Státní filharmonie Košice uvede premiéru díla Juraje Filase

Skladatel Juraj Filas (1955–2021) pocházel z Košic a dlouhá léta vyučoval na pražské AMU (rozhovory s Jurajem Filasem si můžete přečíst zde a zde). Napsal více než sto dvacet skladeb, které byly provedeny na světových pódiích, opakovaně dokonce v Carnegie Hall v New Yorku. O nadcházející premiéře svého díla napsal: „Dvě části Koncertu pro housle a orchestr Ztraceným láskám vznikaly ve dvou časových obdobích – v roce 2016 a 2020. K napsání první věty mě vyzval můj blízký přítel, vynikající houslový virtuos Ivan Ženatý, se kterým spolupracuji již od dob našich studií na pražské AMU na počátku 80. let. Při jednom z našich rozhovorů mě požádal, abych napsal koncert s názvem “An die verlorene Geliebte” (Ztracené lásce). Název je parafrází Beethovenova slavného písňového cyklu “An die ferne Geliebte” (Vzdálené lásce). Pozadí této myšlenky mě nadchlo a inspirovalo k napsání jednovětého koncertu. Čas plynul a následné události vedly k potřebě napsat další část koncertu s názvem “Arrivederci, amore”. Tato druhá část je věnována památce mé ženy, která náhle navždy odešla.“

Ivana Ženatého pojí s Jurajem Filasem nejen hudba a práce, ale také silné přátelské pouto. Na otázku, jak by přiblížil Koncert pro housle a orchestr Ztraceným láskám, který bude mít v Košicích premiéru, odpověděl osobním vyznáním skladateli:

Drahý Jurko,
dnes (poté, co jsi odešel do svého vysněného vesmírného ráje naplněného andělskou hudbou), se mi zdá být navýsost zřejmé, že jsi po tomto prostoru ‚mimo svět‘ úprosně toužil po celý život. Když se mi poprvé coby studentovi dostalo té cti dotknout se Tvé hudby, zaujal mě citát v záhlaví Houslové sonáty ‚Helios‘, kterou znám stále po tolika letech nazpaměť: ‚Pokaždé vyjede, svému Osudu však neujede.‘ Začínala teprve osmdesátá léta, ale Ty jsi viděl celý život před sebou… A potom jsme si v jednom období nerozuměli – já se cítil být nejšťastnějším člověkem pod sluncem, prožíval bytostně, jak mě má Pán Bůh rád, a objednal si u Tebe houslovou Romanci… A Ty jsi napsal ‚Les Adieux‘… Vůbec jsem Ti nerozuměl – já se radoval a Ty jsi plakal. Ale dnes dobře vím, že už tehdy ses s námi se všemi, s celým svým životem a se všemi svými láskami loučil. Jistě si vzpomeneš, jak jsme pak seděli v New Yorku a četli tu úžasnou kritiku na mé provedení Tvého Les Adieux v Carnegie Hall. Tehdy mě poprvé napadlo, že by tato tklivá hudba měla být rozvedena do velké orchestrální partitury – a navrhnul Ti, abys uvažoval o Houslovém koncertu. Věděl jsem už tehdy, že tam použiješ hlavní téma ze své posmutnělé Romance, ale netušil jsem a ani ve snu by mě nenapadlo, že Tě žádám o Tvůj poslední opus. Drahý Jurko, vypadá to, že se teď pár let neuvidíme. Tvůj nový a zároveň poslední Koncert hraju ve čtvrtek v Tvém rodišti. Už jsem Ti ani nestačil svěřit, že v těch závratných výškách je sice úchvatné snít, ale mnohem obtížnější intonovat na housle. Drž mi palce, chlapče, budu hrát pro Tebe a doufám, že dohraju do konce…
Tvůj I.