Slavní hudebníci: Alkohol, drogy a pohlavní choroby
Renomovaný britský chirurg Jonathan Noble chce vyvrátit domněnky a podezření týkající se tzv. „hudebního onemocnění“. Je přesvědčen, že neexistují skutečné důkazy o tom, že například Wolfgang Amadeus Mozart byl alkoholik (i když miloval punč), nebo že Maurice Ravel byl nakažen syfilidou. I když na posledním portrétu z roku 1790 od Johanna Georga Edlingera je Mozart namalován jako odulý a nateklý a jeho tvář se jeví zdánlivě zpustošená účinky alkoholismu, Noble je přesvědčen, že Mozart nebyl v žádném případě alkoholikem, jak popisuje řada biografických knih. Dohady o alkoholismu v případě P. I. Čajkovského, F. Schuberta, J. Brahmse nebo L. van Beethovena jsou podobně neopodstatněné. Stejně tak tomu je i u Jeana Sibelia, který je často zobrazován jako chronický alkoholik a náruživý kuřák a který se dožil 91 let.
Noble tak tvrdí po studiu úmrtních a lékařských zpráv. Zjistil, že mnozí netrpěli nemocemi, které jim byly připisovány, a že příběhy o alkoholismu, pohlavních chorobách a sexuálních neřestech jsou jednoduše drby. Jediným zdrojem obvinění, že Ravel trpěl syfilidou, je pouze zpráva zdravotní sestry, která tvrdila, že měla tři roky po smrti skladatele přístup ke skladatelovým krevním hodnotám. Tvrzení o syfilidě Benjamina Brittena jsou také neopodstatněné. Zdravotní dokumentace, která je dispozici ukázala, že Britten trpěl problémy se srdeční chlopní.
Tvrzení o alkoholismu skladatelů jsou poměrně slabá, protože málo skladatelů skutečně naplňuje kritérium alkoholika. Je to extrémně vzácný stav. Alkoholismus je naprosto v rozporu s tvorbou klasické hudby. Pravý alkoholik by nebyl schopen skládat opery, symfonie nebo smyčcová kvarteta. Možná alkoholismus inspiruje poezii, ale s hudbou se je to zcela odlišné.
Nepravá tvrzení a důkazy:
Ludwig van Beethoven
Příběh o Beethovenově smrti a jeho závěrečných slovech se stal legendární: „Škoda, lítost, příliš pozdě!“ údajně prohlásil, když mu bylo řečeno, že jeho vydavatel mu poslal krabici rýnského vína.
Robert Schumann
Jeho žák Martin Geck ve své knize o skladateli popisuje Roberta Schumanna jako „politického aktivistu, otce osmi dětí a drogových návyků“. Schumann údajně užíval různé léky (rtuť, chinin a arzén), aby se vypořádal se syfilidou a bolestí, kterou utrpěl v pravé ruce. Přesto existuje hodně domněnek, jaké léky skutečně bral.
Hector Berlioz
Fantastická symfonie je bezpochyby jednou z nejpopulárnějších skladatelových děl a jistě není náhodou, že Berlioz sám miloval trochu opia. V dopise otci jednou řekl: „Vidím sebe v zrcadle. Často mám zkušenosti s mimořádnými vjemy, které mi dávají nápady a které účinkují jako opium.“
Fryderyk Chopin
O Chopinovi se říkalo, tak jako o ostatních domnělých konzumentů opia, že pravidelně užívá drogu s cukrovou kostkou jako metodu boje proti symptomům jeho tuberkulózy.
Alban Berg
V článku o Albanu Bergovi jeho žák Magnar Breiviki říká: „Berg trpěl nespavostí, v neposlední řadě kvůli předávkování léky, která měla zklidnit těžké astmatické bolesti.“
Igor Stravinskij
Ruský skladatel ve svém posledním zaznamenaném rozhovoru a říká: „nespočetné neúspěšné experimenty s léky ovlivňujícími chování na mě měly škodlivý účinek“ Stal se závislým na lécích, které mu zřejmě způsobily více dalších zdravotních potíží.
Leonard Bernstein
Bernstein v obavách o svůj fyzický stav ke konci svého života bral velké množství léků proti bolesti jen proto, aby mohl absolvovat koncerty.
