Carsenův Falstaff doputoval do Met

redakce, 15.12.2013 0:01

Z ohlasů v zahraničním tisku

Rozvážně puntičkářský přístup Roberta Carsena k Verdiho opeře nahrazuje Zeffirelliho okázalou inscenaci

Okázalá realistická inscenace Verdiho Falstaffa v režii Franca Zeffirelliho se v Met poprvé objevila před čtyřiceti devíti lety. I přes kýčovitý závěr v pohádkové říši těžila z úspěchu přepychu, především když se hlavní role ujal Geraint Evans. Nyní byla tato inscenace nahrazena revizionistickou podívanou vykonstruovanou Robertem Carsenem. V minulosti nám přinesl brilantně minimalistického Evžena Oněgina (nyní bohužel z repertoáru staženého) a odvážně divadelního Mefistofela. Falstaff je ale bohužel jiný případ.

Carsenovo rádoby vyvolávání Shakespeara skrz Boita (sdílené s dalšími čtyřmi scénami včetně Covent Garden) přesouvá děj profesionálně a zároveň nepovedeně do padesátých let v Londýně. Se všudypřítomným obložením na zdech a poválečně moderní dekorací navržené Paulem Steinbergem se z vřelé lidské komedie stal chladný, puntičkářsky choreografovaný komiks. Zapomeňte na humor pozvednutý patosem.

James Levine probudil v orchestru láskyplnou energii, očividně netečně k mechanickému klaunství před ním. Ambrogio Maestri, vždy vřelý, předvádí impozantní statečnost a neobvyklé barytonové nadšení v titulní roli, i když je oblečen do vytahaného spodního prádla nebo elegantních pumpek. Jeho Falstaff však především zruinoval delikátnost Quand´ero paggio, když při tom hltal pečené kuře. Skvělý monolog Mondo largo přednesl jako protivný vizuální duet pro tlustého rytíře a hladového koně (další odvádění pozornosti v podobě koně bylo od premiéry v Královské opeře v Londýně odstraněno).

Maestri nalezl vhodného parťáka ve více než podařené paní Quickly v podání Stephanie Blythe, jejíž pozdravy Reverenza hřměly nezvykle hluboce a temně. Ostatní výkony byly jakž takž. Angela Meade jako bláznivá matrona Alice Ford statečně cupitala a poletovala po jevišti. Franco Vassallo naléhavě burácel, a to i když napodoboval samolibého kovboje (neptejte se mne proč). Hlas Lisette Oropesy se krásně nesl v jemných polohách, i když je někdy nestálý, byl však doplňován příliš hlasitým Paolem Fanalem jako Fentonem. Jennifer Johnson Cano zpívá něžně jako blonďatá sexbomba Meg Page. Každý předvádí ohyzdné parohy na stylizovaném náměstí, které se dost podivně vydává za Windsorský les.

Okrajové zprávy: představení bylo věnováno Regině Resnik (1922–2013), která zpívala ušlechtilou Alici Ford na začátku své kariéry a později v Zeffirelliho Falstaffovi triumfovala jako prostá paní Quickly. Byla výjimečná.

(Financial Times – 7. 12. 2013 – Martin Bernheimer)

***

Met Opera: Maestri a Levine spojili síly, aby vznikl radostný Falstaff

Nejoblíbenější tlustý a bláznivý milenec na světě se vrátil do Metropolitní opery včera večer v nové inscenaci Verdiho Falstaffa. Skvělý Ambrogio Maestri jako rytířský darebák a jedinečný James Levine za dirigentským pultem zajistili večer plný čistého požitku.

Nová inscenace nápaditého kanadského režiséra Roberta Carsena, která již byla oceněna v Covent Garden a La Scale, přesouvá děj z poloviny šestnáctého století do poloviny dvacátého století a funguje jako okouzlující připomínka, že pošetilost rozmařilých starých chlípníků v první alžbětinské éře je vlastně stejná jako ta v éře královny Alžběty II.

S dobrým obsazením menších rolí, Maestrem Levinem v čele vždy excelentního orchestru Metropolitní opery a v opeře, kterou zná tak dobře a tak miluje, je radostně oživeno hudební bohatství Verdiho posledního veledíla a rozkošnost Shakespearovy frašky. Jde o radosti, o něž se Met podělí s milovníky opery po celém světě, až bude 14. prosince nový Falstaff promítán v téměř 1900 kinech v 64 zemích.

Ambrogio Maestri je jako Falstaff naprosto přirozený. Je to chlap jak hora s podobně velkým hlasem a je na scéně dominantní, jak by správný Flastaff měl být. S jemným frázováním a bohatou hlasovou odstíněností vytvořil Maestri Falstaffa, jehož pompéznost a důvěřivost jsou jak legrační, tak půvabné. Árii v úvodním jednáni L´onore předvedl s vážností soudce oznamujícího rozsudek, zatímco Va vecchio John z jednání druhého přetékala sebevědomím muže vstupujícího do boje a opakování ve třetím jednání (v Io, dunque) se stalo smutnou meditací.

Verdimu se blížily jeho osmdesáté narozeniny a sklízel uznání za svou zářivou kariéru, když mu jeho přítel a občasný spolupracovník Arrigo Boito navrhl napsat komickou operu na základě Shakespearových Veselých paniček windsorských. Verdi byl Shakespearovým velkým obdivovatelem a byl to právě Boito, kdo ho o pár let dříve již z důchodu nalákal k napsání Otella.

Jak se ukázalo, postava Falstaffa se jak pro skladatele, tak pro spisovatele, stala žánrem, který jim do té doby nebyl známý. Verdi, mistr dramatické opery, byl celý život raněn Rossiniho komentářem, že není schopen napsat komickou operu, a chytil se příležitosti dokázat opak. Říká se, že Shakespeare napsal Veselé paničky windsorské, protože královna Alžběta I. chtěla vidět Falstaffa zamilovaného, a on pak hru vytvořil za pouhé dva týdny. Pravda či nikoli, jedná se o jeho jedinou čistou frašku na rozdíl od dalších více propracovaných seriózních komedií.

Pro své nové provedení změnil Garter Inn v hotel poblíž Windsoru v padesátých letech. Opona se otevírá ve chvíli, kdy si Falstaff čte noviny v obrovské posteli v místnosti přeplněné starými vozíky pokojové služby. Bardolfo a Pistola jsou pod postelí, schovávajíc se před rozzuřeným doktorem Caiusem. Ten dorazí v buřince schovávající špatný účes.

Následující scény se odehrávají v hotelové jídelně a salonku, v kuchyni Alice Ford, která vypadá jako vzor pro starý magazín Better Homes and Gardens, a strašidelném Windsor Great Park.

Při přípravě pomsty si dámy – Alice Ford, Meg Page, paní Quickly a Nannetta – dávají v jídelně čaj a jsou oblečeny, jako kdyby se právě vrátily z předváděcí party na nádobí. Ford u vedlejšího stolu je oblečen v dvouřadovém flanelovém obleku. Do doby, než přinese paní Quickly návnadu, se Falstaff převlékl ze špinavého dlouhého spodního prádla z prvního obrazu do staromódních tvídových pumpek a poté, když se vydává na námluvy, do jezdeckého.

Zbytek obsazení zábavu ještě podporuje. Angela Meade je nejveselejší ze všech paniček. Jako Alice Ford byla dostatečně výrazná, a když se jí podařila zasloužená odplata vůči Falstaffovi (dokonce nejen jednou) byla koketní a rošťácká. Stephanie Blythe je úžasně přesvědčivá v roli paní Quickly, její silný mezzosoprán zní jako despotická chůva řešící problémy s jedním dost zlobivým chlapcem, kterou vlastně také částečně je. Baryton Franco Vassallo zpíval věrohodného Forda. Lisette Oropesa a Paolo Fanale (při nadějném debutu v Met) jsou jako mladí milenci Nannetta a Fenton okouzlující.

S Levinem v čele robustního pojetí Verdiho poslední skvělé partitury je tento Falstaff vánočním dárkem, s jehož otevřením by žádný milovník opery neměl dlouze otálet.

(Huffington Post – 7. 12. 2013 – Wilborn Hampton)

***

Kvalitní ansámblové obsazení ještě povzneslo nádherného Falstaffa z 50. let v Met

Je potřeba spousta lidí – ve skutečnosti pět zemí – aby vznikla nová inscenace Verdiho Falstaffa, která měla v Metropolitní opeře premiéru v pátek večer. V koprodukci s Royal Opera House London, Teatro Alla Scala Milan, The Canadian Opera Company Toronto a De Nederlandse Opera se jedná o třetí zastávku této inscenace na cestě po třech kontinentech: následovat budou Toronto a Amsterdam stejně tak jako zájezd do Japonska. Metropolitní operou milovaná inscenace Franca Zeffirelliho z roku 1964, která se datuje ještě do operního domu na 39. ulici, bude chybět, ale nové pojetí Verdiho poslední opery v rukou Roberta Carsena je skutečná nádhera.

Carsen si pro svou verzi zvolil pozdní padesátá léta v Londýně, období po druhé světové válce ale ještě před nástupem nového životního stylu šedesátých let. Jednalo se o období, kdy se existující sociální systémy rozpadaly a Carsen si vychutnává kontrasty mezi úpadkem aristokracie a nástupem střední třídy. Garter Inn je nyní starý a zkostnatělý hotel – všude se objevující dřevěné obložení je téma, které se prolíná celou inscenací – a k Siru Johnovi přicházejí komorníci, majordomové a pokojské, kteří jsou očividně podráždění jeho nesnesitelnými požadavky. Přesné scénické provedení Paula Steinberga zahrnuje usedle noblesní restauraci a pánský klub stejně jako ultramoderní předměstskou kuchyň Fordových plnou jídelních setů Formica.

Jevištní akce je neustále udržována v pohybu, ale nikdy není matoucí. Nezáleží na tom, kolik pěvců nebo členů sboru je na jevišti, Carsen ví, kam má oko diváka nasměrovat. Je mistrem prezentace pod heslem méně je někdy více a zde, stejně jako v mnoha svých inscenacích, udržuje jeviště co nejčistší, aby bylo možno se soustředit na příběh a interprety. Vše, co potřebuje, aby představil Winsdor Forest, je zářivě hvězdné nebe, mlha ze suchého ledu a strašidelně komické tyčící se stíny (je také podepsán pod světelným designem inscenace).

Precizní a lehce přehnané kostýmy Brigitte Reiffenstuel zprostředkovávají většinu barev a vizuálních efektů nemluvě o zábavě: pozdní padesátá léta v Anglii nebyla zrovna vrcholem módního designu. Dominovaly toky (dámské ručně tvarované klobouky) stejně jako natupírované účesy a saténové šaty, které obepínaly jejich nešťastné majitelky jen na těch nevhodných místech. S vlasy sepnutými v culíku a Capri kalhotami vypadala Nanetta ve druhém jednání, jako by právě přišla z muzikálu Bye, Bye Birdie.

Povzbuzeni Carsenovou režií a mistrovským dirigováním Jamese Levina se interpreti při páteční premiéře dostali přímo pod kůži svých rolí. Ambrogio Maestri si v současnosti roli Falstaffa prakticky přivlastnil, hraje ji s šarmem a překvapivou dávkou smyslu pro detail. Člověku chybí větší a přepychovější zvuk některých z předcházejících Falstaffů v Met, jako byli Bryn Terfel a Giuseppe Taddei, ale Maestri interpretuje Boitův text působivě a v jeho dikci se neztratí žádné slovo. Předvedl také fyzické představení, které nám připomíná, že i přes všechnu jeho zhýralost a hrubost je Sir John stále rytířem schopným vznešenosti a elegance – především když chce zapůsobit na některou z dam.

Jako Alice rozzářila Angela Meade svůj silný lyricko-dramatický hlas, s jednoduchostí předvedla trylky, které Verdi do role napsal, a vypadala, že se neobává použít svoji plnoštíhlost ke komickým efektům v druhém jednání, když flirtuje s Falstaffem. Mezzosoprán Jennifer Johnson Cano pomohl vytvořit balanc v ansámblových scénách a ona sama si roli očividně užívala. Člověk dokonce zalitoval, že Verdi pro Meg Page nevytvořil dostatek sólových pasáží. Stephanie Blythe byla perfektní paní Quickly. Rolí prošla jako galeona s napnutými plachtami a své pasáže předvedla s altovým gustem.

Půvabný výkon Franca Vassalla jako Posy na nedávném CD Jonase Kaufmanna byl dobrou předpovědí pro jeho Forda. Bohužel zněl jeho hlas male a v tomto kontextu nevýrazně. Vrhl se do role s horlivostí, ale Ford může zcela určitě být zazpíván krásněji a lyričtěji.

Paolo Fanale, debutující jako Fenton, měl líbezný a lichotivý herecký projev, ale jeho ostrý témbr nedokázal naplnit snová pianissima potřebná ve třetí jednání. Jeho hlas se nehodil k úžasně sametovému, zvonivému sopránu Lisette Oropesy, jejíž Nanetta okouzlovala bez přesládlosti. Její držené vysoké tóny během Sul fil d´un soffio byly tak magické, jak by si jen člověk mohl přát. V menších rolích byl Carlo Bosi příjemně rozzuřený Dr. Caius, Keith Jameson akorát bláznivý Bardolfo a Christian Van Horn předvedl v roli Pistola libozvučný bas, který vás okamžitě nutil přát si slyšet ho ve větší roli.

Carsen si odbyl svou premiéru v Met v roce 1997 s inscenací Evžena Oněgina, kterou mnoho diváků milovalo pro její minimalistický smysl pro detail. Ta byla stažena příliš brzo ve prospěch velmi chabé letošní inscenace Deborah Warner. Met bere a Met dává. Jestli budeme mít štěstí, tento Falstaff bude uváděn mnohem déle.

(New York Classical Review – 7. 12. 2013 – Eric Myers)

Giuseppe Verdi:
Falstaff
Dirigent: James Levine
Režie: Robert Carsen
Scéna: Paul Steinberg
Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel
Light design: Robert Carsen, Peter Van Praet
The Metropolitan Opera Orchestra and Chorus
(koprodukce The Metropolitan Opera New York / Royal Opera House London / Teatro Alla Scala Miláno / The Canadian Opera Company Toronto / De Nederlandse Opera Amsterdam)
Premiéra 6. prosince 2013 Metropolitan Opera House New York
(Met: Live in HD 14. 12. 2013)

Sir John Falstaff – Ambrogio Maestri
Alice Ford – Angela Meade
Ford – Franco Vassallo
Dame Quickly – Stephanie Blythe
Nannetta – Lisette Oropesa
Fenton – Paolo Fanale
Meg Page – Jennifer Johnson Cano
Dr. Cajus – Carlo Bosi
Bardolfo – Keith Jameson
Pistola – Christian Van Horn