Bylo by pošetilé chtít se operou živit

Je mladá, krásná a talentovaná. Zuzana Michlerová stojí na prahu hudební kariéry, v níž by se v ideálním případě měly na českých pódiích hrát její opery. Protože však v jejím portfoliu není jen hudba a zpěv, ale studovala také ekonomii, tuší, že v oblasti opery to dnešní autoři nebudou mít lehké.  Jak vidíte svou budoucnost v době, kdy se nad operními divadly stahují mraky a nikde na nic nemají peníze?

Je evidentní, že kariéra operní skladatelky či skladatele je  – co se týče obživy – velmi málo perspektivní, to ovšem vůbec neznamená, že by se opera tedy měla přestat komponovat a operní skladatelé měli přestat existovat. Nutnost finančního zázemí k provozování opery je však samozřejmě nezbytná. Pošetilé by tedy bylo spoléhat se na operní skladbu jako zdroj obživy, ne však operu samotnou komponovat. Závěrem lze tedy konstatovat: přestože na nic nejsou peníze, tvořit umění má smysl i nadále. I přes nedostatek peněz v oboru bych se tedy v budoucnu kompozici opery chtěla věnovat.

Troufnout si v absolventské práci rovnou na operu, byť jednoaktovou a komorní, je neobvyklé. Máte k vokální tvorbě výjimečný vztah?

Vzhledem k tomu, že se od dětství zabývám zpěvem, mám k vokální tvorbě velmi blízký vztah. Opera Pramen nebyla samozřejmě mojí první vokální skladbou. Předcházela jí například kompozice kantáty Medea pro soprán, baryton a klavír (mimo jiné provedená v rámci přehlídky mladých skladatelů 2010 v Bratislavě pod záštitou občanského sdružení SOOZVUK), Cyklus písní na texty Evženie Augustinové či některé sborové skladby.

Co vás vedlo k výběru látky pro Pramen? Symbolistní drama Jiřího Wolkera ještě s náboženským podtextem – to zrovna nevypadá jako generační výpověď dvacetileté dívky…

Pocházím z Prostějovska a studovala jsem Gymnázium Jiřího Wolkera, jeden z mých předků s Wolkerem rovněž studoval, Wolker byl v mém okolí tedy vždy poměrně aktuální. Konkrétně mě však na text tří Wolkerových her upozornil právě dirigent představení Tomáš Hála. Wolkerova hra Hrob mě zaujala svou obsahovou a myšlenkovou hloubkou, širokým spektrem kontrastů a krásou textu. Nabízí tedy všechny prvky, které jsou pro kompozici opery stěžejní. Každá postava je specifická a mezi jednotlivými postavami existují znatelné kontrasty, které vytváří potřebné napětí. Kontrastní jednolitý prvek představuje také sbor lidu, jehož naděje jsou neustále rozptylovány matkou představenou.

Wolkerův text proložený básněmi je jedinečný, k zhudebnění vybízející a pro mě velmi inspirativní. Některé úryvky textu jsou přímo obrazotvorné a zároveň významově hluboké. (Vůbec zajímavé je, že Wolker zakončil text celé hry básní). K dosažení finální formy libreta jsem však původní Wolkerův text musela značně zkrátit a někde mírně pozměnit.

Právě symbolika zde vytváří velký prostor pro rozvoj fantazie a nabízí variace uměleckého ztvárnění. Náboženský podtext je tu nepřehlédnutelný, což mě inspirovalo ke vložení dvou latinských biblických textů, které Wolkerův text významově dokreslují. Křesťanská tematika mi není zas tak vzdálená vzhledem k mému zájmu o dějiny a umění, které jsou především na evropkém kontinentu s křesťanstvím v některých obdobích velmi silně spjaty.

K jakému hudebnímu stylu či jakým skladatelským vzorům se nejvíce přikláníte?

K žádnému konkrétnímu hudebnímu stylu se jednoznačně nehlásím. V dnešní postmoderní době to asi ani nemá smysl. Snažím se být otevřená všem hudebním vlivům, na jejichž základě se dále formuje můj hudební jazyk. Všechny tyto okolní vlivy, jež skladatel vstřebá se v jeho tvorbě nějakým způsobem odrazí a rozšíří jeho vyjadřovací prostředky.

A kdo nebo co vás tedy inspiruje?

Ze soudobých operních hudebních skladatelek mě zaujala například Kaija Saariaho, o jejíž opeře L´amour de loin píši diplomovou práci na Pražské konzervatoři. Ale inspirace může mít různý zdroj. V případě kompozice opery je důležitou inspirací již samotný text, který vyvolává určité pocity a obrazy, na jejichž základě se pak formuje hudební materiál pro dané dílo. Mimo jiné je pro mě jistým zdrojem inspirace také výtvarné umění, všechna umění se totiž doplňují a vzájemně ovlivňují.

Máte hudbu v rodině?

Vzhledem k hudebnímu zázemí v rodině – oba rodiče a dědeček vystudovali housle na Kroměřížské konzervatoři, dědeček hrával v Moravské filharmonii v Olomouci – jsem měla možnost se s klasickou hudbou seznamovat od útlého dětství. Na hudebku jsem chodila již od šesti let, na zpěv, klavír, flétnu a balet. V době gymnazijních studií jsem navštěvovala soukromé hodiny zpěvu na Brněnské konzervatoři u profesorky Janíčkové, celkem pět let. Rodiče mě v hudebním rozvoji podporovali, přičemž se však nezanedbával ani rozvoj v jiných oblastech.

Stát se operní skladatelkou v dnešní době může vypadat jako hodně pošetilé přání…

Bylo by smutné, kdyby člověk všechny své kroky orientoval jen na základě toku peněz. Ovšem stejně tak je nemožné si myslet, že role peněz je v umění i v jiných oblastech jen málo podstatná. Umění bylo vždy oblastí, která měla potřebu finanční podpory. Orientace umění na základě zákona nabídky a poptávky by však k žádoucímu výsledku jistě nevedla.

Díky za rozhovor!

***

Zuzana Michlerová (1985)

studovala před vstupem na Pražskou konzervatoř Gymnázium Jiřího Wolkera v Prostějově, paralelní studium Vysoké školy ekonomické v Praze a Pražské konzervatoře, skladby u Otomara Kvěcha a zpěvu u Antonína Švorce a Yvony Škvárové. V roce 2010 se zúčastnila kurzů na italské Accademia Musicale Chigiana v Sieně pod vedením Azia Corghiho (skladba) a Giuseppe Sabbatiniho (zpěv). U Caroline Pelon absolvovala pěvecký master class zaměřený na interpretaci barokní hudby v rámci Académie de Sablé. V roce 2009 se zúčastnila pěveckých kurzů na Dartington International Summer School ve Velké Británii pod vedením Richarda Edgara Wilsona, Delly Jones, Petera Knappa a Josephine Barstow. Byla také produkční manažerkou Mezinárodního hudebního festivalu Pražský podzim (2008).
***

Slovo autorky rozhovoru

Když jsem se byla minulý týden podívat na premiéru opery Pramen, absolventské představení skladatelky Zuzany Michlerové, byl to pro mě večer několika příjemných překvapení. Poprvé jsem navštívila nový sál Pražské konzervatoře. Přestože se vchod do něj ztrácel mezi stovkami přistavených “toy-toyek”, které právě lemovaly celé nábřeží kvůli chystanému Pražskému maratonu, uvnitř jsem objevila útulný, moderní a kultivovaný prostor se slušnou akustikou a servisem (šatny, bufet).

Samotná skladatelka byla pro mě překvapením i trochu záhadou: proč si tato křehká dlouhovlasá víla zvolila jako námět temné Wolkerovo symbolistní drama Hrob? Příběh o lékaři, který obětuje vlastní rodinné štěstí pro dobro cizích lidí, opustí svou těhotnou ženu a jde hledat pramen pro žíznící a umírající venkovany. Pramen je protkaný biblickými citáty v latině a místy tak připomíná oratorium – jaký vztah k němu má dnešní dvacetiletá generace?

Shodou okolností jsem předtím viděla v Disku představení studentů DAMU Masakr v Paříži, kde diváka mladí herci baví “komickými scénami” plnými krve, sexu, mlácení mrzáků, orgií  a opět krve. I když účelem je ono známé “šokovat měšťáka”, přece jen se neubráním srovnání, jak extrémně jiná je tato výpověď mladé generace…

(Mimochodem v Disku se za představení platí, a hudební doprovod tvoří jen nahrané pop hity, zatímco na jednoaktovou operu Pramen s živým orchestrem byl vstup zdarma. A to byl program ještě doplněn brilantní jazzovou jednoaktovkou Modré pondělí George Gershwina, obojí v režii Gustava Skály a se scénou a kostýmy Josefa Jelínka! Myslím, že by si za to konzervatoř mohla směle dovolit také vybírat vstupné.)

Velkým překvapením pro mě byla výtečná úroveň hudebního nastudování, o které se postaral dirigent Tomáš Hála (se studenty pěveckého oddělení pracoval na rolích individuálně několik měsíců) a jím řízený Talichův komorní orchestr, ale i vyzrálý a poctivý hudební styl mladé autorky. Ten navazuje na nejlepší tradice klasiků první poloviny dvacátého století, tam, kde operu zanechali dejme tomu Janáček a Martinů. Autorka sympaticky pominula různé hudební experimenty, nepotřebuje šokovat ani na sebe upozorňovat. Pracuje s velkou pokorou k tématu a ke skladatelskému řemeslu. Poctivě a promyšleně tká předivo partitury, nenajdeme tu násilné kontrasty či výbušné rytmy a přesto umí stupňovat napětí – například sborová scéna “Zachraň nás!” patří k takovým silným místům. Pracuje v rozšířené tonalitě a s hlasy pěvců zachází přirozeně, podobně jako v lidské řeči (odtud mi naskočil ten příměr k Janáčkovi), nikoli však nenáročně – sopránový part doktorovy ženy je poměrně virtuózní. Představení, které jsem viděla (30. března 2012) se pěvcům vydařilo a potvrdila mi to i autorka sama (kdo jiný pozná, co zaznělo správně a co tzv. “spadlo pod pult”?). Napsala mi: “Osobně jsem měla z provedení velmi dobrý pocit, spolužáci se velmi snažili a bylo to vidět.” Představení Pramene snad nebylo poslední, v září by se mohl opět vrátit do tohoto sálu i s Talichovým komorním orchestrem. Dále se uvažuje o jeho přenesení do divadla Pražské konzervatoře, což by ovšem znamenalo úpravu orchestrální složky na menší ansámbl. V každém případě se na další kroky této talentované autorky můžeme těšit.

Zuzana Michlerová:
Pramen
Hudební nastudování a dirigent: Tomáš Hála
Režie a choreografie: Gustav Skála
Sbormistr: Marek Valášek
Kostýmy: Josef Jelínek
Premiéra 30. března 2012 Koncertní sál Pražské konzervatoře

Lékař (Petr) – Jiří Poláček (4. ročník, prof. Kotouč)
Eva – Monika Sommerová (5. ročník, prof. Brychtová, dříve prof. Krásová)
Matka představená – Petra Vondrová (6. ročník, prof. Šulcová)
Nevidomá – Hana Krynická (5. ročník, prof. Škvárová)
Generál – Jan Ericsson (4. ročník, prof. Soběhartová)
Hrobník – Vladimír Müller (4. ročník, prof. Prolat)
Lid – studenti

www.prgcons.cz