Brno Contemporary Orchestra a Angažovanost

Brno Contemporary Orchestra (BCO), vrcholový interpret soudobé hudby našeho druhého největšího města, pokračuje v sérii abonentních koncertů označených pojmem začínajícím na písmeno A. Koncert s podtitulem Angažovanost vzdal 9. prosince v prostorách Uměleckoprůmyslového muzea hold přírodě, největšímu z tvůrců. Pečlivě vybrané kompozice soudobých autorů, více či méně zasažené či ovlivněné „přírodními silami“ – tak byly představeny v kontextu participace člověka na přírodních procesech (sám je koneckonců jedním z nich) či jeho neustálého vnitřního pnutí vytvářet v rámci těchto přirozených daností procesy vlastní, kulturní.

První skladbou večera se stala Kya pro klarinet a sedm nástrojů (1959) Giacinta Scelsiho, italského excentrického umělce nalézajícího smysl postupně v několika estetických východiscích. Od fascinace hudebním futurismem Luigiho Russola přes vlastní aplikaci dvanáctitónové techniky Arnolda Schönberga a inspiraci teozofií Alexandra Skrjabina se dostal až k východním náboženstvím a filozofiím. Ty mu sloužily jednak jako nástroj ke zklidnění (měl slabé nervy), jednak jako zdroj nevyčerpatelné inspirace. Hledání spirituální dimenze a vlastního „vnitřního tónu“ se stalo jeho životním cílem, stejně jako přenášení těchto zvukových „vidin“ do hudby. Meditativní charakter Scelsiho kompozice a její soustředění se na zvukový element nenarušený vnějším zrakem byl v interpretaci Brno Contemporary Orchestra ještě posílen: tento úvodní kus totiž zazníval směrem k posluchačům z balkónu umístěného za jejich zády. Mikrointervalový proud hudby vplynul mezi obecenstvo doslova nepozorovaně; některým trvalo i několik minut, než si uvědomili, že koncert začal. Part sólového klarinetu, zde v precizním provedení Lukáše Daňhela, rozhodně nezapadá do představy tradičního sólistického výstupu klasicko-romantického ražení, leč své výsadní místo v partituře má. Ostatní nástroje dotvářejí této mírně dominantní linii ozvěnu a nepříliš vzdáleně připomínají princip alikvótních tónů.

Pestrobarevné zvukové struktury vévodily i ostatním uvedeným skladbám, z nichž kdybych měla vybrat jeden vrchol, byly by to Nachtstücke německého skladatele Michaela Obsta. Tato pětadvacet let stará kompozice následovníka a blízkého spolupracovníka Karlheinze Stockhausena představovala čistě z interpretačního hlediska poněkud oříšek: Jak to vtipně glosoval Pavel Šnajdr, šéfdirigent a umělecký vedoucí orchestru, Obstova skladba je příliš stará na to, aby se daly sehnat technologie, pro něž vznikala. Provedení ale náhradním řešením nijak neutrpělo, naopak byla stvrzena vysoko nastavená laťka úvodního čísla.

Rozehrávání hudebních myšlenek za účelem vytvoření konkrétního zvukového spektra, spíše než využití tematicko-motivické práce, bylo až perfekcionisticky přesné. Rovněž barevná proměnlivost vyznívala přesvědčivě a hráči si suverénně poradili i s přechody mezi minimalistickými plochami repetitivních motivků a spektrálními pasážemi.

Po krátké pauze přišel na řadu jediný zástupce lokální hudební scény, Arnošt Parsch, a jeho skladba Tichá krajina. Ač se chronologicky jednalo o nejmladší dílo, zvukově by se snad s trochou nadsázky dalo říct, že šlo o projev nejtradičnější. Rozhodně byl však Parschův kus nejexplicitněji ovlivněn přírodou, ať už se bavíme o programním názvu, či o hudebním jazyku. I zde dochází ke kontinuálnímu nabourávání tradičních prvků hudební mluvy (melodie, harmonie, rytmus), čímž je potlačena možnost jejich následného rozvíjení. Namísto toho dochází k vytrvalému proměňování zvukového materiálu těžícího z přírody a života vůbec. Tyto entity jsou však v Parschově pojetí vykresleny bez příkras a stylizací; jistě, zvukovost je zasazena do mantinelů našeho dvanáctitónového systému, ale i navzdory této nutné transformaci si přírodní (či kulturní) projevy zachovávají svou soběstačnost a nepodléhají přílišné estetizaci.

Večer uzavřela finská skladatelka Kaija Saariaho a její Lichtbogen z roku 1986. Kruh se tak tematicky uzavřel návratem k estetice vnitřního, často nevědomého světa a zkoumání zvuků plynoucích z těchto hlubinných rezonancí. Tato kompozice je fúzí zvuků akustických a elektronických: Ve své podstatě je to ale mísení velice jemné, často neznatelné. Symbolicky bychom mohli hledat analogie v symbióze přírody (zvuk) a lidstva (technologie). Tónové chvění zvuku doslova zavěšeného v čase a prostoru je typickým atributem tvorby této umělkyně, a Elektrický oblouk není výjimkou. Patrná je i snaha o hledání prostředků k vyjádření autorčina osobního, vnitřního, zvukového vesmíru. Stručně lze říci, že ten byl díky nadmíru chápavé a přitom špičkové interpretaci Brno Contemporary Orchestra nalezen a „předán“.

Všechny čtyři skladby (mimochodem tvořící nesmírně kompaktní a vyvážený celek!) byly provedeny s viditelnou (a víc než sympatickou) oddaností věci. Pod vedením Pavla Šnajdra, již tradičně jistým, tu byl opět mimořádný zážitek, esteticky obohacující a interpretačně na nejvyšší úrovni. Avizovaná přidružená výstava, která měla tematicky souviset s reprezentovaným tématem angažovanosti člověka v přírodě, se nakonec neuskutečnila, ovšem dojem z koncertu tohoto mimořádného tělesa byl výjimečně čistě zvukový (zde narážím na jejich tendenci mísit různé druhy umění); absence výtvarného momentu byla myslím naplno vynahrazena jedinečným sluchovým zážitkem.

Hodnocení autorky recenze: 95 %

Angažovanost
Dirigent: Pavel Šnajdr
Lukáš Daňhel (klarinet)
Brno Contemporary Orchestra
9. prosince 2015 Moravská galerie Brno

program:
Giacinto Scelsi: Kya
Michael Obst: Nachstücke
Arnošt Parsch: Tichá krajina
Kaija Saariaho: Lichtbogen

www.bcorchestra.cz