František Václav Habermann a novodobá premiéra Mše ke sv. Ludmile

Aktualizováno 

Hudební život v českých zemích osmnáctého století byl nesmírně bohatý. Jedním ze svědků této epochy jsou archivy mnoha kostelních kůrů, jejichž notové prameny nezřídka dosud čekají na své objevení, skryty pod příkrovem prachu a zapomnění. Mezi množstvím takzvané užitkové hudby zde často nalezneme také skladby, které dokládají kompoziční mistrovství hudebních skladatelů, kteří u nás působili. Právě takovou osobností je František Václav Habermann. Domácí badatelé a hudebníci mu dosud nevěnovali přílišnou pozornost, vyjma několika světlých výjimek, jako bylo například provedení jeho děl souborem Ensemble Inégal. Větší zájem vzbudil u zahraničních muzikologů, kteří se jím zabývali v rámci různých vlivů a inspirací v tvorbě Georga Friedricha Händela. Habermannovo dílo však vzbudilo zájem Kateřiny Ostřanské, studentky hudební vědy na Filozofické fakultě University Karlovy, která si jako téma své bakalářské práce zvolila soubor šesti Habermannových mší Philomela pia. Kromě této práce vznikla také spartace druhé mše z této sbírky, věnované české patronce svaté Ludmile, jejíž novodobá premiéra zazní symbolicky v Roce české hudby v úterý 23. září 2014 od 18 hodin, a to v Českém muzeu hudby v Praze. Spolu s jinými skladbami tato mše zazní v provedení sólistů, sboru a orchestru, tvořených pedagogy a studenty Konzervatoře Jana Deyla. O životě Františka Václava Habermanna není známo příliš mnoho informací. Narodil se 20. září 1706 v západočeském Kynžvartu na okraji Slavkovského lesa. Vzdělání získal na jezuitském gymnáziu v Klatovech, kde se mu dostalo také hudebního školení, a ve studiu hudby pokračoval patrně v Praze. Dle Dlabaczova Allgemeines historisches Künstler-Lexikon se mladý skladatel potom vydal na studijní cestu do Itálie, Španělska a Francie. V posledně jmenované zemi na nějaký čas zakotvil, protože roku 1731 vstoupil do služeb Louise Henriho, prince de Condé (1692–1740), z vedlejší větve královského rodu Bourbonnů. Za neznámých okolností pak Habermannovy stopy vedou do italské Florencie ke dvoru toskánských velkovévodů a někdy v průběhu první poloviny čtyřicátých let osmnáctého století se navrací opět do Prahy, kde působil jako regenschori v kostele Panny Marie ustavičné pomoci v Nerudově ulici na Malé Straně.

Roku 1747 vyšla tiskem zmiňovaná sbírka Philomela pia, kterou tvořila šestice mší, věnovaných českým zemským patronům sv. Václavovi, sv. Ludmile, sv. Vojtěchovi, sv. Janu Nepomuckému, sv. Prokopovi a sv. Ivanovi. Díky tomuto tisku se Habermannovy skladby rozšířily i za hranice Českého království a seznámili se s nimi i tak významní hudebníci, jako byl Georg Friedrich Händel, jenž z některých Habermannových děl přímo čerpal. V roce 1750 pak získal místo v kostele Panny Marie pod řetězem, dodnes náležejícímu Řádu maltézských rytířů. Ve stejné době se stal také vyhlášeným učitelem hudby v kruzích pražské šlechty, mezi jeho žáky však patřili i pozdější slavní hudebníci, jako byli Josef Mysliveček či František Xaver Dušek. Roku 1773 však Habermann svoje působení v Praze ukončil a odešel zpět do rodného kraje. Posledních deset let svého života strávil jako ředitel kůru v děkanském kostele sv. Mikuláše v Chebu, kde také 7. dubna 1783 zemřel.

Současné znalosti Habermannovy kompoziční tvorby jsou kvůli chybějícím pramenům značně kusé. Vůbec nic není známo z jeho rané tvorby, kdy se pohyboval po Itálii a západní Evropě. V Čechách se přirozeně věnoval duchovní hudbě, z různých děl se však podařilo jeho autorství spolehlivě prokázat jen u několika sbírek či samostatných děl. Vedle mší je mezi nimi několik oratorií, litanie a jedna školská hra, z nich se však dodnes kromě sbírky Philomela pia dochovalo jen několik málo dalších kompozic. Můžeme předpokládat, že Habermann napsal mnohem více děl, než je dnes známo, avšak buď se o nich nedochovaly žádné zmínky, nebo není možné autorství spolehlivě identifikovat. Vzhledem k rozsahu domácích archivů s duchovní hudbou však nejsou v budoucnu vyloučena překvapení i v díle významného skladatele pozdně barokní Prahy, Františka Václava Habermanna. Foto archiv