Bubnování za dveřmi

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ve dvacátém prvním století se proměnil i vztah publika k umělcům. Pryč jsou časy, kdy byli instrumentalisté, dirigenti a zpěváci zbožňováni jako veleknězové vážné múzy. Dnešní divy (ženy i muži) už netropí skandály, většinou se s nimi dá dobře vyjít a jsou pragmatici. Dokonce ani tendence prodávat klasiku jako pop a cpát kvůli tomu hezké houslistky do pouzdrovitých šatů neodvrátila ústup z centra zájmu.

Obchodní základna je dnes střízlivější. Dnešní umělec musí být kdykoli dosažitelný. Kdo chce připoutat mladé publikum, musí s ním komunikovat – na sociálních sítích, na YouTube, a hlavně při koncertech. Německo-ruský klavírista Igor Levit (nedávno vyšla jeho výtečná nahrávka Bachových partit) vykládá posluchačům, proč si vybral zrovna Thälmannovské variace britského avantgardisty a Stockhausenova žáka Cornelia Cardewa, přímo z podia.Cecilia Bartolli předkládá nový typ hvězdy s vlastním poselstvím už řadu let. Její programy přicházejí vždy s myšlenkou, s konceptem, jako byly například árie z repertoáru Marie Malibran. Na zájezdy připravila malé pojízdné muzeum, připomínající tuto někdejší divu. A pochopitelně bylo v pravou chvíli na trhu i CD.

Začínající umělci jsou v obtížné pozici. Nahrávací firmy ztrácejí rychle trpělivost, do několikaleté práce nehodlá nikdo investovat. Jsou-li dva snímky po sobě neúspěšné, znamená to konec. A pokud taková velehvězda jako Lang Lang po letech budování image Deutsche Grammophon opustí a přejde k Sony Classical, pak ne proto, že by firma očekávala jeho prostřednictvím obrovské příjmy, nýbrž kvůli tomu, že čínský koncern je nositelem reklamy pro další výrobky Sony, jako jsou televize nebo fotoaparáty. A to je milionový obchod pro obě strany.

Takové sumy řecko-sibiřského dirigenta Teodora Currentzise nezajímají. A přesto i na něj firma Sony sází. „Myslíme si, že umělec má mít vlastní projekt,“ říká šéf labelu v odvětví klasické hudby Per Hauber. A Currentzis představuje jakousi výjimečnost. „Jen tak natočit album, to už se nenosí.“ Podobně vidí budoucnost nahrávacího průmyslu i šéf evropského Universalu Frank Briegmann. CD je pro něj sice „ještě životné“, ale v budoucnu bude stále důležitější zvláštní vybavení. Kupec musí být něčím nalákán, aby si CD koupil.Zvláště se to daří s boxy se soubornými nahrávkami interpreta nebo skladatele, nejlépe ještě v nejmodernější digitální úpravě. Například box se šedesáti devíti CD, se všemi studiovými snímky Marie Callas. Jsou nově digitálně upravené, ještě nikdy nezněly tak dobře.

Trh klasické hudby je malý a kupci jsou tradičně konzervativní. Z celkového počtu produkce v Německu je jen šest a půl procent věnováno klasice. Polovinu tvoří rock a pop. Láska zájemců o CD s klasiku se rovná lásce německého čtenáře k tištěné knize. Digitální nabídka se prosazuje tu a tam a jen zvolna. Z popu si opatřili konzumenti prostřednictvím downloadu v uplynulém roce asi dvacet procent produkce, v klasice to bylo šest procent. A to přesto, že se nabídka streamingu už klientele klasiky přizpůsobila. Cesta k zákazníkovi je krátká, nabídka obrovská, finanční náklady dostupné a hudbu je možno poslouchat v řadě možností (hi-fi, smartphone…). Nabízejí se i nahrávky, které fyzicky na trhu nejsou, a služby mohou být rozšiřovány. Uvažuje se o možnosti stahování partitur, takže by ji při poslechu bylo možné na tabletu sledovat, nebo o současné expedici písňových textů a operních libret, analýz a podobně. Na rozdíl od poslední technické novinky, jakou bylo CD, neslibuje technologie streamingu nový boom. V počátcích compact discu (osmdesátá léta minulého století) natočili velikáni svůj repertoár ještě jednou digitálně. Konzumenti zakoupili přehrávače a přebudovali sbírky. To byly poslední zlaté dny oboru. Karajan nahrál počtvrté komplet Beethovenových symfonií, Bernstein zopakoval svůj mahlerovský cyklus. Sériově se vyráběly operní nahrávky. Jen Mozartův Figaro byl natočen 177krát.

Streaming má dobré vyhlídky, tvrdí reklama, ale pro umělce to není útěcha. Umělcům přináší streaming jen málo. Pěstní právo praví: Aby umělci vynesla nahrávka tolik jako prodané CD, musí projít sítí tisíckrát, a i pak to znamená zisk jen asi deseti dolarů.

Jen málo umělců může žít pouze z prodeje nahrávek. Bestsellery roku 2014 byla – podle očekávání – alba velkých hvězd (David Garrett, Jonas Kaufmann, Lang Lang). Na dvacátém místě se ovšem umístila Figarova svatba s dirigentem Currentzisem.Umělci potřebují nahrávky z prestižních důvodů. Zpěvák nebo instrumentalista, který se nemůže vykázat nahrávkou (i kdyby jen proto, aby při koncertě ležely vyložené na stolečku v kuloárech), není považován za plnohodnotného. Na živobytí si většinou vydělávají koncerty. Nahrávka se plně vyplatí, když se prodá deset tisíc kusů, ale toleruje se (podle toho, o jak velkou firmu a jak známého umělce se jedná) i dva až tři tisíce. Dokonce světové hvězdy jako Berlínští filharmonikové, kteří za dobrých časů Herberta von Karajan vytvořili několik snímků za rok a se ziskem pro každého jednotlivého hudebníka, trpí nyní krizí. Nový šéfdirigent, který přijde po Simonu Rattlovi, se bude muset připravit na to, že nahrávat pro nějakou firmu bude jen málokdy.

Berlínští založili vlastní label a roku 2009 otevřeli „Digital Concert Hall“; zájemci mohou za 149 euro na rok poslouchat live přenosy koncertů přes svůj počítač. Během uplynulých šesti let bylo zaznamenáno dvacet jedna tisíc platících uživatelů, což je málo ve srovnání s pět set padesáti tisíci fanoušky, kteří se nechali zaregistrovat a zatím jim stačí, že dostávají pravidelně newsletter. Klipy na YouTube z Digital Concert Hall byly odkliknuty třicet tři milionkrát. Aby se vešlo třicet tři milionů koncertních posluchačů do budovy Filharmonie s jejími dvěma tisíci dvě stě padesáti místy, muselo by být po čtyřicet let každý večer vyprodáno. Ale dá se reklamou na YouTube vydělat dost na financování sto dvaceti osmi členů jednoho z nejlepších světových orchestrů?
***

„Těšíme se na dalšího“
Rozhovor Joachima Kronsbeina s předsedou Vídeňských filharmoniků Andreasem Grossbauerem
Pane Grossbauere, Vídeňští filharmonikové nemají šéfdirigenta a pracují jen s hostujícími dirigenty. Mohl byste tento model doporučit berlínským kolegům?

Oba systémy mají výhody i nevýhody. Orchestr bez šéfa se musí umět vypořádat s pluralitou názorů. Může to být oživující. My máme pevné hostující dirigenty pro abonentní řady. Jsme rádi, když jsou tu, a pak se těšíme na toho dalšího.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na