Česká filharmonie po 60 letech v Českých Budějovicích. Se Semyonem Bychkovem

Jižní část Čech krátce po sobě přivítala dvě špičková tělesa, patřící dřív neodmyslitelně k sobě. Minulý týden v lázeňské Třeboni vystoupil Pražský filharmonický sbor (recenzi z koncertu najdete zde), 22. září přivítaly České Budějovice po šedesáti letech Českou filharmonii.

Na závěr dlouhodobě významného festivalu Hudební slavnosti Emy Destinnové, a zároveň u příležitosti oslav sedmistého padesátého výročí založení města České Budějovice, se na jihu Čech představila Česká filharmonie. Orchestr, který chováme u nás v srdcích jako rodinné zlato, jako českou interpretační špičku, formovanou legendárními dirigenty (a jejich érami), jako byl Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Václav Neumann. Česká filharmonie vystoupila v Českých Budějovicích pod taktovkou renomovaného světového dirigenta s ruskými kořeny – Semyona Bychkova. Dramaturgie vhodně zvolila koncepčně líbivý, široce oblíbený repertoár nejpopulárnějších světových romantických symfonií – slavnou Čajkovského šestou Symfonii h moll, zvanou Pathetická, a Dvořákovu devátou Symfonii e moll „Z nového světa“. Obě světově vysoce uznávaná díla slovanských skladatelů, pod taktovkou rovněž dirigenta ze slovanské země a se zjevným citem pro tuto stylovou oblast. Prostory Pavilonu T výstaviště jistě neoplývají inspirativností, půvabem, ale co platno, pro počet diváků nad tisíc by byl potřebný kouzelný prostor nového Musiktheatru Linz, odkud jsem se vrátil z operní premiéry a referoval o Linci (recenzi najdete zde).Takový typ velkého sálu ale Budějovice nemají – snad až se vybuduje Kaplického „chobotnice“, bude hrát Česká filharmonie příště ve více okouzlujícím prostoru s jistě vyrovnanějším typem akustiky. Ostatně při svém pobytu v Linci jsem si nemohl nepovšimnout plakátů, zvoucích na Vídeňskou filharmonii v Linci se Semyonem Bychkovem v rámci velkých Brucknerových oslav již za týden.

Dirigent Semyon Bychkov – ročník 1952, odchovaný ještě Leningradem – než se stal světoobčanem, jistě poznal Jevgenije Mravinského s Leningradskou filharmonií a jeho legendární dirigentskou interpretaci Pathetické symfonie Petra Iljiče Čajkovského, která mne, diskofila právě symfonií, oslovuje ze všech světových interpretací nejvíc (Deutsche Gramofon 1960). Víc než nahrávka Herberta von Karajana. Semyon Bychkov má ale interpretaci osobitě promyšlenu, mohu dík mnoha nahrávkám dosvědčit. Nikoho nekopíruje, má zcela osobitý rukopis. Proto patří k dirigentské špičce, proto není průměr, který obvykle kopíruje, ač když dva dělají totéž, nikdy to totéž není. Podání Čajkovského posledního díla bylo Českou filharmonií a dirigentem večera jedinečné, preferující lyričnost, zvláštní něhu v pianissimech, až překvapivě jemnou ve hře smyčců i dechů. Jen trochu praskající osvětlení sálu jí občas zrovna nedopřálo klidu.První větu začali filharmonici v temné barvě smyčců v pianu, s krásným fagotovým sólem na půdorysu začátku sonátové formy. Druhému tématu dal dirigent vřelou, ale neokázalou lyriku, neupadl do častých melancholií. Gradace vrcholu první věty – Allegra ma non troppa – vyšla báječně, neboť dirigent udržel tektoniku vývoje dynamiky dlouho ve velmi uměřených mezích. Druhá věta, půvabný salónní valčík v obtížném pětičtvrtním taktu s triem, zněl půvabně hebce, přirozeně, proudil samozřejmě, exaktně a lehce dirigován. Tympány přesně naznačily jakoby dynamicky z pozadí zdánlivost této valčíkové idylky. Třetí věta – virtuózní Allegro molto vivace – má až výjimečnou originalitu. Typ scherza, kde se z druhého tématu vyvine mohutný, až grandiózní pochod. Vrchol se rozezněl filharmonikům impozantně, ale s měkkým tónovým podkladem pro Českou filharmonii vždy typickým (zmíněný Mravinského snímek je zde v cestě k vrcholu břesknější, s robustnějšími, zcela nekompromisními fortissimy). Ani jsem se zde nedivil, že část publika začala tleskat. Ono to vyznělo jako pravý vrchol skladby. Jenomže to je zde tak trochu ona past, aby poslední věta byla melancholickým kontrastem, vymaňováním se z depresí skladatele, až po ono nebytí. Skutečně finální Adagio lamentoso představuje v Pathetické velice vzácný vrchol symfonie v pianissimu, což smutek a tragiku skladby završuje. Temný, skutečně pianissimový závěr zvuku violoncell a kontrabasů, postavených nově do pozadí orchestru, ne tradičně vpravo od dirigenta.Posazení orchestru je nově uspořádáno šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, nebylo tedy dáno prostorovými požadavky Pavilonu T v Českých Budějovicích, jak jsem zaslechl během přestávky z muzikantských kruhů. Proto jsem si toto nové postavení ověřoval přímo u hráčů filharmonie. Potvrzovali mi jej zejména pro potřeby Rudolfina, kde spodní tóny kontrabasů neměly dost spodních alikvotů v původním klasickém postavení.

Dvořákovu Novosvětskou není asi třeba ani občasnému zájemci o symfonické koncerty příliš přibližovat, tedy alespoň doufám. Česká filharmonie ji hraje často, pod různými dirigenty. Jen těch nahrávek, co filharmonici realizovali od dob Václava Talicha, Karla Ančerla, Václava Neumanna! Až trošku zanikne česky zemitá a jednoduše sympaticky přímočará nahrávka rodáka z Tedražic u Sušice – Františka Stupky, dirigenta České filharmonie v Talichově i Ančerlově éře. Ruský dirigent Semyon Bychkov ji opravdu pojal trochu jinak než jmenované české dirigentské osobnosti. Ano, v porovnání s Františkem Stupkou, kterého jsem zcela záměrně použil, opačně, tedy ne tak přímočaře v tempech a v dynamice. Se zvýrazněním lyričnosti, dynamickými jemnůstkami až introvertního rázu. Například jemňoučké sólo flétny v e moll druhého tématu Allegra molta, ale taktéž v předešlém průběžném motivku v g moll, které po nich zopakují velmi hebce i sekundy houslí. S půvabným zdůrazněním mixolydické septimy, převzaté Dvořákem zřejmě z černošských lidových zpěvů za amerického působení. Dřevěné dechové nástroje byly vedeny do zjevně pianovější dynamiky, až do jakési tónové zadumanosti. Slavné Largo by sice v exaktnosti nástupu prvního akordu nebylo na studiovou nahrávku, režisér by zmáčknul červenou stopku, podobně jako dva kazy žesťů v první větě. Ale to jsou pro mne na koncertě nepodstatné marginálie. Podstatné je, že tato věta byla promyšlena do podrobností v dynamice, agogice, v odsazeních. Sólo anglického rohu znělo působivě, ale zase zajímavě zjemněle oproti jiným zmíněným pojetím a podáním. Působivě v plastice frází houslí spolu s flétnami vyznělo druhé téma – Un poco più mosso – až poeticky rozezpívané.Rytmicky pregnantním vstupem do třetí věty imponovalo Molto vivace. Poco sostenuto zase rozehrál dirigent do tématu velkého, hrdého rázu. Typicky českým muzikantstvím prodchnutá velká epizoda – téma dechů v C dur – byla držena zase více v lyrickém rámci, s postupným zesilováním piana, jež Dvořák v partituře napsal, v dynamice, plošným crescendem do znělého forte. Dirigent zde, v mé tolik milované části, dosáhl většího dynamického efektu postupnosti než upřímně jednoznačný, ale česky zemitý Stupka, jehož jsem dal do interpretačního kontrastu. Tedy nikoliv Václava Neumanna, který stojí interpretačně mezi těmito póly. Velmi krásně vyzněla finální část, kde se Dvořák ukazuje jako Bohem posvěcený velký symfonik. Koncepce věty od vášnivého maestosa pozounů v Allegru con fuoco po impozantní závěr díla vyzněl v plné zvukové a výrazové přesvědčivosti s vyexponováním dynamiky k přesvědčivému vrcholu, kde se v codě rekapitulují všechna hlavní témata z předchozích vět. Dirigent řídil obě velké symfonie zpaměti, u Čajkovského jsem se sebeméně nedivil, u Dvořáka jsem naopak ocenil jeho dokonalou znalost díla spolu s promyšleností stavby celku. Jak jsem předeslal, ne tak jednoznačně a nekomplikovaně rozezpívaného do plnosti české poezie, ale o to více zdůrazňujícího lyričnost, akcentující podmanivá piana i jiné prvky v agogice, než je naznačená tradice.

Semyon Bychkov je charismatická dirigentská osobnost, jeho gesto je neokázalé, uměřené, pragmaticky uvážlivé. Neukazuje to, co je zbytečné a jen pro vnější efekt.Ví, že je zbytečné dávat okázalé nástupy v místech, kde to není vůbec potřebné (viz efektní nástup tématu pozounů v začátku čtvrté věty, kterému český dirigent Antonín Devátý říkával „nástup pro paní radovou, aby nemyslela, že se snad ulejvám…“). O to víc je koncentrován na podstatné frázování, jemnosti dynamiky, agogiku, tektoniku celku. Každá fráze má u něho svůj vlastní dílčí plastický pohyb a vrchol. Má nekompromisně vycizelovanou dynamiku pian a pianissim. A jak by to vyznělo v jiném, akusticky dokonalejším prostoru, si celkem dokážu ba i dopředstavit, domyslet.

Česká filharmonie udělala po šedesáti letech radost početnému publiku tisícovky odhadnutých diváků, kteří „své“ rodinné zlato a výkon skvělého dirigenta Bychkova odměnili spontánním potleskem vstoje. Neumannova oblíbeného přídavku po této Dvořákově symfonii, to jest Slovanského tance č. 15, se ale nedočkalo.Důstojná, spontánní oslava výročí jihočeské metropole si zasluhuje i patřičné procentní body. Snad brzy příště v hezčím svatostánku i kompaktnějším typu akustiky. Snad v takovém, jako má mnou zmíněný prostor Musiktheater Linz. Mám bohatou fantazii, tak jsem si toto již představil a do výsledných bodů i promítl.

Hodnocení autora recenze: 100 %

Hudební slavnosti Emy Destinnové 2015
Dirigent: Semyon Bychkov
Česká filharmonie
22. září 2015 Pavilon T výstaviště České Budějovice

program:
Petr Iljič Čajkovskij: Symfonie č. 6 h moll
Antonín Dvořák: Symfonie e moll, č. 9 „Z Nového světa“

www.festival-ed.cz

Foto Petr Hrůša