Buddhistický žertík Satori ve Studiu Alta

Lucie Kocourková, 15.09.2014 9:45

Studio Alta je mladým prostorem, který dává příležitost k tvorbě a výzkumu i prezentaci tanečních a pohybových děl více i méně známých autorů. Otevřená platforma v Praze příjemně koexistuje s alternativními prostory typu Alfredu ve dvoře a NoDu a zavedenými divadly, jako je Ponec nebo Archa. Míra experimentu u projektů, které zde dostávají prostor, není omezená, a tak se zde můžeme setkat s mnoha žánry a typy inscenací, a někdy také s díly, která jsou spíš výzkumem per se a nepůsobí jako divadelní kus.To je i případ představení Satori, které se v Altě uskutečnilo 12. září. O dílku se dočteme, že je inspirováno Zen buddhismem a pojednává o intenzitě smyslových prožitků (termín satori znamená osvícení, záblesk náhlého uvědomění). Inspirace filosoficko-náboženským směrem je velmi vágní, posloužila spíše jako zástěrka pro pohybově vizuální výzkum a výsledný scénický obraz, který vytvořila umělecká trojice Andreia Rodrigues, Miroslav Kochánek a Jochem Baelus má znaky work in progress výstupu. Andreia Rodrigues a Miroslav Kochánek jsou performeři žijící v Amsterdamu, Jochem Baelus je hudebník.

Večer, jehož jádrem byla prezentace tohoto vizuálního a pohybového pokusu, začal se zpožděním a interaktivně. Umělci se nenápadně vmísili před představením mezi návštěvníky občerstvující se v baru a nesměle se snažili upoutat jejich pozornost. Naivní herectví tohoto typu by ale tak jako tak mělo být podloženo herectvím skutečným, tady se zdálo, že jsou performeři zmateni stejně jako jejich hosté, takže výzva k interaktivnímu zapojení do začátku představení nebyla zcela pochopitelná. Oba hlavní aktéři nakonec sešikovali diváky v jednoho pohyblivého „hada“, přičemž vůdcem byl tanečník Kochánek. Pohyb procesí místností a směrem do sálu byl sledem kroků směřujících vpřed a vzad, ale rytmus nebo přesný počet kroků zůstaly dost nejasnými, takže diváci byli spíš v nebezpečí, že se na některého ze svých sousedů svalí, než aby se vytvořila kompaktní skupina… Interaktivní start ale většina z nich vzala s humorem.

Následující performance měla několik částí, které pracovaly s různou intenzitou pohybu, světla a konkrétního zvukového doprovodu. Nutno podotknout, že právě umění Jochema Baeluse, který byl zodpovědný za veškeré zvukové a vizuální efekty, bylo na celém díle nejzajímavější. Mixážní pult a malý projektor byly jedinými moderními kousky zařízení, které vpustil do hry, jinak jeho „pracoviště“ představovala soustava předmětů z domácnosti, nebo spíš z výzbroje vetešníka, nejrůznější předměty denní potřeby a hračky ze dřeva a kovu, které bylo možné rozeznít a vyluzovat na nich rytmický doprovod, nebo s nimi manipulovat před projektorem a vytvářet postavám na jevišti surrealistické kulisy.Jednoduchost i složitost tohoto zákoutí strhávala pozornost někdy více než pohyb interpretů. Je totiž připomínkou toho, že i v době digitálních technologií lze vytvořit pozoruhodné vizuální efekty obyčejnou stínohrou s předměty. Za tanečníky ožívaly nestvůrné stroje, krajina s rostlinami nebo abstraktní obrazce. Velmi hezký efekt vytvořil Jochem jednoduchým trikem, kdy na starý gramofon umístil smotek lesklé stuhy na balení dárků, a když tento otáčející se objekt prosvítil baterkou, vytvořil tanečníkům jiskřící pozadí. Tato poetika „primitivnosti“ použitích předmětů trochu připomínala výtvarné a hudební experimenty skupiny Handa Gote (na niž nebylo možné nevzpomenout, protože několik jejích členů bylo ten večer přítomno mezi diváky). Ale večer jako celek postrádal dramaturgickou ucelenost a trochu upomínal na klasické přísloví o tom, jak to dopadá, když dva dělají totéž.

Pohybová složka představení sama o sobě také obsahovala zajímavé sekvence. První část byla trochu hrou na nervy diváka, neboť spočívala pouze v tom, že Miroslav Kochánek kráčel na místě a okolo něj vznikající projekce měla vyvolat dojem cesty krajinou (životem?). Sólo drobné tanečnice Andrei Rodrigues spočívající v reakci na živou hudbu, tedy na rytmus nastolený zvukovým performerem, který určoval intenzitou a rychlostí své produkce také intenzitu jejího pohybu, bylo studií provázanosti akce a reakce. Choreografie obsahovala i náznak milostného duetu a pasáže, kdy oba tanečníci vykonávali pohyb unisono a přijímali pohybové vzorce jeden od druhého. Dynamika pohybu se měnila od téměř nesnesitelného zpomalení po prudké švihy a výpady do prostoru.Vztah mezi tanečníky byl nastaven velmi obecně, v podstatě šlo spíš o koexistenci v daném prostoru. Choreografický materiál působil jako výsledek výzkumu, s nímž se teprve začne pracovat, určité penzum pohybových sekvencí a motivů spolu s principem projekce, čekající na to, až je někdo naplní obsahem nebo alespoň sdělením… Představení tak není snadné ztotožnit s pojmem inscenace, protože ačkoli je choreografie zřetelně daná, neimprovizovaná, kromě prvku závislosti na hudební doprovod, netvoří žádný celek – má mnohem blíž ke konceptuálnímu výtvarnému umění, přestože jde o pohyb. Evidentně má v tomto případě pro umělce větší hodnotu tvůrčí proces než výsledek a přítomnost diváka je vedlejší efekt hry. Celé představení je spíš žert a neaspiruje na zobrazení nějaké duchovní hloubky, ostatně performeři je „shodili“ už na úplném začátku při onom hraně naivním úvodu s diváky. Samotný důvod vzniku, a především důvod veřejného předvedení performance v tomto stádiu zůstal přes klady materiálu zamlžený, a hvězdou večera se tak stal svérázný DJ hrající na vyřazené nádobí.