Vladislav Borovka: Denně mi něco dělá radost

Na hobojistovi České filharmonie Vladislavu Borovkovi je na první pohled vidět – alespoň mi to tak při našem setkání připadlo – na jaký nástroj hraje: výraz, typický úsměv… Náš rozhovor jsme tedy začali na „lehčí notě“.

Je možné, že muzikant se časem i fyziognomií přizpůsobí svému nástroji – jako třeba „páníček“ svému psovi?
Je pravda, že my hobojisté se často smějeme, i když hrajeme. A zajímavé je, že hraní na určitý dechový nástroj se neprotiskne jen do fyziognomie, ale má vliv i na psychiku. Charakteristické společné rysy byste možná našla i u fagotistů, trumpetistů.

Jako třeba?
Fagotisté mívají v povaze takovou zvláštní chmurnost – to by mohlo být působením vibrací těch spodních tónů. Hobojisté zase mívají návaly ztřeštěné bláznivosti.

Ono je to ostatně i ve zvuku a barvě nástrojů, skladatelé s tím pracují a posluchači to pak v hudbě mohou slyšet. Vy jste vlastně původně nezačínal na hoboj. Kam jste se chtěl posunout od obligátní iniciační zobcové flétny?
Žádnou vizi jsem neměl. Rodiče mě dali v Netolicích do hudebky. S panem učitelem Nováčkem mě to bavilo a asi po roce hraní na zobcovou flétnu se ukázalo, že ve školní dechovce chybí hráč na Es klarinet. Tak jsem hrál na Es klarinet a vydrželo mi to až do osmnácti let. Na hoboj jsem začal hrát v deseti letech. Ale protože jsem kromě svého pana učitele neznal nikoho, kdo by dělal muziku, žádné muzikantské touhy jsem neměl. Nicméně když jsme s rodiči řešili, co bych asi tak měl v životě dělat, rozhodli jsme se zkusit konzervatoř.

V Českých Budějovicích?
Přijímačky jsem dělal v roce 1990 a to se v Českých Budějovicích konzervatoř teprve otevírala. Jan Nováček sám vystudoval v Praze, tak jsem se přihlásil na konzervatoř do Prahy. A povedlo se. Jako druhou volbu jsem měl gymnázium. A kdyby to vyšlo, vůbec nevím, co bych dělal dál. První roky na konzervatoři jsem tápal. Za prvé jsem nevěděl, jak na hoboj pořádně hrát, za druhé jsem nevěděl, proč na něj vůbec hrát, a třetí věc, která mi dlouho ležela v hlavě, byla, jestli jsem si vybral dobře, nebo špatně.

Co vás nakonec přesvědčilo?
Ve třetím ročníku jsem dostal možnost hrát v komorním i symfonickém orchestru na škole a to mě bavilo a dávalo mi to naději, že i hraní na hoboj mě bude bavit a že to není špatná volba. Potom přicházely různé nabídky na kšefty – první mi dohodila starší spolužačka, nemohla hrát na vánočním koncertě a požádala mě, jestli bych za ni nezaskočil. Dostal jsem za to padesátikorunu. A protože jsem vůbec nevěděl, jak to chodí, šel jsem pak za ní, že jsem to tedy odehrál a tady jsou ty peníze. Koukala na mě, jestli jsem nespadl z višně.

To je hezké.
Byl jsem prostě ještě nepopsaný list. Ale zjistil jsem, že mě také baví komorní hra, takže jsme s kamarády z ročníku měli dechové kvinteto a trio a já najednou viděl, že to je muzika, kterou bych chtěl dělat. A konečně jsem pochopil, co mi nejde a na čem musím začít pracovat. Čili získal jsem dobrou motivaci do dalšího cvičení, do další práce.

Sólistické ambice jste neměl?
To je tak: to co hrajete, se vám především musí líbit. A musíte být přesvědčený o tom, že jste tu skladbu pochopil a dokážete ji převyprávět posluchačům. Nepocházím z muzikantského prostředí a vědomí, že jsem skladbu pochopil a že ji opravdu umím na ten nástroj hezky „říct“, mi přišlo až mnohem, mnohem později. V komorní souhře jste v jiné situaci, protože na to nejste sám. A když máte nápad, můžete ho konzultovat s kolegy a táhnete za jeden provaz. Je to týmová práce. A navíc, já se na ten hoboj pořád jakoby hledám. Pořád zjišťuji, co neumím, pořád se snažím něco měnit, nebo něčeho docílit. Hoboj má vcelku menší výrazový arzenál než, dejme tomu, klavír nebo nějaký jiný nástroj. V komorní hře se mi líbí, že když vám třeba nejde zahrát piano, je tam na tu pianovou dynamiku flétna. A když nedáte úplně silné forte tak, abyste s tím byl spokojený, je vás na to pět a v pěti už se toho docílí.

Je hoboj konstrukčně už hotový nástroj, nebo má ještě rezervy?
Hoboj se neustále vyvíjí. Všechny firmy se snaží co nejvíc omezit tóny, které nejsou úplně intonačně, nebo barevně jisté, a snaží se hru na hoboj ulehčit. Nedávno došlo k poměrně velkému zásahu do hobojů, když firmy začaly nástroj rozdělovat na jiné části, než bylo doposud zvykem. Hoboj má vrchní díl (na ten se hraje levou rukou), střední díl (na ten se hraje pravou rukou) a ozvučník – korpus nebo zvonec. Mezi vrchním a středním dílem je spojnice, takový čep, který je okovaný, a je tam korek. Jenomže ten čep způsobuje, že předávání rezonance mezi vrchním a středním dílem není úplně ideální. Takže hobojové firmy nedávno – je to otázka patnácti, dvaceti let – začaly nástroj řezat jinak. Hoboj Marigaux M2 má vrchní díl, který je třeba dvanáct centimetrů dlouhý, pak je dlouhatánský střední díl, pak korpus. Hoboje Buffet Virtuose mají vrchní díl dlouhý třeba třicet centimetrů. Tím, že nástroj není přeříznutý v půlce, se mění jeho možnosti a tóny. Například g1, které zrovna u firmy Marigaux mělo tendenci padat dolů, se tím jakoby „vyléčily“. A celý ozev hoboje se zjemnil a člověk už nepotřebuje vyvinout takovou rychlost, nebo tlak, aby nástroj rozezněl. A víte, co je na tom zvláštní? Že se jakoby podvědomě vracíme k barokním nástrojům, které byly v jednom kuse.

Kolik máte hobojů?
Mám služební hoboj z České filharmonie, vynikající model Marigaux M2, který je právě řezaný tak, že má nahoře jenom malinký špalík, pak velký díl, kde je veškerá mechanika, a dole pak ozvučník. Ještě mám svůj hoboj Buffet Crampon Green Line, jeden z modelů, který se snažil o vyřešení problémů s praskáním nástroje. Hoboj je dělaný z jednoho kusu dřeva a dírka uvnitř je poměrně malá. Úplně nový nástroj se musí takzvaně „zahrávat“, aby si dřevo zvyklo na změny vlhkosti, díky nimž se stává, že horní díl praskne. A firma Buffet přišla svého času s tím, že rozdrtili ebenové dřevo na prášek, použili pryskyřici, kterou ten prášek vyformovali do hranolu. A ten teprve začali obrábět a vyrábět z toho nástroje. Byl to veliký krok novým směrem, protože praskání se opravdu skoro úplně – až na výjimky – zamezilo. Ale zajímavé bylo, že se ani moc nezměnila barva zvuku. Dřevo, i když bylo rozemleté, pořád hezky rezonovalo. Kromě toho mám ještě anglický roh Buffet, to je můj poslední nástroj, koupený před první covidovou vlnou. V únoru 2020 jsem si ho jel vybrat do Paříže a během lockdownu jsem ho chodil rozehrávat do Rudolfina.

Jakou hudbu máte nejraději?
Nemůžu říct, že mám rád třeba klasicismus, nebo baroko. Z každé epochy hudební historie bych mohl jmenovat nějakou skladbu, která se mi líbí.

Co jste hrál v poslední době a líbilo se vám to?
Nedávno jsme hráli Koncert pro orchestr od Witolda Lutosławského – moc krásná a barevná muzika. A je i zábava to hrát. Nebo Gustava Mahlera, toho teď hrajeme hodně.

Co se vám líbí na Mahlerovi?
Kolega z práce říká, že Mahler mívá často plačtivé plochy. A mně je to nějakým způsobem hodně blízké. Protože mám sám někdy méně a někdy více jakési sebelítostné stavy. Najednou vidím svět jakoby šedivě a vnímám smutek. Ale pak si začnu uvědomovat, že vlastně není smutný ten objekt, o kterém jsem si myslel, že si myslím, že je smutný, ale že naopak trošku lituju sám sebe. Pak z toho zase vystřízlivím. Ale každopádně ta Mahlerova plačtivost je mi blízká. A líbí se mi jeho katarze – dlouho se něco vyvíjí, je to nasáklé lyrikou a melancholií a najednou přijde vrchol, který vás úplně opaří tak, až vám vytrysknou slzy z očí. To mám rád.

Také jsem si všimla, že máte rád Martinů, protože ho hodně hrajete. Co se vám líbí na Martinů?
Když jsem ho slyšel poprvé, říkal jsem si, že je to příšerná hudba. Vůbec jsem mu nerozuměl. Ale jak člověk stárne a má toho čím dál tím víc naposloucháno, tak lecčemu přijde na chuť. Mě teď baví zkoumat, jak si Martinů hraje se synkopami. Synkopy evokují jazzovou hudbu a já zkouším jeho fráze jakoby zjednodušovat a říkat si, jak by to asi zahrál nějaký jazzový pouliční muzikant. A najednou vám z toho vyjde něco jako jazz z Českomoravské vysočiny! A samozřejmě se mi líbí jeho harmonické a rytmické prostředky, podle nichž ho hned poznáte.

Martinů máte i na posledním cédéčku, které jste vydali poměrně nedávno s Prague Philharmonia Wind Quintetem a Ivanem Klánským. Jsou na něm sextety Bohuslava Martinů a Francise Poulenca a Mozartův Klavírní kvintet Es dur. To nejsou úplně neznámé, nebo nenahrávané skladby. Takže pragmatická otázka: Co je na tom titulu speciálního?
S kvintetem jsme spolu hráli dlouhou dobu a dlouhou dobu jsme nic oficiálně na cédéčku nevydali. Máme samozřejmě nahrávky, mimo jiné i v Českém rozhlase, ale na cédéčku nic, takže to byla jedna z motivačních pohnutek. Tou druhou byla naše spolupráce s Ivanem Klánským. Díky muzicírování s ním jsme poznali, že třeba ten Mozart s ním je něco absolutně krásného, měli jsme pocit, že to musí být někde zachycené. A k tomu přistoupila ještě jedna důležitá, velice niterná, smutná věc, kterou jsme v dobách příprav cédéčka vůbec netušili. Je to zároveň rozloučení s naším kamarádem Honzou Musilem, který s námi natočil dvě skladby. Než jsme začali natáčet tu třetí, nešťastnou náhodou zemřel. Takže to cédéčko je jeho rozloučení s tímto světem a naše rozloučení s ním a s jednou epochou, kterou jsme s ním prožili.

Byl jste při zrodu PKF – Prague Philharmonia . Jaké to bylo?
Když jsem na konzervatoři končil „čtvrťák“, dostihla nás informace o konkurzu na kompletní obsazení komorního orchestru. O prázdninách mi přišel dopis, že mě berou na tři čtvrtě úvazku. Úplně jsem se z toho roztřásl, měl jsem obrovskou radost a zase se stalo to, o čem už jsme mluvili. Nastoupil jsem do PKF, hrál jsem druhý hoboj a zjistil jsem, že moje hraní je tam tak trochu k nepotřebě, že mi to nejde. Neboli další motivace k tomu posunout se někam dál, cvičit a snažit se.

Proč jste zaměnil PKF za Českou filharmonii?
PKF je skvělý orchestr, byl jsem v něm moc rád, ale po šestnácti letech jsem cítil, že bych potřeboval nějakou změnu. Hrát v České filharmonii, zkusit si zahrát ještě větší skladby – to byla ta správná výzva.

Takže jste zažil Jiřího Bělohlávka v PKF i v České filharmonii?
Ano. I když říkám, že jsem přišel do České filharmonie dřív než on. Když jsem dělal konkurz do České filharmonie, byl tam zrovna Elijahu Inbal.

Jaký je vztah mezi orchestrálním hráčem, hobojistou Vladislavem Borovkou, a dirigentem? Zažil jste nějakou nezapomenutelnou spolupráci – ať už v pozitivním, či negativním smyslu?
Začal bych asi Jiřím Bělohlávkem, protože díky němu jsem měl možnost leccos se naučit. Byl neoblomný ve svých názorech a představách o tom, jak by měl znít komorní orchestr. Pamatuji si, že když byla „pékáefka“ založená, přišlo čtyřicet, nebo pětačtyřicet lidí, kteří spolu nikdy nehráli. A on začal ten orchestr dávat dohromady opravdu od první zkoušky. Nás, mladá ucha, jichž tam bylo hodně, nabádal, abychom dávali pozor, abychom hráli společně, poslouchali jeden druhého, abychom si vycházeli vstříc – třeba když má někdo melodii, tak abychom hráli méně a naopak. Když to takhle říkám, jsou to vlastně základní pravidla komorního muzicírování, ale v těch orchestrech to ne vždycky takhle je. Pan Bělohlávek na nás byl jako „pes“, aby z toho orchestru šlo něco, co se dá poslouchat a není to nuda. S Jiřím Bělohlávkem to bylo bezvadné a vděčím mu za spoustu věcí. První dirigent, se kterým jsem spolupracoval na vidině určité profesionality, byl Mario Klemens. Bylo to ještě ve škole a bylo to skvělé. On byl menšího vzrůstu, výborný muzikant, byla s ním legrace, a když už jsme to přeháněli, zařval a člověk rázem zalezl do ulity a „sekal latinu“. A jako třetího bych asi zmínil našeho stávajícího šéfdirigenta Semjona Byčkova. Pro sebe vidím návaznost na Jiřího Bělohlávka, protože i pan Byčkov je na nás „pes“.

Dirigent patrně musí být „pes“.
Bělohlávek měl a Byčkov má svou jasnou představu. Když jsme natáčeli symfonickou tvorbu P. I. Čajkovského, měl pan Byčkov vycizelovaný doslova každý takt. Je pravda, že čtyřicet lidí v komorním orchestru se dá asi ukočírovat lépe, než když je na pódiu osmdesát, nebo devadesát lidí. Ale on nás opravdu při každém svém projektu neustále ukázňuje a dbá na to, že když někdo vynese téma, aby to druhý převzal a zároveň, aby to mělo krásnou linii, co se týče fráze, a současně i vertikální návaznost na „motor“, který jede někde pod tím. Takže dává pozor úplně na všechno a výsledek je krásný a někdy to hodně bolí.

Hrajete v České filharmonii, v kvintetu, jste členem Českého noneta, příležitostně i jiných uskupení, učíte na konzervatoři. Kromě toho vedete letní dílny. Máme za sebou dva roky „koronadoby“ – jak vám to zasáhlo do všech těchto aktivit?
Nám všechno totálně skončilo. Na začátku, když přišla první vlna a byl první lockdown, jsme vůbec nemohli hrát. Když se to trochu uvolnilo, začalo se s televizními přenosy, ale to bylo až později. Za sebe musím poděkovat různým konstelacím, že jsem v té době pracoval ve státním orchestru, takže jsem nezůstal bez prostředků. Ale vím o spoustě muzikantů, kteří byli buď na volné noze, nebo v uskupeních, která měla to či ono nasmlouváno, a protože se nemohlo hrát, sponzoři od těch smluv a dohod odstupovali. Já jsem na tom nebyl špatně, ale bylo mi líto ostatních, kteří se najednou ocitli v situaci, že museli začít dělat něco jiného a hledat jakoukoliv práci, aby mohli sehnat finance na samotnou existenci.

Vzal nějaký váš projekt „za své“?
Spousta koncertů odpadla. Na zahraničních i tuzemských festivalech jsme měli hrát s dechovým kvintetem, to nám také odpadlo. Bohužel některé festivaly napsaly, že dramaturgie byla šitá na míru tomu kterému roku a že pozvání neobnoví. Takže se do těch destinací musíme dostat nějakým jiným způsobem.

Přineslo to i nějaká pozitiva?
Pro mě osobně to byla nesmírně zajímavá doba a jsem za ni rád. Nikdy předtím jsem nezažil, abych se ráno probudil a řekl si: Tak, dneska budu dělat to a to. A abych měl na to čas. Těsně před tím, než přišla první vlna, jsem začal chodit k výborné fyzioterapeutce, která mě upozornila na to, že do hoboje dost špatně dýchám. Přišel jsem díky ní na spoustu dalších nových věcí, které můžu využívat. O dech se zajímám dlouho a snažím se přijít na to, jak fouknout do nástroje tak, aby to krásně znělo a zároveň aby se člověk tolik nenamáhal. Existuje spousta dílčích věcí, na které by si hráč měl dávat pozor, aby žil v souladu se svým tělem.

Máte nějaký svůj dosud nesplněný sen?
Zrovna v souvislosti s právě řečeným mám sen, abychom měli na konzervatoři možnost úzce spolupracovat s fyzioterapeutem. Aby v rámci výuky hlavního dechového nástroje mohl působit buď lékař, nebo fyzioterapeut – člověk, který rozumí lidskému tělu – a radit mladým lidem, jakým způsobem co zapojovat, aby to nemuseli hledat ve stáří jako já.

To by bylo úžasné. Co pro to děláte?
Navrhl jsem to panu řediteli v dotazníku školy. Já ale hlavně nejsem první, kdo s tím začal. Pan profesor Mirek Lopuchovský přivedl fyzioterapeuta na konzervatoř už před „x“ lety. Jenomže zatím se nám to nepodařilo dát do učebních osnov, ani sehnat finance, nebo nějakým způsobem začlenit tuto pomoc dechařům do fungování školy.

Jak velký je mezi mladými muzikanty zájem o hoboj?
Z poměru vystudovaných hobojistů a míst v divadelních a symfonických orchestrech vychází, že je stále víc hobojistů než míst, takže přetlak. Ale právě proto, aby hobojistů neubývalo, založili jsme s kamarády hobojisty a fagotisty Český spolek dvouplátkových nástrojů a ten se snaží o to, aby tyto dva nástroje tady v Čechách nevymřely, aby měly náležitou propagaci. Každé léto pořádáme kurzy, jmenují se Česká dvouplátková akademie, letos bude desátý ročník. Strávíme týden v Ratajích nad Sázavou, kde s naší milou, krásnou, nejlepší ředitelkou Kačkou Kmínkovou a kolegy hobojisty a fagotisty organizujeme soustředění pro mladé, starší i nejstarší zájemce o tyto dva nástroje.

V portfoliu vašich aktivit je i jedna, která cílí daleko za naši „vážno hudební bublinu“. Povězte mi o ní něco víc.
Máte asi na mysli spolupráci našeho kvinteta s organizací Out of home/Mimo domov. Ta mimo jiné podporuje děti z dětských domovů a od roku 2007 pořádá zážitkový festival, jehož součástí je koncert, či jiná hudební aktivita. Moje manželka je členkou této organizace patnáct let a před lety nám také začala dělat manažerku a shání nám koncerty. Takže tyto dvě věci skloubila dohromady a vždycky, když jedeme někam na koncert, snažíme se zahrát i v dětském domově, který je poblíž té naší akce.

Co vám v poslední době udělalo radost?
Denně mi něco dělá radost. Třeba když naši synové něco pochopí ve škole, najednou se jim v hlavě rozsvítí, ví, o čem je řeč a nepřinesou pětku z fyziky. Měl jsem radost, když pan prezident jmenoval celou vládu. Nebo když jsme na podzim úspěšně dokončili natáčení Páté symfonie z Mahlerovského kompletu.
Děkujeme za rozhovor!

Vladislav Borovka začal s hrou na hoboj v rodných jihočeských Netolicích v tamní lidové škole umění u Jana Nováčka. V letech 1990–1996 studoval na Pražské konzervatoři u Bedřicha Vobořila. (přečtěte si více…)