Čtenáři Opery Plus blogují
Nečeká nás nic pěkného a někteří to již vědí. Pan Marek Weiss je ředitelem opery v polském Gdaňsku a do programu k nastudování díla Černá maska od Krzysztofa Penderckeho napsal, že toto je jeho rozloučení s Evropou, kterou miloval. Na scéně byl jen stůl, židle a dámské střevíce. Tak nějak si to mohl představovat autor předlohy, německý držitel Nobelovy ceny za literaturu z roku 1912, pan Gerhart Hauptmann, když situoval děj do městečka Bolkenhain v polském Podkrkonoší. To ještě netušil, že v samém závěru jacísi černí nindžové naženou na scénu vyděšené civilisty, muže a ženy předtím zpívající sbory na prvním balkónu, a každý z těch neuchopitelných, černých mutantů srazí svého Evropana na kolena, jednou rukou ho popadne za vlasy a stříbrným kinžálem mu bude chtít podříznout hrdlo.
Do toho všeho graduje hudba, diváci si zakrývají oči, nikdo nedýchá a potom ti černí skřeti, místo aby udělali šmik, namíří zahnuté nože na vás do publika a vy tam sedíte a víte, že to není žádná legrace. Gerhart Hauptmann situoval děj do roku 1662 a tím černým a neznámým, co rdousilo Evropu, byl mor, přezdívaný „černá smrt“. Na zámku bylo veselo. Prostřený stůl, služky a sluhové, židovský kupec a toho nahoře zastupovali opat z jedné partičky a pastor zase z jiné. K tomu varhaník a hrabě s hraběnkou a několik radních a sličná manželka starého knechta, který všechno platil, aby z toho nic neměl, a sličná mulatka a za scénou orchestr a z publika přiletěl černý pták roznášející smrt, k tomu ten smrtící mor v černém.
Německy zpívaná opera měla tempo jako dobrý filmový thriller. Služebnictvo prostíralo, hosté přicházeli, jedli, pili, hodovali a propadali se do svých černých děr, kde hřešili, tesknili a intrikovali. Krásná domácí tomu dala a tomu dala, ale jen svému manželovi ne a aby mu to nebylo líto, pořídila mu mladou služebnou, na kterou měli větší chuť jiní z přítomných pánů. Při té vší apokalypse jste se dozvěděli, jak to před lety bylo v Amsterdamu, když nynější paní domácí byla ještě malá holka a černý pasák Johnson ji po krčmách půjčoval námořníkům. Potom se narodila ta mladá, krásná mulatka a jaký stařec ji adoptoval a kdo toho bláznivého pracháče zabil a jak se kráska s věnem a dcerou dostala do Podkrkonoší, kde ji parchant Johnson našel a vydíral. Potom služebná viděla muže v černé masce, jak přelezl plot do zahrady a do toho hrála hudba a byl karneval a nikdo si nevšiml, že pod stolem leží mrtvý herec. Byl to sluha pana domácího a ležel tam, dokud ho na samém konci neodtáhli jako pytel brambor. Na palubě hrála hudba, tančilo se, pilo, hodovalo a Titanik se potápěl. Konec již znáte. Maskovaní, černí mutanti nahnali své zpívající Evropany na pódium, posráželi je k zemi jako dobytek, k nebi zvedli kinžál a místo toho, aby jim podřízli hrdlo, namířili ty nože na vás v publiku.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
