Černá Janáčkova opera Z mrtvého domu

  1. 1
  2. 2

Poslední Janáčkova opera Z mrtvého domu zažívá v posledních letech nebývalou renesanci. Uvádějí ji přední světové operní domy a znám mnoho lidí, kteří tvrdí, že jde o nejlepší Janáčkovu operu vůbec s tím, že je čím dál více aktuálnější a přitažlivější než ostatní Janáčkovy opusy. Jakoby vábila svým podivným stylem, zvláštním roztříštěním děje (jde-li o děj vůbec) a v neposlední řadě ojedinělým tématem, respektive místem, kde se odehrává, tedy v carské věznici na okraji sibiřského Omsku na břehu řeky Irtyše.

Je jasné, že libreto hojně čerpá z Dostojevského románu Zápisky z mrtvého domu, jak však bude dále doloženo, Janáček uchopil román vskutku více než svébytně.

Už volba tématu byla a je překvapivá. Mrtvý dům následuje po Věci Makropulos a Janáček ho začal komponovat snad v únoru 1927 (18. února), tedy ve svých třiasedmdesáti letech v době, kdy vrcholil jeho milostný vztah ke Kamile Stösslové, rok a půl před svou náhlou smrtí. Jelikož Kamila byla zcela evidentně inspirací pro jeho díla (Janáček se s ní stýkal od roku 1917 a v době kompozice Mrtvého domu si s ní již tykal), dalo by se předpokládat, že Janáček sáhne vskutku po jiném libretu či předloze, než po chmurném prostředí ruské káznice.V ději opery se navíc vyskytuje jenom jedna ženská postava a to postava vedlejší, pod označením poběhlice. Mladý chlapec Aljeja je sice ztvárňován ženou, ale to nic nemění na tom, že jakýkoli milostný vztah či drama odehrávající se na scéně v opeře nenajdeme. Ženy se však objevují v mnoha vyprávěních vězňů a dá se v nadsázce říci, že na těchto vyprávěních je právě opera hlavně vystavěna. Má tedy jakýsi až proustovský rozměr spočívající v rozpomínání jednotlivých vězňů na klíčové události jejich života, a to většinou na ty, jež je dostaly do kriminálu. Monology vězňů tak dominují opeře, poslední jednání, kde by měl vrcholit dramatický konflikt, obsahuje z naprosté většiny vyprávění vězně Šiškova. Dá se říci – kamže se poděl Janáčkův pověstný dramatismus? Nicméně přes shora uvedené je Mrtvý dům dramatický tak, až se dech tají.

V historické literatuře je zachyceno, že Janáček původně pomýšlel na kompozici Tolstého Anny Kareniny, možná od tohoto záměru ustoupil přeci jen pro určitou podobnost s Káťou Kabanovou, potažmo s Bouří od Ostrovského. Po Dostojevského Zápiscích z mrtvého domu prý Janáček sáhl na popud a doporučení své neteře. Že byl Janáček rusofil a slavjanofil, je obecně známo. Svědčí o tom nejen řada jeho děl na ruská témata ( kupříkladu Taras Bulba), ale i to, že byl v letech 1909 až 1915 předsedou Ruského kroužku v Brně. Navíc i jména jeho dětí (Olga a Vladimír) svědčila o jeho sympatiích k Rusku, kam navíc několikrát vycestoval. Zdá se, že jeho pozitivní vztah k Rusku nenarušila ani smrt jeho dcery Olgy, která byla zřejmě následkem jejího ruského pobytu u Janáčkova bratra, kde dostala tyfus. Janáčkův vztah k socialistickému Rusku po revoluci v roce 1917 asi nejlépe vyjadřuje jeho věta, jež je zároveň otázkou: „A co ten špektákl bolševický?“  Dlužno dodat, že rusky uměl spoře, což mu nebránilo v tom, aby se nepokoušel číst prozaická díla ruských autorů v originále. Koneckonců i při psaní libreta Z mrtvého domu se při práci s románem Dostojevského obešel bez překladu.

Jaký je vlastně ten Dostojevského román, jenž rozhodně nepatří k jeho nejčtenějším dílům? Rozhodně popisný, zvláštní a chmurný. Žádný pozitivní hymnus, kterým Janáček opatřil závěr opery, tam nenajdeme. Dostojevskij (1821 až 1881) uveřejnil toto dílo na pokračování v letech 1861 až 1862 a je silně autobiograficky zabarveno. Není divu, Dostojevský sám strávil v tjurmě asi pět let. Do vězení byl odsouzen po procesu s takzvanými Petraševci, respektive se socialistickým kroužkem Petraševců, do kterého pronikl konfident, a jehož členové byli roku 1849 zatčeni a odsouzeni k smrti včetně Dostojevského, tehdy osmadvacetiletého. Carská milost byla odsouzeným přečtena až potom, co byli přivázáni k popravčím kůlům, poté co jim byly zavázány oči a poté co bylo nařízeno vojákům zacílit, tedy těsně předtím, než mělo zaznít osudové pal. Rozsudek smrti změnila carská milost na několikaletý pobyt v káznici a následné vyhnanství. Dostojevskij se tak vrátil do evropské části Ruska až v roce 1859.

Popisnost a realizmus románu je dotažen do někdy až skoro neúnosného maxima. Dostojevskij líčí podrobně pobyt v káznici, jenž byl na hony vzdálen naší představě o vězení vůbec. Sibiřská tjurma byla spíše hospodářským celkem, fungující komunitou, kam vězňové, chodící na práci mimo věznici, propašovali vše od alkoholu až po prostitutky. A utéci nebylo kam!  Dostojevskij se přímo vyžívá v konkrétním popisu třeba vězeňské nemocnice (vyjmenovává používané léky) nebo trestu pruty, kdy takto zmlácený vězeň velice často zemřel hned po výkonu, až po popis jídel, které si trestanci sami zhotovovali. Vězni jsou pojímáni jako nešťastné bytosti, kterým je nutno pomoci, za ztracené lidi, vykupující svým utrpením ty ostatní.  Román díky své popisnosti postrádá přímou řeč, Dostojevským jinak hojně používanou. V nadsázce je možné říci, že si lze těžko představit méně vhodnou předlohu pro operní tvorbu.

To však neplatilo pro Janáčka! Rozhodujícím pro jeho konečné rozhodnutí bylo prý to, že ho zaujalo Dostojevského líčení divadelního představení, vězni uspořádaného, ve kterém jako herci a mimové vystupovali. To také tvoří dosti rozsáhlou část opery.

  1. 1
  2. 2

Související články


Reakcí (5) “Černá Janáčkova opera Z mrtvého domu

  1. Janáček – naše národní bolest. Jak je uznávaný v cizině a jak málo se o něm píše u nás. To už díky dvojvýročí je na tom líp Mahler. Snad i díky takovýmto zajímavým esejím to časem napravíme. Sm,etana ani Dvořák nejsou v hudbě tak určujícími, jako byl právě Janáček, přesto se o nich píše často a zhusta.

  2. Já nevím, jak je to jinde, ale třeba v Brně je Janáček spíše oposlouchaný. Hudební publikum od něj všechno to podstatné zná a slyšelo ho mnohokrát. Každý amatérský hudebník nebo zpěvák se s ním setkává aktivně a pravidelně, je běžnou, až banální součástí hudebního života. Ohlasy Janáčka najdete v činohře, ve fólklóru; skoro všude, kam se podíváte, na vás vykoukne Leoš. Nedělejme z tématu Janáček popelku.

Napsat komentář