Vladislav Borovka: Denně mi něco dělá radost

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Na hobojistovi České filharmonie Vladislavu Borovkovi je na první pohled vidět – alespoň mi to tak při našem setkání připadlo – na jaký nástroj hraje: výraz, typický úsměv… Náš rozhovor jsme tedy začali na „lehčí notě“.

Vladislav Borovka (zdroj Česká dvouplátková akademie)
Vladislav Borovka (zdroj Česká dvouplátková akademie)

Je možné, že muzikant se časem i fyziognomií přizpůsobí svému nástroji – jako třeba „páníček“ svému psovi?
Je pravda, že my hobojisté se často smějeme, i když hrajeme. A zajímavé je, že hraní na určitý dechový nástroj se neprotiskne jen do fyziognomie, ale má vliv i na psychiku. Charakteristické společné rysy byste možná našla i u fagotistů, trumpetistů.

Jako třeba?
Fagotisté mívají v povaze takovou zvláštní chmurnost – to by mohlo být působením vibrací těch spodních tónů. Hobojisté zase mívají návaly ztřeštěné bláznivosti.

Ono je to ostatně i ve zvuku a barvě nástrojů, skladatelé s tím pracují a posluchači to pak v hudbě mohou slyšet. Vy jste vlastně původně nezačínal na hoboj. Kam jste se chtěl posunout od obligátní iniciační zobcové flétny?
Žádnou vizi jsem neměl. Rodiče mě dali v Netolicích do hudebky. S panem učitelem Nováčkem mě to bavilo a asi po roce hraní na zobcovou flétnu se ukázalo, že ve školní dechovce chybí hráč na Es klarinet. Tak jsem hrál na Es klarinet a vydrželo mi to až do osmnácti let. Na hoboj jsem začal hrát v deseti letech. Ale protože jsem kromě svého pana učitele neznal nikoho, kdo by dělal muziku, žádné muzikantské touhy jsem neměl. Nicméně když jsme s rodiči řešili, co bych asi tak měl v životě dělat, rozhodli jsme se zkusit konzervatoř.

V Českých Budějovicích?
Přijímačky jsem dělal v roce 1990 a to se v Českých Budějovicích konzervatoř teprve otevírala. Jan Nováček sám vystudoval v Praze, tak jsem se přihlásil na konzervatoř do Prahy. A povedlo se. Jako druhou volbu jsem měl gymnázium. A kdyby to vyšlo, vůbec nevím, co bych dělal dál. První roky na konzervatoři jsem tápal. Za prvé jsem nevěděl, jak na hoboj pořádně hrát, za druhé jsem nevěděl, proč na něj vůbec hrát, a třetí věc, která mi dlouho ležela v hlavě, byla, jestli jsem si vybral dobře, nebo špatně.

Co vás nakonec přesvědčilo?
Ve třetím ročníku jsem dostal možnost hrát v komorním i symfonickém orchestru na škole a to mě bavilo a dávalo mi to naději, že i hraní na hoboj mě bude bavit a že to není špatná volba. Potom přicházely různé nabídky na kšefty – první mi dohodila starší spolužačka, nemohla hrát na vánočním koncertě a požádala mě, jestli bych za ni nezaskočil. Dostal jsem za to padesátikorunu. A protože jsem vůbec nevěděl, jak to chodí, šel jsem pak za ní, že jsem to tedy odehrál a tady jsou ty peníze. Koukala na mě, jestli jsem nespadl z višně.

Vladislav Borovka (České Doteky Hudby)
Vladislav Borovka (České Doteky Hudby)

To je hezké.
Byl jsem prostě ještě nepopsaný list. Ale zjistil jsem, že mě také baví komorní hra, takže jsme s kamarády z ročníku měli dechové kvinteto a trio a já najednou viděl, že to je muzika, kterou bych chtěl dělat. A konečně jsem pochopil, co mi nejde a na čem musím začít pracovat. Čili získal jsem dobrou motivaci do dalšího cvičení, do další práce.

Sólistické ambice jste neměl?
To je tak: to co hrajete, se vám především musí líbit. A musíte být přesvědčený o tom, že jste tu skladbu pochopil a dokážete ji převyprávět posluchačům. Nepocházím z muzikantského prostředí a vědomí, že jsem skladbu pochopil a že ji opravdu umím na ten nástroj hezky „říct“, mi přišlo až mnohem, mnohem později. V komorní souhře jste v jiné situaci, protože na to nejste sám. A když máte nápad, můžete ho konzultovat s kolegy a táhnete za jeden provaz. Je to týmová práce. A navíc, já se na ten hoboj pořád jakoby hledám. Pořád zjišťuji, co neumím, pořád se snažím něco měnit, nebo něčeho docílit. Hoboj má vcelku menší výrazový arzenál než, dejme tomu, klavír nebo nějaký jiný nástroj. V komorní hře se mi líbí, že když vám třeba nejde zahrát piano, je tam na tu pianovou dynamiku flétna. A když nedáte úplně silné forte tak, abyste s tím byl spokojený, je vás na to pět a v pěti už se toho docílí.

Je hoboj konstrukčně už hotový nástroj, nebo má ještě rezervy?
Hoboj se neustále vyvíjí. Všechny firmy se snaží co nejvíc omezit tóny, které nejsou úplně intonačně, nebo barevně jisté, a snaží se hru na hoboj ulehčit. Nedávno došlo k poměrně velkému zásahu do hobojů, když firmy začaly nástroj rozdělovat na jiné části, než bylo doposud zvykem. Hoboj má vrchní díl (na ten se hraje levou rukou), střední díl (na ten se hraje pravou rukou) a ozvučník – korpus nebo zvonec. Mezi vrchním a středním dílem je spojnice, takový čep, který je okovaný, a je tam korek. Jenomže ten čep způsobuje, že předávání rezonance mezi vrchním a středním dílem není úplně ideální. Takže hobojové firmy nedávno – je to otázka patnácti, dvaceti let – začaly nástroj řezat jinak. Hoboj Marigaux M2 má vrchní díl, který je třeba dvanáct centimetrů dlouhý, pak je dlouhatánský střední díl, pak korpus. Hoboje Buffet Virtuose mají vrchní díl dlouhý třeba třicet centimetrů. Tím, že nástroj není přeříznutý v půlce, se mění jeho možnosti a tóny. Například g1, které zrovna u firmy Marigaux mělo tendenci padat dolů, se tím jakoby „vyléčily“. A celý ozev hoboje se zjemnil a člověk už nepotřebuje vyvinout takovou rychlost, nebo tlak, aby nástroj rozezněl. A víte, co je na tom zvláštní? Že se jakoby podvědomě vracíme k barokním nástrojům, které byly v jednom kuse.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments