Čert a Káča roztančená. Nová režie Jiřího Heřmana v Brně

Je tu k dispozici taky rázovitý Ovčák Jirka v podání Aleše Voráčka (v alternaci s Jaroslavem Březinou a Petrem Levíčkem), charismatický Čert Marbuel Romana Hozy (Jiřího Sulženka), vznešený i směšný Lucifer Jana Šťávy (a Davida Nykla), sympatická Kněžna Pavly Vykopalové (v alternaci s Danielou Strakovou-Šedrlovou), roztomilá Káčina máma Jitky Zerhauové a droboučká Komorná Marty Reichelové. Všechny výkony jsou vytvořené v kouzelném souzvuku pěveckých výkonů a šťavnatého operního herectví. Krásně zpívající sbor, vedený Josefem Pančíkem, je přesný v akcích i v tanečních úkolech. Orchestr řídí Jakub Klecker, který ten mumraj na jevišti i kolem něj zvládá s přehledem – jó, to se ta opera diriguje, jsem-li i zkušeným sbormistrem. Aby toho nebylo na jevišti Mahenova divadla (Na hradbách) málo, přibyla ještě obalová technika – představení začíná odjezdem skupiny dětí od nejmenších až po ty větší na výlet v čele s bornovskou paní učitelkou Marií Urbánkovou a řidičem autobusu Radkem Krulem. A všude kolem čerti i s Luciperem, nikdo se jich nebojí, patří tam. Vtipné a funkční kostýmy Alexandry Gruskové, scénografie již také dávno osvědčeného týmových spoluhráčů Pavla Svobody a světelného designéra Daniela Tesaře. Režie Jiří Heřman.

Vznikla inscenace veskrze radostná a k tomuto cíli do detailů promyšlená. Jeviště je vlastně přesně rozděleno na peklo v podpalubí a zároveň kdekoli kolem (hojné využití tahů), dramatickým jádrem je prostorná kuchyně ať už v hospodě (na zámku) v Mokré Lhotě nebo v Pekelné Lhotě, kde vaří kníže Luciper. Čerti a děti ovládli spolu se sborem jeviště, sólisté se svými dobře vystavěnými postavami, které spolu zřetelně a čitelně komunikují, jsou samozřejmě ve středu zájmu. Režisér a šéf opery Jiří Heřman v Brně potěšitelně zraje a zdá se, že se tu opravdu cítí jako ryba ve vodě. Prostředí je tu opera-friendly, ba Heřman-friendly, a pod Kleckerovou taktovkou představení šlapalo jako hodinky. Občasný malý úlet v žestích? To není tak podstatné. Dík i za vtipné až překotné tempo závěrečného sboru: „Za tu dobrotu a milost, že jsme svobodni teď všichni, děkujeme nastokrát!“ A taky navazující Jirkovo: „Jářku, braši, ministr jsem, ale jsem a budu z vás!“ mi znělo, jako by pocházelo z „jiné opery“.

Dvořákova opera Čert a Káča se potkala se svým skladatelem ve šťastné hodince a libreto tehdy pětadvacetiletého Adolfa Weniga udělalo svou příznivou práci. Zajímavý detail, že si bolestínskou árii paní Kněžny nechal Dvořák do třetího jednání od libretisty připsat, aby bylo v opeře více lyriky, vyřešil režisér Heřman šikovně, když nechal Kněžnu vyjít před vstup do zámku a podlézt pod okénkem pokladníka (Maršálka), aby ji neviděl. Když si pak přisedne na lavičku ke třem skautíkům, kteří právě svačí, a jeden z nich jí nabídne rohlík, aby ji potěšil – to je jeden z milých vtípků, kterých je v inscenaci požehnaně. Pohybové vedení a choreografie Mária Radačovského mile a nápaditě propojily účinkující a bezchybně zapadly do atmosféry inscenace. Málokterá opera obsahuje tolik tanců jako právě Čert a Káča.

Brno má v jedné věci pořádnou smůlu – určitá část emeritních umělců a jiných činovníků, kteří si svého času (i za minulého režimu) užili dost a dost možností pro svou práci, není schopna se smířit s tím, že tak jako si oni sami museli ve své době vybudovat svou uměleckou pozici, snaží se o to dnes jiná generace, jejíž tvůrčí optika se od té jejich pochopitelně značně liší. Ti nevstupují (naštěstí) podruhé do téže (jejich) řeky. Estetika současné generace není tolik závislá na tom, „jak by si inscenaci sám skladatel byl býval představoval“ (a dobře víme, že vskutku ne všichni skladatelé jsou zároveň talentovanými režiséry), ale ve svých nejlepších výtvorech vytváří tito kumštýři inscenaci jako celistvý artefakt, který má týž cíl, o jaký usilovali jejich předchůdci: představit skladatelovo dílo v přesvědčivé podobě tak, aby našlo své diváky v obecenstvu jednadvacátého století, které žije ve zcela jiné společenské a kulturní situaci, nežli samotní tvůrci díla. Konzervativnost výše zmíněných brněnských emeritních umělců je sebestředná a až nenávistná. Nepřipouští jinakost, která je jejich následovníkům pochopitelně vlastní. Vážení, odvedli jste svého času dobrou práci, děkujeme vám za ni. Neškoďte.

Mahenovo divadlo je pro velkou operní inscenaci na pokraji svých možností, navíc jeho akustika (alespoň z přízemí to tak působí) je značně problematická (akusticky nejpřijatelnější jsou výjevy umístěné do přední poloviny jeviště). Lépe bude patrně slyšet a vidět z balkonů. Mimochodem – při vyhlašovaném zrušení roboty obstoupil jásající sbor diváky v hledišti, znělo to báječně.

Blíží se konec kalendářního roku – milí Brňané, máte neobyčejné štěstí, váš operní soubor, dobře vedený generačně spřízněnými umělci a zaštítěný ředitelem divadla, žije a tvoří s velkým nasazením a výsledky se dostavují. V hledišti bylo vidět děti a zdá se, že se nenudily. Myslím, že by i ony byly dobrými diváky nové svěží inscenace Čerta a Káči. A to mě, upřímně řečeno, těší snad ze všeho nejvíc. Dovoluji si vám všem popřát pohodové veselé Vánoce.

Hodnocení autorky recenze: 95%

Antonín Dvořák:
Čert a Káča
Hudební nastudování: Jakub Klecker
Dirigent: Jakub Klecker (alt. Robert Kružík)
Režie: Jiří Heřman
Scéna: Pavel Svoboda
Kostýmy: Alexandra Grusková
Světelný design: Daniel Tesař
Choreografie: Mário Radačovský
Sbormistr: Josef Pančík
Dramaturgie: Patricie Částková
Orchestr a sbor NdB
Premiéra 10. prosince 2016 Mahenovo divadlo Brno

Jirka – Aleš Voráček (alt. Jaroslav Březina / Petr Levíček)
Káča – Václava Krejčí Housková (alt. Jana Hrochová)
Máma – Jitka Zerhauová (alt. Jana Iskrová)
Marbuel – Roman Hoza (alt. David Nykl / Jiří Sulženko)
Lucifer – Jan Šťáva (alt. David Nykl)
Vrátný/Maršálek – Josef Škarka (alt. Tadeáš Hoza)
Strážce – Petr Karas (alt. Jiří Klecker)
Kněžna – Pavla Vykopalová (alt. Daniela Straková-Šedrlová)
Komorná – Marta Reichelová (alt. Eva Daňhelová)
Muzikant – Ivo Musil (alt. Martin Pavlíček)
Řidič – Radek Krul (alt. Petr Karas)
Učitelka – Marie Urbánková (alt. Lada Novotná)

www.ndbrno.cz