„Brahmsova Symfonie č. 1 je dílo, v němž jsem poprvé ve svém životě dirigoval skutečný orchestr. Hlásil jsem se na Leningradskou konzervatoř do třídy Ilji Musina. Díky zlatému diplomu z Glinkovy hudební školy jsem mohl být přijat bez zkoušky na sborové dirigování, což jsem nechtěl. Toužil jsem po dirigování orchestru, a to bez přijímaček nešlo. Kdybych v nich neuspěl, nastoupil bych okamžitě na vojnu,“ vzpomíná šéfdirigent a hudební ředitel České filharmonie Semjon Byčkov, který jako sedmnáctiletý s ostatními uchazeči, jichž bylo na počátku osmasedmdesát, procházel jednotlivými koly, až se dostal do finále. „V tu chvíli nás zůstalo osmnáct. Vybral jsem si Brahmsovu První symfonii, protože pro mě byla důležitá. Než jsem vstoupil na pódium, abych poprvé dirigoval skutečný orchestr, všichni mi říkali: připrav se na to, že to vůbec nebude znít jako na koncertě. V té zvukové změti neuslyšíš nic a nebudeš ničemu rozumět. Ale neboj se a prostě diriguj. S touhle myšlenkou jsem vstupoval na pódium a byl jsem připravený dirigovat, ať se stane cokoli. Začal jsem a zjistil jsem, že slyším úplně všechno, a připadalo mi, že jsem se octnul tam, kam patřím. Zkoušku jsem udělal, a tak začalo nejkrásnější studium mého života,“ vyznává se Semjon Byčkov.
Před Brahmsovou První symfonií zazní stejně jako minulý týden melodram. Tentokrát se jedná o Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka od Viktora Ullmanna, který skladbu vytvořil v polovině roku 1944 v Terezíně. Poprvé byla provedena tamtéž koncem září a jen o tři týdny později byl její autor zavražděn v osvětimské plynové komoře. Jako inspirace posloužilo stejnojmenné dílo významného zástupce pražské německé literatury Rainera Marii Rilkeho, který mezi světovými válkami patřil mezi nejčtenější a také nejčastěji zhudebňované básníky a jehož poema o tragickém příběhu korneta Rilka z roku 1912 byla součástí literárního kánonu první republiky. Viktor Ullmann orchestrální verzi pouze zamýšlel, ale až v roce 1994 ji vytvořil Henning Brauel. V této podobě bylo dílo poprvé uvedeno v Praze 27. května 1995 Českou filharmonií pod taktovkou šéfdirigenta Gerda Albrechta s rakouskou herečkou Erikou Pluhar. Společně pak melodram ve stejném roce představili ještě ve Vídni, Flensburgu, Drážďanech, San Sebastianu a Luzernu a nahráli na kompaktní disk. V roce 2007 provedla Česká filharmonie melodram v Praze podruhé. Orchestr řídil Leoš Svárovský, recitace se ujala Soňa Červená.
Stejně jako orchestrální verze Písně o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka byla i passacaglia pro velký orchestr Mysterium času premiérována Českou filharmonií. Tato snad nejhranější skladba Miloslava Kabeláče poprvé zazněla 23. října 1957 v provedení tehdejšího šéfdirigenta Karla Ančerla, který ji také v roce 1964 nahrál a o rok později několikrát provedl ve Velké Británii a v USA včetně slavné Carnegie Hall. Ve Dvořákově síni Rudolfina naposledy zazněla v roce 2017, kdy ji první český orchestr zahrál s Jakubem Hrůšou.
Trojici koncertů České filharmonie hrající ve velkém obsazení za řízení šéfdirigenta a hudebního ředitele Semjona Byčkova orámují dva koncerty Českého spolku pro komorní hudbu. Ve středu 16. února 2022 se představí Komorní orchestr České filharmonie s Jiřím Vodičkou ve skladbách několika autorů od Arcangela Corelliho až po Arva Pärta a v neděli 20. února 2022 vystoupí houslista Josef Špaček za doprovodu klavíristy Federica Colliho s díly Sergeje Prokofjeva, Johanessa Brahmse a Fazila Saye.
