověst.

Překvapením je režijní uchopení opery. Jiří Heřman nevypráví pouze pověst o Libuši. Vypráví i stoletý příběh českého státu, co se v něm za oněch 100 let odehrálo a nijak naše předky nešetří. Mnozí diváci se cítili pobouřeni a snad i uraženi, ale režii je nutno přiznat nápaditost a pravdivost. Úder divákově vnímání dává již předehra, za které defiluje na slavnostní fanfáry deset prezidentů i s manželkami. Hlavy státu si nesou svoje obrovské kašírované hlavy, výtvarně velmi vydařené a poznatelné. Od prezidenta Beneše až po současného Miloše Zemana. Každý má nějaké znamení či chování, které nenechá nikoho na pochybách, o koho jde. Jen prezident Emil Hácha je bez manželky, zato Václava Havla provází obě, jak Olga, tak Dagmar. Václav Havel je během opery nejvíc upřednostňován a de facto glorifikován a je stavěn do pomyslných dialogů s Masarykem.

Postavou, připsanou do opery, i když nezpívající, zato důležitou pro druhoplánový děj, je první prezident, Tomáš Garrigue Masaryk, ztvárněný Markem Pospíchalem. Do „sněmu“ prezidentů přijíždí na koni a po celou operu její poslání fyzicky „komentuje“. Některé Masarykovy myšlenky jsou dokonce deklamovány a prezentovány na titulkovacím zařízení. Je pomyslným duchovním rádcem nejen Libuši, ale i ostatním postavám, při čemž ho doplňuje i manželka Charlotte. Všechny postavy prezidentů během opery přecházejí jevištěm a komentují dění podle charakterů a významu v dějinách. Dochází i ke komickým situacím, jako bloudící Zeman, nebo vše dirigující Klaus. Snaha o komiku, nebo spíš o pozitivní motivaci lidu, čiší ze sokolského sletu, který ohlašují postavy 4 ženců spolu se dvěma klarinetisty. Při zpěvu cvičí prostná, pak nastupuje sbor, kterému předcvičuje sám prezident Masaryk. Úsměv diváka tuhne, když si sbor uváže rudé pionýrské šátky a pak je pálí v pravdozvěstném ohni, či když v zadním plánu pochoduje a hajluje dav. K dobrým režijním nápadům patří obrys první republiky, vyšlapaný Masarykem, na který sbor klade hraniční kameny, efektní je stržení rudé opony před druhým dějstvím, nebo několikrát cválající Libušin bělouš v projekci na horizontu. Obrovský prostor je třeba něčím oživit, proto všichni na jevišti chodí neustále přes jeviště, víceméně bez důvodu a cíle a vyhýbají se prezidentským hlavám, rozesetým po hrací ploše.

Operu ale dělají především pěvci. Je na nich, jak ztvární postavu nejen herecky, ale především pěvecky. Pěvci byli pečlivě vybráni, neboť je jen jedno obsazení, což bývá velmi rizikové. Jde o mladé a svěží obsazení. Libuši ztvárnila sopranistka Lucie Hájková, krásná sošná žena s čistým sopránem. V průběhu představení rozumně šetřila síly a stavěla účinek zpěvu na jiskřivém a nosném piánu s jemným vibratem. Dramatické momenty, včetně věštby, rozvinula do forte, které ale již vykazovalo v hlase přetížení. Přesto vyzněla role důstojně a dynamicky. Přemyslem byl její skutečný choť, Jiří Hájek. Bohužel jeho baryton postrádal barvu a nosnost a měl i intonační potíže, zejména ve výškách. V duetu jim hlasy barevně a intonačně neladily. Velmi dobře si vedl Pavol Remenár, sólista slovenského národního divadla, jako Chrudoš, jeho objemný a zvučný baryton byl umocněn ohnivým projevem a energií. Jeho bratra Šťáhlava zpíval Dušan Růžička, který menší tenor umí technicky rozeznít zejména ve výškách. Přesvědčivý byl domácí Jan Šťáva jako Lutobor s plným basem a odhodláním, stejně jako Roman Hoza, který podal Radovana znělým barytonem a jako intrikána. Radmilu zpívala členka brněnské opery Václava Krejčí Housková hutným mezzosopránem, škoda, že její úkol byl poněkud menší. Zato role Krasavy je plný dramatický výkon, kterého se skvěle zhostila Alžběta Poláčková, členka Národního divadla v Praze. Její dívčí půvab ostře kontrastoval s heroickou vášnivostí v objemném hlasovém volumenu a spolu s Pavolem Remenárem vytvořili hvězdnou dvojicí. Nelze opomenout představitele žneců, Andreu Širokou, Danielu Strakovou – Šedrlovou a Jitku Klečanskou, které byly skvěle sladěny s Petrem Levíčkem, a jejichž hlasový výkon byl přesný a zvukově vyrovnaný, přestože při zpěvu neustále cvičili prostná. Po závěru opery, kdy „český národ neskoná“, překvapivě zazněla ještě česká hymna. Jen orchestr, bez zpěvu, s plným a dynamickým výrazem. Důstojné zakončení představení, které vzdalo hold 100.výročí republiky, aniž sklouzlo do patosu a nebálo se akcentovat historické omyly a prohry.

Hodnocení autorky recenze:  85%

Bedřich Smetana: Libuše
Premiéra 7. září 2018, Brno Výstaviště v pavilonu P

Opera Národního divadla v Brně
hudební nastudování: Robert Kružík
dirigent: Robert Kružík
režie: Jiří Heřman
scéna: Tomáš Rusín
kostýmy: Zuzana Štefunková-Rusínová
světelný design: Daniel Tesař
dramaturgie: Patricie Částková
sbormistr: Pavel Koňárek
asistent režie: Vojtěch Orenič, Otakar Blaha
asistent dirigenta: Kostiantyn Tyshko
pohybová spolupráce: Kateřina Nováčková

Osoby a obsazení
Libuše: Lucie Hájková j. h.
Přemysl ze Stadic: Jiří Hájek j. h.
Chrudoš od Otavy: Pavoľ Remenár j. h.
Šťáhlav na Radbuze: Dušan Růžička
Lutobor: Jan Šťáva
Radovan: Roman Hoza
Krasava: Alžběta Poláčková j. h.
Radmila: Václava Krejčí Housková
1. žnec: Andrea Široká
2. žnec: Daniela Straková-Šedrlová
3. žnec: Jitka Klečanská
4. žnec : Petr Levíček
T. G. Masaryk: Marek Pospíchal