Camilla, barokní opera se šťastným koncem: O režii nové inscenace s Andreou Miltnerovou

S Musicou Floreou jste se v červnu zúčastnila polské předpremiéry opery Camilla na festivalu Barokowe Eksploracje. Jaké byly vaše dojmy z představení? Splnili umělci vaše očekávání? A co reakce festivalového publika?
Diváci byli po celou dobu velmi zaujatí a na představení reagovali s nadšením. Vystupovali jsme v malebném lázeňském městě a Camilla byla ideální volbou pro letní festivalové publikum, které operu pravidelně nenavštěvuje. Dílo je velmi přístupné: hudba je dynamická a barevná, árie kompaktní a scény a situace se rychle střídají. Nejsou zde žádní „bohové“ a vznešená témata. Přestože jádrem děje jsou politické intriky, v zásadě jde o příběh tří mileneckých párů, v němž vše končí rozuzlením „šťastně až do smrti“.
Umělci moje očekávání přímo předčili! Toto hostování vyžadovalo od všech zúčastněných velké nasazení a soustředění. Zkoušky probíhaly v pražské zkušebně s obdobnými rozměry, jaké měla mít scéna, ale bez kulis a světel. Po desetihodinové cestě autobusem den předtím měli účinkující jen několik hodin na to, aby se přizpůsobili jevišti, změnám kulis a světlům, než se zvedla opona. Podali energický a citlivý výkon.
Jaké je pro vás poselství této inscenace? Respektive – má taková inscenace nějaké mít?
Předpokládám, že poselstvím této opery je vítězství dobra nad zlem. Akt odpuštění či smíření se však odehrává tak rychle a nečekaně, že je pro dnešní publikum těžké brát ho vážně. Přesto je to uklidňující poselství. Opery si cením pro její krásnou hudbu a schopnost zprostředkovat emoce a příběh a také pro prostý fakt, že dílo dokáže pobavit i dnes.

I z několika fotografií ze zákulisí je patrné, že kostýmy jsou pojaty v odlehčeném stylu. Můžete nám prozradit víc o přístupu výtvarníka a vaší spolupráci? Zajímalo by mě také, jestli jste ve výpravě vycházeli z nějakých konkrétních referencí (inscenace, které vás inspirovaly, dobové materiály atd.).
Vzhledem k tomu, že hrajeme verzi, která byla uvedena v londýnském Královském divadle na Drury Lane v roce 1706, jsme se spolu s kostýmním výtvarníkem Chrisem Vinzem, který se stejně jako já narodil a vyrostl v Anglii, rozhodli inscenovat typicky anglickou verzi. Inspirovali jsme se obdobím těsně po první světové válce, kdy se v divadlech londýnského West Endu vracelo jevištní a kostýmní výtvarnictví k estetice 18. století. Po útrapách a strádání válečných let se lidem stýskalo po minulé, zdánlivě radostnější a romantičtější době. Kostýmy nesou rysy baroka, ale mají svěžejší a lehčí styl, který je typický pro toto období. Což odpovídá i charakteru samotné opery. Kostýmy také dobře zapadají do barokního divadla Florea Theatrum. Scénografií, podobně jako v divadelních inscenacích 20. let 20. století, tvoří ručně malované kulisy a horizont a přenosné dekorace. Divadlo má ve výbavě tři kompletní sady prostředí, z nichž používám dvě: les a interiér paláce doplněný dalšími díly, které naznačují zahradu.
Jak jste pracovala na pohybové složce se zpěváky? S některými z nich se už znáte z dřívějších projektů, dá se na tomto základu stavět a dále rozvíjet jejich dovednosti?
Snažím se zpěvákům vštípit nutnost zapojit celé tělo do přednesu slova nebo hudební fráze a do vyjádření emocí. Gesto není znaková řeč a pouhý pohyb rukou: musí se zapojit celá bytost. Každá postava má svůj specifický způsob pohybu, vyjadřování, a je nezbytné, aby jej zpěvák do svého ztvárnění zahrnul. Mělo by docházet ke koordinaci myšlenek, těla a hlasu, což umožňuje volnou cirkulaci energie, která jednak podporuje hlas, jednak vede k přirozenější jevištní prezenci (v rámci barokních konvencí). Jedná se o fascinující, nikdy nekončící cestu zkoumání a objevování.

V jiném rozhovoru jste upozornila na fakt, že v barokní divadelní konvenci se zpěvák nemá při vlastním zpěvu pohybovat po jevišti – kde je tedy místo pro jeho pohybovou akci?
Má to své historické příčiny. Na jevišti decentněji osvětleném svíčkami než dnes a v divadle, kde během představení bylo osvětlené i hlediště, bylo nutné soustředit pozornost na hlavního protagonistu, který se proto při přednesu árie po jevišti nepohyboval. Před árií, po ní a během ní však existují instrumentální úseky, které umožňují pohybovou akci jak hlavního aktéra, tak jeho spoluhráčů na jevišti. U komických rolí jsou pravidla o něco volnější a během vlastního zpěvu je více pohybové akce právě na podporu komiky.
Kde jste čerpala inspiraci pro choreografii dvou tanečních postav, které jste přidala? Používáte tance z dobových manuálů, nebo jste typ tvůrce, který raději využívá čistou fantazii?
Nechávám v rámci barokního tanečního slovníku volný průchod své fantazii, podněcované hudbou a libretem, kterému tanec slouží a zároveň ho obohacuje. A velmi výjimečně pravidla barokního tance zcela poruším!
Víme, že nelze replikovat inscenaci z doby, kdy ji nebylo možné zaznamenat. Hrajeme navíc pro jiné publikum, v jiné době a v jiném kontextu. Přesto jako tvůrci usilujete o „historicky poučenou“ formu. Jakým způsobem zpřístupňujete představení dnešnímu publiku?
Snažím se držet dobové konvence, ale zároveň jsem si vědoma toho, že pojednání stará 300 let mohou být moderním čtenářem dezinterpretována. Snažím se tedy ve svém přístupu uplatňovat také „zdravý rozum“ a vytvářet inscenace, které jsou co nejpoutavější pro dnešní publikum s jeho odlišnou vnímavostí, rozsahem pozornosti a estetickým cítěním. Snažím se vstoupit do ducha barokní doby – do oné touhy zaujmout, pobavit a vytvořit umění –, a proto se snažím za každou cenu vyhnout prezentaci zatuchlého muzejního exponátu, který nemá život. Dřívější barokní publikum se přece chystalo na soudobé dílo – koncept repertoáru patří až do dvacátého a jednadvacátého století.

V čem se podle vás liší dnešní publikum od lidí, kteří chodili do divadla v době baroka?
Myslím, že měli jiné pojetí času a jejich pozornost vydržela mnohem déle. Měli také jiné estetické cítění. Formy zábavy byly také omezené, na rozdíl od dneška, kdy se výběr zdá být téměř nekonečný. Návštěva divadla byla společenskou událostí, kde být viděn bylo stejně důležité jako vidět představení.
Když stojíte před nastudováním v minulosti existujícího díla, ale bez původních pramenů, jak dosáhnete toho, abyste v inscenaci vytvořila „atmosféru“ doby?
Využívám své zkušenosti z mnoha inscenací barokní opery, v nichž jsem měla tu čest tančit, především ve Francii, ale také v Německu a v České republice. Důvěřuji zkrátka svému instinktu a znalostem, které se ve mně za ta léta uložily.
Působíte současně ve světě barokního divadla a současného tance. Jak se vzájemně ovlivňují? Jak ovlivňuje vaše volná tvorba přípravu historicky poučených inscenací?
Zjistila jsem, že se vzájemně doplňují, obohacují a vyživují mě. V barokním světě musím nacházet svobodu v rámci jasně definované struktury, v současném divadle a tanci mám nekonečnou svobodu, a potřebuji vytvořit strukturu, která by zúžila možnosti.

Je jasné, že kdyby vám tvorba historicky poučených inscenací nedávala smysl, nedělala byste to. Dokážete ale nějak popsat, co to vám i divákům přináší? Proč bychom se měli tomuto druhu umění věnovat?
Vytvářet historicky poučené inscenace s tak talentovaným dirigentem, jakým je Marek Štryncl, a jeho skvělým souborem Musica Florea je pro mě výsadou a radostí. Díky dobové interpretaci ve všech aspektech inscenace: hudbě, tanci, jevištní praxi, scéně, kostýmní výpravě a osvětlení vzniká homogenní a harmonický celek, který mi dává smysl a hluboce mě naplňuje. Zjistila jsem, že pokud příliš dlouho a hluboce přemýšlím o významu jakékoli umělecké formy, často přestává dávat smysl. Myslím si, že se mohu spolehnout pouze na svou instinktivní reakci a na to, zda mě umělecké dílo osloví – což platí pro každého. Mohu se jen podělit o svou lásku k barokní hudbě, tanci a divadlu s ostatními a doufat, že v něm najdou podobný požitek…
Je na práci na tomto titulu a opět s Musicou Floreou něco specifického, neobvyklého? Řadu společných projektů už máte za sebou. Na který z nich vzpomínáte nejraději nebo vás nejvíce bavil?
Každý projekt byl dobrodružstvím a představoval specifické výzvy a odměny. Upřímně mohu říci, že mě bavila práce na všech produkcích. Camilla je pro mě zvlášť uspokojující, protože je v mém rodném jazyce, v angličtině. Objevování a „hraní si“ s jazykem a jeho vztahem k hudbě bylo v důsledku toho na hlubší úrovni, což je určitě více naplňující.



Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]