Carsenův Falstaff doputoval do Met

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Z ohlasů v zahraničním tisku


Rozvážně puntičkářský přístup Roberta Carsena k Verdiho opeře nahrazuje Zeffirelliho okázalou inscenaci

Okázalá realistická inscenace Verdiho Falstaffa v režii Franca Zeffirelliho se v Met poprvé objevila před čtyřiceti devíti lety. I přes kýčovitý závěr v pohádkové říši těžila z úspěchu přepychu, především když se hlavní role ujal Geraint Evans. Nyní byla tato inscenace nahrazena revizionistickou podívanou vykonstruovanou Robertem Carsenem. V minulosti nám přinesl brilantně minimalistického Evžena Oněgina (nyní bohužel z repertoáru staženého) a odvážně divadelního Mefistofela. Falstaff je ale bohužel jiný případ.

Carsenovo rádoby vyvolávání Shakespeara skrz Boita (sdílené s dalšími čtyřmi scénami včetně Covent Garden) přesouvá děj profesionálně a zároveň nepovedeně do padesátých let v Londýně. Se všudypřítomným obložením na zdech a poválečně moderní dekorací navržené Paulem Steinbergem se z vřelé lidské komedie stal chladný, puntičkářsky choreografovaný komiks. Zapomeňte na humor pozvednutý patosem.

James Levine probudil v orchestru láskyplnou energii, očividně netečně k mechanickému klaunství před ním. Ambrogio Maestri, vždy vřelý, předvádí impozantní statečnost a neobvyklé barytonové nadšení v titulní roli, i když je oblečen do vytahaného spodního prádla nebo elegantních pumpek. Jeho Falstaff však především zruinoval delikátnost Quand´ero paggio, když při tom hltal pečené kuře. Skvělý monolog Mondo largo přednesl jako protivný vizuální duet pro tlustého rytíře a hladového koně (další odvádění pozornosti v podobě koně bylo od premiéry v Královské opeře v Londýně odstraněno).

Maestri nalezl vhodného parťáka ve více než podařené paní Quickly v podání Stephanie Blythe, jejíž pozdravy Reverenza hřměly nezvykle hluboce a temně. Ostatní výkony byly jakž takž. Angela Meade jako bláznivá matrona Alice Ford statečně cupitala a poletovala po jevišti. Franco Vassallo naléhavě burácel, a to i když napodoboval samolibého kovboje (neptejte se mne proč). Hlas Lisette Oropesy se krásně nesl v jemných polohách, i když je někdy nestálý, byl však doplňován příliš hlasitým Paolem Fanalem jako Fentonem. Jennifer Johnson Cano zpívá něžně jako blonďatá sexbomba Meg Page. Každý předvádí ohyzdné parohy na stylizovaném náměstí, které se dost podivně vydává za Windsorský les.

Okrajové zprávy: představení bylo věnováno Regině Resnik (1922–2013), která zpívala ušlechtilou Alici Ford na začátku své kariéry a později v Zeffirelliho Falstaffovi triumfovala jako prostá paní Quickly. Byla výjimečná.

(Financial Times – 7. 12. 2013 – Martin Bernheimer)

***

Met Opera: Maestri a Levine spojili síly, aby vznikl radostný Falstaff

Nejoblíbenější tlustý a bláznivý milenec na světě se vrátil do Metropolitní opery včera večer v nové inscenaci Verdiho Falstaffa. Skvělý Ambrogio Maestri jako rytířský darebák a jedinečný James Levine za dirigentským pultem zajistili večer plný čistého požitku.

Nová inscenace nápaditého kanadského režiséra Roberta Carsena, která již byla oceněna v Covent Garden a La Scale, přesouvá děj z poloviny šestnáctého století do poloviny dvacátého století a funguje jako okouzlující připomínka, že pošetilost rozmařilých starých chlípníků v první alžbětinské éře je vlastně stejná jako ta v éře královny Alžběty II.

S dobrým obsazením menších rolí, Maestrem Levinem v čele vždy excelentního orchestru Metropolitní opery a v opeře, kterou zná tak dobře a tak miluje, je radostně oživeno hudební bohatství Verdiho posledního veledíla a rozkošnost Shakespearovy frašky. Jde o radosti, o něž se Met podělí s milovníky opery po celém světě, až bude 14. prosince nový Falstaff promítán v téměř 1900 kinech v 64 zemích.

Ambrogio Maestri je jako Falstaff naprosto přirozený. Je to chlap jak hora s podobně velkým hlasem a je na scéně dominantní, jak by správný Flastaff měl být. S jemným frázováním a bohatou hlasovou odstíněností vytvořil Maestri Falstaffa, jehož pompéznost a důvěřivost jsou jak legrační, tak půvabné. Árii v úvodním jednáni L´onore předvedl s vážností soudce oznamujícího rozsudek, zatímco Va vecchio John z jednání druhého přetékala sebevědomím muže vstupujícího do boje a opakování ve třetím jednání (v Io, dunque) se stalo smutnou meditací.

Verdimu se blížily jeho osmdesáté narozeniny a sklízel uznání za svou zářivou kariéru, když mu jeho přítel a občasný spolupracovník Arrigo Boito navrhl napsat komickou operu na základě Shakespearových Veselých paniček windsorských. Verdi byl Shakespearovým velkým obdivovatelem a byl to právě Boito, kdo ho o pár let dříve již z důchodu nalákal k napsání Otella.

Jak se ukázalo, postava Falstaffa se jak pro skladatele, tak pro spisovatele, stala žánrem, který jim do té doby nebyl známý. Verdi, mistr dramatické opery, byl celý život raněn Rossiniho komentářem, že není schopen napsat komickou operu, a chytil se příležitosti dokázat opak. Říká se, že Shakespeare napsal Veselé paničky windsorské, protože královna Alžběta I. chtěla vidět Falstaffa zamilovaného, a on pak hru vytvořil za pouhé dva týdny. Pravda či nikoli, jedná se o jeho jedinou čistou frašku na rozdíl od dalších více propracovaných seriózních komedií.

Pro své nové provedení změnil Garter Inn v hotel poblíž Windsoru v padesátých letech. Opona se otevírá ve chvíli, kdy si Falstaff čte noviny v obrovské posteli v místnosti přeplněné starými vozíky pokojové služby. Bardolfo a Pistola jsou pod postelí, schovávajíc se před rozzuřeným doktorem Caiusem. Ten dorazí v buřince schovávající špatný účes.

Následující scény se odehrávají v hotelové jídelně a salonku, v kuchyni Alice Ford, která vypadá jako vzor pro starý magazín Better Homes and Gardens, a strašidelném Windsor Great Park.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Verdi: Falstaff (Met New York)

[Celkem: 0    Průměr: 0/5]

Související články


Napsat komentář