Čertova stěna prvním operním vrcholem v Litomyšli. Ale až ta druhá

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Po účinkování Národního divadla z Prahy na třech večerech padesátého šestého ročníku Smetanovy Litomyšle se představilo pro změnu opětovně Národní divadlo, leč moravskoslezské z Ostravy. Přivezlo do Litomyšle zcela novou inscenaci poslední dokončené Smetanovy opery Čertova stěna, kterou předvedlo dvakrát za sebou v rozdílných obsazeních. Ve dnech 20. a 21. června. Je to cenné již dramaturgicky samo o sobě.

Litomyšl je přece Smetanova, tvůrce české národní hudby se zde narodil. On to byl, kdo vyvedl českou hudbu ze závislosti na cizích vzorech a zařadil ji do širší vývojové linie hudby světové. Tudíž uvádění Smetanových děl je logickou základnou. Dramaturgicky jde o čin zásadního významu, neboť Čertova stěna, po tolika letech od své původní premiéry v říjnu roku 1882, jako by stále byla trochu stranou ostatních jeho operních děl.  Byť asi vynikající prvotina Braniboři v Čechách je na tom z jiných důvodů ještě hůře.Patrně u nás nahlížíme na Čertovu stěnu jako na cosi u Bedřicha Smetany složitějšího, nepřehledného, ba až zamotaného, oproti dějově tak zcela přímočaře jednoduché linii předešlého světa Hubičky nebo Tajemství. Střet více poloh, romanticko-komický příběh s historickým pozadím jižních Čech má nejen silné lyrické proudy, ale střetá se zde nade vším symbolický scénář souboje dobra a zla, kdy ďábel ohrožuje lidské dílo. Tento leitmotiv je zobrazen v postavách Raracha a Beneše, kteří de facto jinak prostý příběh značně zkomplikují… Démon zla a otázky dvojnictví jsou jistým problémem scénického ztvárnění. Dokud posloucháme nahrávky kompletu opery, mezi nimiž zřetelně vyniká ona Chalabalova z roku 1960, s doslova famózním Vokem Václava Bednáře a Rarachem Ladislava Mráze, zmíněné „složitosti“ děje nikterak nevnímáme. Soustředěni cele na hudbu a vynikající pěvecké výkony, vnímáme hlavně nádheru proudu hudby s důsledně vedenými leitmotivy, až překvapující nové obraty v harmonii. A vybavím-li si německou kritiku po zájezdu Národního divadla (toho pražského, prosím!) do Wiesbadenu, která označila dílo za most mezi novoromantismem a moderní operou dvacátého století, pak je to výstižné! Německá kritika zřejmě věděla dobře, o čem je řeč, navíc zcela nezatížena našimi žabomyšími rozpory kolem Smetany a Dvořáka, rovněž nezatížena ani jistým kultem Smetanovým, vyvolávajícím posléze opačný antikult určitého přehlížení. Německý muzikolog Kurt Honolka ale Raracha kupodivu charakterizuje coby „zamilovaného, ošáleného čerta“, zatímco u nás je Rarach chápán snad až jako kult něčeho démonického, filozoficky nad Mefistem stojícího. Aha, neděláme si to u nás složitější, než to v příběhu, vypracovaném nekomplikovanou libretistkou Eliškou Krásnohorskou, ve skutečnosti je? Tyto otázky nastolí vždy a znovu jevištní ztvárnění, nikoli auditivní vnímání! Pokud, jako jeden můj vážený kolega, hudební historik, usednu do divadla a sklopím zrak (což on doporučuje, neb se na ty „soudobé“ režie prý přece „nemůže dívat…“), pak nelze mít s Čertovou stěnou vůbec žádný problém. Pokud usednu do auditoria a naopak se dívat chci a budu, přinese právě Čertova stěna vždy jiné nároky na inscenátory než kterékoli jiné z jeho děl od Braniborů až po Tajemství. A zřejmě každá generace inscenátorů bude hledat svá ryze generační uchopení. Ona Chalabalova generace pěvců i režisérů výklad našla. Je plně inspirativní hudebně výrazově dodnes, a bude zřejmě i nadále.

Dosud jsem poznal osobně šest různých inscenací, které mi bylo dáno vidět. Každou v celé řadě repríz. Dokonce se mi zdá, že si inscenace byly jevištně dost podobné (onu  Bělohlávkovu v Národním divadle jsem neviděl, byl jsem v té době příliš zainteresován v jiném hudebním směru). Ostatně problém nebyl nikdy nikde s Vokem, Katuškou, Jarkem, Michálkem, ani Hedvikou, ten byl vždy v onom dvojnictví Rarach–Beneš. Tam trochu vždy vyplynul otazník ve smyslu Nerudově – co s ním, nebo spíše, co s nimi? Opera je vysoce stylizovaný útvar a svět reality, ani chtění přísné logiky děje jí nejde k duhu. Smetana jako by tušil, že jde u Čertovy stěny o jeho poslední jevištní dílo, vypjal své duševní síly k absolutnímu maximu, byť byl již tak těžce nemocen.Nová inscenace z Ostravy si vzala toto téma jako leitmotiv inscenace. Autobiografické rysy konce Smetanova života, jakoby zosobněné právě v životním zápase o toto dílo, tvoří podstatu vize Jiřího Nekvasila na scéně Davida Bazika. To je určitě zajímavý a jistě originální nápad. Akceptovat jako uměleckou vizi pro hudebníka strašný úděl konce života, který ostatně Smetana tak pregnantně vyjádřil v ženském sboru Západ slunce. Rač těžkých snů nás chránit, Spasiteli… Resumé pomyslného poutníka na konci života je i životní finále Smetany jako tvůrce. A ona Čertova stěna v něm samém a její rozpad, jako obraz skladatele, je nápad hodný respektu. Touha po zboření oné čertovy stěny v sobě samém, touha po vykoupení, po ochraně Spasitelem před těžkými sny, před stěnou, zakletou do hluchoty a šílenství…

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Smetana: Čertova stěna (NDM Ostrava)

[Celkem: 1    Průměr: 3/5]

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na