Býti operní hvězdou moderní doby aneb Diana Damrau v Praze

Diana Damrau, jež koncertovala s velkým úspěchem v Praze v Obecním domě roku 2014, nabízí opernímu i koncertnímu publiku mnohé a po právu je označována za jednu z nejlepších koloraturních sopranistek naší doby. Vedle koloraturní ekvilibristiky a bravurního provedení také vyniká velmi příjemným, teplým témbrem, dobrou srozumitelností slova a takřka dokonalým propojením hlasových rejstříků bez slyšitelných přechodů. I spodní poloha je dobře znělá bez výraznější změny barvy.

Navíc pěvkyně je rozená divadelní představitelka (chtělo by se mi napsat komediantka, míněno v nejlepším slova smyslu, ale toto označení stále nese negativní významy), umělkyně stvořená pro jeviště, která každou árii nebo duet cítí jako divadelní scénu s přesně vymezeným tématem. Vybavena neselhávajícím smyslem pro humor a divadelní špílec, kdy často dospěje až k roztomilé hranici mezi hereckou akcí a parodií operní naivky na pódiu, si od prvního čísla dokáže získat srdce diváků. Úžasná je práce s vokálním výrazem, schopnost dodat okamžitě pěveckému číslu potřebnou náladu, podporovanou cítěním diferencované dynamiky projevu.

Hlas Diany Damrau se ale vyvíjí. Některé role s extrémními nároky na nejvyšší rejstříky byly již opuštěny (Královna noci, Zerbinetta v Straussově Ariadně na Naxu a zřejmě již se také pěvkyně vzdá Konstance z Únosu ze serailu). To již signalizoval program předchozího pražského koncertu. Současný jevištní repertoár ryze koloraturních partů je doplněn party mladodramatickými s koloraturou (Hraběnka ve Figarově svatbě a nově přibude do repertoáru i Markétka z Gounodova Fausta). Stále ale na jevišti převládají ryze koloraturní party (Donizettiho Lucia a Elvira v Puritánech z Belliniho opery, Gounodova Julie, Violetta Valéry a tak dále), takže se zdá, že plánovaný přechod do jiného oboru se ještě odkládá …. Hlas se ale jeví trochu odlišný od koncertu z roku 2014, nejvyšší rejstřík nemá již takovou absolutní průraznost a střední poloha je někdy méně znělá, zato přibylo příjemné hlasové kolorování.

Podle slov pěvkyně bylo vydání meyerbeerovského alba jejím dlouholetým snem. Ostatně také jeho árie zařazené na koncertě byly příjemnou změnou oproti poněkud úzkému výběru, které mají ryze koloraturní pěvkyně v koncertním repertoáru.

Prvé dvě ukázky se nesly ve valčíkovém rytmu. Kavatina královnina pážete Urbaina, přinášejícího dopis z prvního dějství opery Hugenoti (1836), ihned zaujala uvolněností pěveckého výrazu i rozverností podání. Vrcholně bravurní árie Ombre légère z Meyerbeerovy opery Dinorah (1859, z žánru francouzské lyrické opery s jednoduchým milostným námětem z bretaňského venkova devatenáctého století, s četnými náboženskými konotacemi v lidovém prostředí), jež už od doby svého vzniku patřila k prubířským kamenům koloraturních sopranistek na koncertních pódiích, přesvědčila pak znamenitými vokálními efekty (iluze ozvěny) i změnou nálady. Navíc pěvkyně vokální jistotu doplnila tanečními kreacemi, a to zanechává málokteré publikum chladné.

Druhá část koncertu započala baladickou árií Emmy z Meyerbeerovy italské opery Emma di Resburgo (1819), zapomenutého díla rossiniovské melodiky a jedné z oper dokumentujících zájem operních libretistů o anglické, respektive skotské látky. Árie se sólisticky traktovanou harfou zaujala efektními vokálními figuracemi i virtuozitou druhé části. Stejně tak byla oblíbená další sopránová árie věrné Vielky Lebewohl, geliebte Schwester z německého singspielu Ein Feldlager in Schlesien (Polní ležení ve Slezsku, 1844, příběh vojenské cti a lásky v dobách sedmileté války za panování Friedricha II.) téhož skladatele, jež nechyběla v mnoha sopránových zpěvnících celé devatenácté století.

Sentimentalizující kavatina zdařile doplnila profil Giacoma Meyerbeera jako skladatele jevištních děl mnoha oborů a navíc tří jazykových oblastí (od italské opery virtuózního rossiniovského střihu přes německý singspiel až po žánr francouzské velké opery s možným vývojem k francouzské lyrické opeře). Závěry oficiálního programu prvé i druhé části doplnily ukázky ze dvou významných rolí, které patří k signifikantním partům současné kariéry Diany Damrau na světových jevištích. Dokonale zažitou má pěvkyně jak Massenetovu Manon, kterou zpívala i v Metropolitní opeře i Wiener Staatsoper, tak Elviru z Belliniho Puritánů (naposledy Madrid a Metropolitní opera). Tady byli diváci svědky interpretace partů na světové úrovni, kdy sopranistku podpořil Nicolas Testé. Temperamentní árie Eleny v rytmu na pomezí bolera a siciliany Mercé, dilette amiche z prvotní francouzské verze Verdiho Sicilských nešpor možná napovídá, kudy se vydá pěvkyně v dalších letech.

Být manželem operní superhvězdy a vystupovat s ní na společných koncertech je úloha povětšině poněkud nevděčná a stejně nevděčné je posuzování tohoto pánského údělu z pera recenzentova. Inteligentní a elegantní (který si po právu mnoho nedělal z dress codu vybraného fraku) basbarytonista Nicolas Testé umí výborně vystavět charakter na jevišti (přesvědčivý Nourabad z Bizetových Lovců perel v Theater an der Wien nebo v přenosu Met), je spolehlivým interpretem francouzského a italského repertoáru, ale kvalitativně zůstane vždy ve stínu své manželky. Rád s chotí vystupuje, což jim umožňuje i společné cestování a pobyty, a toto dvojkariérní manželství se jeví jako velmi šťastné.

Ale Testého koncertní výkon, jenž posluchač musí srovnávat s výkony Diany Damrau, byl navíc poněkud poškozen i nevhodně vybraným repertoárem. Pěvec se opatrně, ale sympaticky uvedl vojáckou písní Marcela z Meyerbeerovy opery Hugenoti s vokálními efekty střelby, jež vhodně zapadala do programu. Následující árie z francouzské verze Verdiho Dona Carlose pak už byla mimo pěvcovy možnosti, a to jak pro chybějící spodní tóny, tak především pro nemožnost najít vhodný výraz pro hudební číslo životní rezignace stárnoucího muže, panovníka velké říše, který ale zažívá životní prohru ve sféře soukromého života. Stejně tak chybně pěvec zvolil árii Dalanda z Wagnerova Bludného Holanďana, zapívanou ryze newagnerovským stylem bez větší plasticity. Místy se v hlase ozývá hruběji vytvářený tón v nižších rejstřících a ani hlasové přechody nejsou zcela plynulé. Navíc tóny jako by občas uvízly v obličejové masce, což způsobuje nerovnováhu hlasové intenzity.

Zařazení árií Verdiho a Wagnera (a následně i Alviseho árie z Ponchielliho opery La Gioconda, ve které bude pěvec vystupovat příští sezónu v Deutsche Oper Berlin), klade trochu otázku na dramaturgii koncertního programu. Pocit původně převážně meyerbeerovského večera (pěvkyně právem považuje předvedení programu z CD Grand Opera za příliš náročné, neboť nahrávka obsahuje takřka dvaaosmdesát minut nejtěžších koloraturních výkonů) se tak rychle změnil ve stylovou směs, která vyústila v přídavcích do árie Inés z Meyerbeerovy Afričanky, ale také árií Collina z opery Bohéma a pak duetem z Gershwinova díla Porgy a Bess.

Nadšené pražské publikum, ochotné tleskat vždy a všude, přes otištěné texty se zrcadlovými překlady v programu dokázalo dokonce dvakrát přerušit potleskem scénu a árii Manon, a také dokázalo dvakrát vyvolat standing ovations. Oba sólisty pozorně doprovázel Emmanuel Villaume (se kterým vzniklo CD Grand Opéra) u pultu PKF – Prague Philharmonia. Sehraný orchestr obstál i v náročnějších úkolech pro sólové nástroje (harfa), ale k nuancovanému zvuku, například při předehře k Hugenotům, akustika Dvořákovy síně příliš nepomáhala.

Hodnocení autora recenze: 85%

Pražské jaro 2017
Diana Damrau
Dirigent: Emmanuel Villaume
Diana Damrau (soprán)
Nicolas Testé (basbaryton)
PKF-Prague Philharmonia
16. května 2017 Dvořákova síň Rudolfina Praha

program:
výběr z oper
– Giacomo Meyerbeer: Hugenoti
– Giacomo Meyerbeer: Dinorah
– Giacomo Meyerbeer: Tábor ve Slezsku
– Giacomo Meyerbeer: Emma di Resburgo
– Jules Massenet: Manon
– Richard Wagner: Bludný Holanďan
– Amilcare Ponchielli: La Gioconda
– Vincenzo Bellini: I puritani
– Giuseppe Verdi: Don Carlos
přídavky:
Giacomo Puccini: La bohème – Vecchia zimarra
Giacomo Meyerbeer: L’Africaine – Adieu, mon doux rivage
G. Gershwin: Porgy and Bess – Bess, you is my woman now

www.festival.cz