Bystrouška slavila na Smetanově Litomyšli úspěch
Po Mozartově Figarově svatbě další inscenace Opery Národního divadla na 56. festivalovém ročníku
Janáčkova opera Příhody lišky Bystroušky měla svoji původní premiéru 6. listopadu 1924 v tehdejším Národním divadle v Brně, teprve 18. května 1925 v Praze. Představila Leoše Janáčka jako již jednasedmdesátiletého skladatele. A zdůrazním, že v této době již skladatele ve světě dobře známého.
Pokud bych nacházel body vztahu mezi Operou pražského Národního divadla v Litomyšli provedeným Mozartem a hned den poté Janáčkem, vnucuje se jeden bod docela zásadní. Mozart byl zázračné dítě, jehož vrchol byl již ve velmi mladém věku. A rovněž příliš mladý tento svět opustil. Janáček je zcela opačný příklad skladatele, který dlouho psal tradicionalisticky, ba konzervativně. Předlouho nalézal cestu k oné osobitosti, která ho učinila světovým. Prorazil plně až po padesátce svého věku s Její pastorkyní, když jí účelně vypomohl s praktickou instrumentací, a tím i divadelní gradací závěru dirigent Karel Kovařovic. V tom je zcela diametrální rozdíl vrcholu tvůrčího života člověka, u Mozarta až příliš brzy, naopak u Janáčka ve věku již pozdním.
Historie Příhod lišky Bystroušky není bez zajímavosti. Upoutala ho povídka Liška Bystrouška, kterou v roce 1920 otiskoval Rudolf Těsnohlídek v románové příloze Lidových novin. Z této Těsnohlídkovy předlohy si Janáček sám mnohé pozměnil a přizpůsobil potřebám jeviště. Janáček byl vůči libretistům obdobně silně neuroticky nesnášenlivý, jako byl i Giacomo Puccini, takže libretisté od jeho požadavků spíš zděšeně prchali. Ostatně tento jeho neurotický rys povahy, promítající se i v jeho tolik osobité tváři hudby, mu znesnadňoval i prosazení sebe sama. Mozart měl naopak k libretistům vztah vysoce pozitivní a zrovna k Figarově svatbě je libreto da Ponteho ideálním dílkem, jakých v opeře nevzniklo mnoho. I to je velký rozdíl při kompozici operního díla mezi Janáčkem a Mozartem, v Litomyšli vedle sebe uváděných skladatelů rozdílných století a stylů. Mozart je zřetelná cesta rozvoje klasicismu. A Janáček? Zcela mimořádná osobnost, kterou nelze nikam stylově zařadit. Podle našeho špičkového hudebního vědce a skvělého hudebního režiséra – profesora Jaroslava Smolky – byly čtyři hudební osobnosti světa „nezařaditelné”. Byli jimi Modest Pretrovič Musorgskij, Béla Bartók, Igor Stravinskij a náš Leoš Janáček. Západní muzikologové a kritici jej někdy staví jako neoveristu, nebo i pozdního veristu, což můžeme na mnoha místech jeho oper kvitovat, ale jen částečně. Rozklenutá veristicky působící melodie je vzápětí „neuroticky” přerušena. Kupodivu v Bystroušce mnohem méně než v následujících dílech. Leoš Janáček je zároveň typickým humanistickým realistou, který vyrostl z romantických i veristických kořenů. V Lišce Bystroušce, této své nejzvláštnější odbočce od reality, nechá zpívat broučky, komára, cvrčka, kobylku, kohouta, psa, slepice… Splývá mu svět skutečna s fantazií a snovými představami. Vytvořil tím právě v Lišce Bystroušce svou nejpoetičtější operu, s mnoha náznaky a zámlkami, které jsou ale hudebně vyjádřeny. Užívá i svých osobitých leitmotivů. Ony fantazie, náznaky a zámlky uchopil po svém a osobitě režisér již deváté inscenace Národního divadla v Praze v historii Ondřej Havelka.
Na scéně Martina Černého, která se v Litomyšli měnila jen v detailech, učinil Ondřej Havelka z Bystroušky krásný milostný román. Využil právě Janáčkovy náznaky a zámlky, takže se nám Revírník stane milencem oné Terynky (prosím, opravdu s „y”, to není překlep, jde o jinou Terynku než ve Dvořákově Jakobínu), na níž si myslí už nejen Rechtor, nýbrž také Harašta. A proč ne? Sám stárnoucí Janáček byl doslova posedlý Kamilou Stösslovou, ostatně ono francouzské – „za vším hledej ženu“ – je také zde platné. Zvláštní splynutí lidského a zvířecího světa symbolizují i kostýmy Kateřiny Štefkové. Bystrouška tak má módní dobře padnoucí obleček z dvacátých let, podtrhující vnadné křivky obemknutých stehen, ale i sukní nad koleny s eroticky naladěným podtextem.
Na festival v Litomyšli přijel soubor Opery Národního divadla s dirigentem Zbyňkem Müllerem, který inscenaci v Praze přebíral dirigentsky po Robertu Jindrovi. Premiéra v Praze byla 20. března 2014 a zaznamenala úspěch. Zbyněk Müller je dirigentem, který Janáčka zcela zjevně miluje a vnitřně cítí. Bylo to na jeho dirigentském projevu dobře znát. Vedl orchestr s rytmickou jistotou pro nesnadné tempické změny, nechával vyznít pompézní gradace závěrů v plném orchestrálním lesku a s vyzdvižením plného forte žesťů. Trochu problémem je ovšem v prostoru Litomyšle překrývání hlasů většiny sólistů. Orchestr je usazen u pódia, ne jako v divadle. Dokonce při Bystroušce běželo čtecí zařízení. Tak to je ovšem trochu tragédie, v české opeře, s českým textem – zde jen cituji údiv jednoho posluchače v auditoriu Litomyšle, zcela zjevně operního fandu… Opravdu je to tak. Musím mu dát za pravdu coby „vox populi“. Většinu hlasů orchestr dost kryje. Orchestr, který zněl pod jistým, imponujícím vedením Zbyňka Müllera pěkně, harmonicky plně, vyrovnaně, s vrcholy opravdu poukazujícími na jistou sounáležitost s veristy.
Ale je zde jeden sólista, jehož dikce byla bezvadná a při témbrově nádherném barytonu je mu rozumět každé slovo. Je jím Svatopluk Sem coby Revírník. To, že režie využívá jeho středního věku a staví jej za svůdníka Terynky, jsem docela uvítal. Vždyť Smetanovu Vltavu také není nutno poslouchat jen s představou pramínků, lidové polky, Svatojánských proudů a podobně. Každý si může představit, co je mu libo. A totéž platí zde. Nemusím po x-té vidět Revírníka jen jako starého muže, bilancujícího filozofii koloběhu života. A právě Svatopluku Semovi vyšel závěr znamenitě. Vrchol na slově láska („přiběhnou v košilkách a zase přijde k nim květen a lááááska…“) je nádherně vyexponován s oním Janáčkem napsaným Fis. Zase to připomene ony veristy, však si Svatopluk Sem toto skvělé pěvecké číslo náležitě vychutnal. Rozumět je mu nejen pro plný, voluminózní hlasový fond, ale pro důslednou dikci. Proboha, nechť to takhle dělají všichni! Proč to pěvcům nesdělí dirigent nebo režisér, který má svůj pultík v polovině auditoria a musí text a jeho srozumitelnost vnímat. Proč nesdělí ono prosté, co umí Svatopluk Sem, že konsonanty se musí subjektivně přehnat, aby objektivně byly v prostoru smysluplné, tedy srozumitelné. Pan Havelka na své produkce s mikrofonem musí ovšem činit s konsonanty pravý opak, jestli spíše tímto nevznikla ona Achillova pata Bystroušky, jíž je malá srozumitelnost textu. Ba vlastně skoro žádná, zanechám eufemismů… Orchestr tomu může pomoci dynamikou smyčců, kterým se nikde pod mezzo forte moc nechce. Hraje od střední dynamiky nahoru, chtělo by to do poezie Janáčka přece jen trochu přimíchat dynamickou kázeň z Mozarta předešlého večera. A spojením obého by se dobrá věc podařila a čtecí zařízení by sloužilo jen zahraničním divákům, ne Čechům…
Bystrouška Alžběty Poláčkové je velmi půvabná a smyslná, bohužel, jak se výše zmiňuji, ji kryje orchestr na většině ploch, podobně jako Lišáka Kateřiny Jalovcové. Ale oba hlasy jsou krásné, znělé, nosné, barevné, jenže musí souhlásky zpevnit minimálně do dvojnásobku subjektivního pocitu. Tak jak to uměla svého času Helena Tattermuschová či Naďa Šormová. Těm bylo rozumět každé slůvko.
Totéž pes Lapák takového velkého fondu, jaký má k dispozici mezzosopranistka Václava Krejčí Housková… V Plzni nedávno jako Siebel v Offenbachovi málem tóny bourala divadlo… Ale ve francouzštině, kde je to jedno, zda se rozumí, neb stejně zde rozumí jen zdatný znalec francouzštiny… Jinak, holt, v Čechách češtinu budeme luštit z titulkovacích zařízení. To jsme dopadli… Nicméně působivého Rechtora vytvořil postavou statný tenorista Jan Vacík, jemuž občas rozumět je. Zejména ve vyšších, znělých polohách role, kde se jeho tenor pěkně prostorově rozezní. Čekal jsem napjatě, jak vyřeší režie repliku Revírníka na jeho tělesnou schránku, totiž, že je „kostrbaté jako lóč“. Vyřešila to vtipně. Jezevce a Faráře představoval Jiří Sulženko, Haraštu Jiří Hájek. Čtecí zařízení pomohlo porozumět, co chtějí publiku sdělit. Jiřímu Sulženkovi pomohla i dočasná pozice před orchestrem, kde se svěřuje první řadě diváků, a dokonce jim ukazuje fotografie. Seděl jsem zcela na opačné straně, takže jsem z jeho sdělení tolik nezachytil.
Nádhernou byla sborová a baletní apoteóza po scéně námluv, kdy se jeviště doslova rozeznělo nádhernou apoteózou přírody, která sklidila zasloužený a vřelý potlesk publika. Bravo! Výborně se předvedl sbor Národního divadla (sbormistr Martin Buchta), Kühnův dětský sbor s jeho sbormistrovskou legendou profesorem Jiřím Chválou a baletní umělci v působivé, barevné choreografii Jany Hanušové.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Smetanova Litomyšl 2014
Leoš Janáček:
Příhody lišky Bystroušky
Hudební nastudování: Robert Jindra
Dirigent: Zbyněk Müller
Režie: Ondřej Havelka
Scéna: Martin Černý
Kostýmy: Kateřina Štefková
Choreografie: Jana Hanušová
Sbormistr: Martin Buchta
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Kühnův dětský sbor
Premiéra 20. března 2014 Národní divadlo Praha
(psáno z reprízy 15. 6. 2014 II. zámecké nádvoří Litomyšl)
Bystrouška – Alžběta Poláčková
Lišák – Kateřina Jalovcová
Revírník – Svatopluk Sem
Rechtor / Komár – Jan Vacík
Farář / Jezevec – Jiří Sulženko
Lapák – Václava Krejčí Housková
Revírníková / Sova – Jitka Svobodová
Kohout / Sojka – Sylva Čmugrová
Chocholka – Michaela Šrůmová
Pásková / Datel – Lenka Šmídová
Harašta – Jiří Hájek
Pásek – Jan Markvart
Foto Smetanova Litomyšl-František Renza
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
