Česká filharmonie po 60 letech v Českých Budějovicích. Se Semyonem Bychkovem

  1. 1
  2. 2

Jižní část Čech krátce po sobě přivítala dvě špičková tělesa, patřící dřív neodmyslitelně k sobě. Minulý týden v lázeňské Třeboni vystoupil Pražský filharmonický sbor (recenzi z koncertu najdete zde), 22. září přivítaly České Budějovice po šedesáti letech Českou filharmonii.

Na závěr dlouhodobě významného festivalu Hudební slavnosti Emy Destinnové, a zároveň u příležitosti oslav sedmistého padesátého výročí založení města České Budějovice, se na jihu Čech představila Česká filharmonie. Orchestr, který chováme u nás v srdcích jako rodinné zlato, jako českou interpretační špičku, formovanou legendárními dirigenty (a jejich érami), jako byl Václav Talich, Rafael Kubelík, Karel Ančerl, Václav Neumann. Česká filharmonie vystoupila v Českých Budějovicích pod taktovkou renomovaného světového dirigenta s ruskými kořeny – Semyona Bychkova. Dramaturgie vhodně zvolila koncepčně líbivý, široce oblíbený repertoár nejpopulárnějších světových romantických symfonií – slavnou Čajkovského šestou Symfonii h moll, zvanou Pathetická, a Dvořákovu devátou Symfonii e moll „Z nového světa“. Obě světově vysoce uznávaná díla slovanských skladatelů, pod taktovkou rovněž dirigenta ze slovanské země a se zjevným citem pro tuto stylovou oblast. Prostory Pavilonu T výstaviště jistě neoplývají inspirativností, půvabem, ale co platno, pro počet diváků nad tisíc by byl potřebný kouzelný prostor nového Musiktheatru Linz, odkud jsem se vrátil z operní premiéry a referoval o Linci (recenzi najdete zde).Hudební slavnosti Emy Destinnové 2015 – Semyon Bychkov, Česká filharmonie – Pavilon T výstaviště České Budějovice 2015 (foto Petr Hrůša) Takový typ velkého sálu ale Budějovice nemají – snad až se vybuduje Kaplického „chobotnice“, bude hrát Česká filharmonie příště ve více okouzlujícím prostoru s jistě vyrovnanějším typem akustiky. Ostatně při svém pobytu v Linci jsem si nemohl nepovšimnout plakátů, zvoucích na Vídeňskou filharmonii v Linci se Semyonem Bychkovem v rámci velkých Brucknerových oslav již za týden.

Dirigent Semyon Bychkov – ročník 1952, odchovaný ještě Leningradem – než se stal světoobčanem, jistě poznal Jevgenije Mravinského s Leningradskou filharmonií a jeho legendární dirigentskou interpretaci Pathetické symfonie Petra Iljiče Čajkovského, která mne, diskofila právě symfonií, oslovuje ze všech světových interpretací nejvíc (Deutsche Gramofon 1960). Víc než nahrávka Herberta von Karajana. Semyon Bychkov má ale interpretaci osobitě promyšlenu, mohu dík mnoha nahrávkám dosvědčit. Nikoho nekopíruje, má zcela osobitý rukopis. Proto patří k dirigentské špičce, proto není průměr, který obvykle kopíruje, ač když dva dělají totéž, nikdy to totéž není. Podání Čajkovského posledního díla bylo Českou filharmonií a dirigentem večera jedinečné, preferující lyričnost, zvláštní něhu v pianissimech, až překvapivě jemnou ve hře smyčců i dechů. Jen trochu praskající osvětlení sálu jí občas zrovna nedopřálo klidu.Hudební slavnosti Emy Destinnové 2015 – Semyon Bychkov, Česká filharmonie – Pavilon T výstaviště České Budějovice 2015 (foto Petr Hrůša)První větu začali filharmonici v temné barvě smyčců v pianu, s krásným fagotovým sólem na půdorysu začátku sonátové formy. Druhému tématu dal dirigent vřelou, ale neokázalou lyriku, neupadl do častých melancholií. Gradace vrcholu první věty – Allegra ma non troppa – vyšla báječně, neboť dirigent udržel tektoniku vývoje dynamiky dlouho ve velmi uměřených mezích. Druhá věta, půvabný salónní valčík v obtížném pětičtvrtním taktu s triem, zněl půvabně hebce, přirozeně, proudil samozřejmě, exaktně a lehce dirigován. Tympány přesně naznačily jakoby dynamicky z pozadí zdánlivost této valčíkové idylky. Třetí věta – virtuózní Allegro molto vivace – má až výjimečnou originalitu. Typ scherza, kde se z druhého tématu vyvine mohutný, až grandiózní pochod. Vrchol se rozezněl filharmonikům impozantně, ale s měkkým tónovým podkladem pro Českou filharmonii vždy typickým (zmíněný Mravinského snímek je zde v cestě k vrcholu břesknější, s robustnějšími, zcela nekompromisními fortissimy). Ani jsem se zde nedivil, že část publika začala tleskat. Ono to vyznělo jako pravý vrchol skladby. Jenomže to je zde tak trochu ona past, aby poslední věta byla melancholickým kontrastem, vymaňováním se z depresí skladatele, až po ono nebytí. Skutečně finální Adagio lamentoso představuje v Pathetické velice vzácný vrchol symfonie v pianissimu, což smutek a tragiku skladby završuje. Temný, skutečně pianissimový závěr zvuku violoncell a kontrabasů, postavených nově do pozadí orchestru, ne tradičně vpravo od dirigenta.Hudební slavnosti Emy Destinnové 2015 – Česká filharmonie – Pavilon T výstaviště České Budějovice 2015 (foto Petr Hrůša) Posazení orchestru je nově uspořádáno šéfdirigentem Jiřím Bělohlávkem, nebylo tedy dáno prostorovými požadavky Pavilonu T v Českých Budějovicích, jak jsem zaslechl během přestávky z muzikantských kruhů. Proto jsem si toto nové postavení ověřoval přímo u hráčů filharmonie. Potvrzovali mi jej zejména pro potřeby Rudolfina, kde spodní tóny kontrabasů neměly dost spodních alikvotů v původním klasickém postavení.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Česká filharmonie -S.Bychkov (Hudební slavnosti Emy Destinnové 22.9.2015)

[yasr_visitor_votes postid="185099" size="small"]

Mohlo by vás zajímat