Ostrava má novou Čertovu stěnu

  1. 1
  2. 2

Smetanova poslední dokončená opera Čertova stěna se objevuje na našich operních jevištích zejména v posledních desetiletích opravdu vzácně. Po roce 2000 byla uvedena pouze dvakrát – v Národním divadle (dirigent Jiří Bělohlávek, režie David Pountney, 2001) a v Olomouci (dirigent Petr Šumník, režisér Václav Věžník, 2005). Pražská inscenace překvapila svou vizuální čistotou, osobitou režijní koncepcí nezatíženou domácí inscenační tradicí a v neposlední řadě kvalitní hudební přípravou. Režisér Pountney později poněkud litoval, že se dobrovolně vzdal možnosti Čertovu stěnu dramatugicky víc upravit. Zasáhl do Smetanova díla pouze tím, že některé repliky Raracha a poustevníka Beneše prohodil, aby vznikla postava dvojjediná. Domnívám se, že právě dramaturgie Čertovy stěny je zásadním interpretačním rozhodnutím – ostatně víme, že již osobnosti typu Václava Talicha, Otakara Zicha a dalších usilovaly o dramaturgické zásahy alespoň do textu opery, jejíž původně komické libreto se vyvinulo v hybridní útvar, který nebyl přijatelný ani pro jeho autorku Elišku Krásnohorskou, která de facto psala libreto k „jiné opeře“.

V Ostravě nezvolili žádnou dramaturgickou úpravu, naopak, záměrně chtěli respektovat úplné znění partitury, s jejíž cílenou interpretací si však dali o to víc práce. Svůj interpretační přístup k opeře Čertova stěna zveřejnili i na webových stránkách Národního divadla moravskoslezského: „… Smetana naplnil příběh ve své hudbě silně autobiografickými prvky. Ztvárňuje jeho touhu po lásce, po naději, osobním štěstí a společenské rehabilitaci, po vykoupení a zboření své vlastní Čertovy stěny – smrtící zdi, kterou kolem něj staví prokletí hluchoty, mučivých halucinací a postupně zabíjejícího šílenství.“Základní snahou celého inscenačního týmu bylo zdůraznit propojení díla s osudem jeho skladatele. Dirigent Robert Jindra, hudební ředitel ostravského operního souboru a zároveň hudební ředitel operního souboru Národního divadla, si kladl za cíl podtrhnout nové rysy Smetanova hudebně dramatického jazyka, jehož na samém sklonku svého života užívá. Režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem scény Davidem Bazikou vytvořili na jevišti interpretační prostředí v souladu se záměrem dirigentovým. Společně se pokoušeli dešifrovat Smetanovy tvůrčí postupy ve spojitosti s jeho duševním rozpoložením, ovlivněným zhoršující se chorobou. Cílem inscenace tedy není vytvořit idylický svět díla, ale záměrně narušit jeho integritu nárazy zvenku, propojit je se skladatelovým životním pocitem, který atakovaly stavy, bránící jeho soustředěné práci a ohrožující vytvářené dílo. V tomto smyslu slova lze ostravskou inscenaci Čertovy stěny rozhodně označit jako umělecký počin, který naplnil, co sliboval. Inscenační koncepce je čitelná a celý tvůrčí tým na ní pracoval společně a koordinovaně.Z tohoto hlediska je výsledná podoba inscenace důkazem inscenačního postupu, k jakému u nás zatím dochází jen málokdy. Mladý dirigent Robert Jindra v podstatě vidí Smetanovu Čertovu stěnu, zjednodušeně řečeno, prismatem „wagneriánství“. To není víc než věcné konstatování. Myslím, že se příliš nemýlím, domnívám-li se, že díky dirigentovu až nekritickému obdivu díla Richarda Wagnera jsou v jeho očích čeští hudební skladatelé vždy o několik kroků za ním. Robert Jindra je hodnotí vždy ve vztahu ke svému guru, jehož velikosti nedosahuje nikdo z nich. Alespoň zatím je tomu, zdá se, tak. Může se stát, že dirigent časem dospěje k malinko jiné hierarchii hudebních hodnot a že Bayreuth se zařadí na takovou úroveň, která mu umožní, aby více ocenil i jiné operní skladatele a charakteristické rysy i specifičnost jejich umělecké tvorby. Vždyť každý umělec má svůj vlastní osobní rejstřík vyjadřovacích prostředků a ten se, stejně jako on sám, v průběhu času vyvíjí. Nemůžeme umělci vyčítat, že přistupuje k uměleckému dílu po svém, můžeme se však snažit jeho umělecký přístup pojmenovat.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Čertova stěna (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="112353" size="small"]

Mohlo by vás zajímat