Druhá polovina 20. století přinesla vznik aleatorické hudby, v níž důležitou úlohu hraje princip náhody. U jejího zrodu stál výtvarně i hudebně vzdělaný John Cage. Hudba, která podrývala zažitá pravidla, bourala zvukovou harmonii i rytmus, si vyžádala jiný přístup k notovému a grafickému záznamu. Začaly vznikat vizuální partitury, v tehdejším Československu je tvořili třeba Milan Grygar a Milan Adamčiak. Milan Grygar se dlouhodobě zabývá vztahem a vazbami mezi akustickým a vizuálním světem, Adamčiak byl také interdisciplinární tvůrce a pohyboval se na pomezí vědy, hudby, poezie a vizuálního umění.
A s Johnem Cagem oba dva vystavovali, v případě Adamčiaka dokonce spolupracovali. Jedna z výstav byla v roce 1993 v Praze, druhá v Ludwig museum v Koblenzi. Při druhém setkání s Cagem interpretoval Adamčiak jeho partituru Music Walk, do které i intervenoval.
John Cage rád připomínal, že jeho záměrem je nemít žádný záměr. Toužil ale poznat absolutní ticho, které je nakonec jedním z jeho nejsilnějších témat. Nechal se proto zavřít do zvukotěsné komory. „Když se necháte zavřít do zvukotěsné komory, slyšíte dva zvuky. Jeden je vysoký, ten vydává vaše nervová soustava, a jeden hluboký, který má na svědomí krevní oběh“ a poté prý přestal absolutní ticho hledat.
Milan Grygar jako první začal experimentovat se zvukem, který vzniká při samotné tvorbě uměleckého díla. Vytvořil specifický druh intermediálního umění, akustické či hmatové kresby.
Milan Adamčiak slyšel hudbu, rytmus a zvuk všude, kde se ostatním lidem slévají v nezajímavý šum; a podobně byl zaujat zvuky, které jiní považovali za odpuzující. Při pohledu na noční oblohu řekl, že je to jedna nekonečná partitura. Podle kurátorů výstavy neexistuje v Česku a na Slovensku autor s tak pestrou paletou partitur, vizuální poezie a konceptů na hudební performance. Adamčiak vytvořil tisíce děl a konceptů.
