„Jako čerstvý student konzervatoře jsem se velice dychtivě zajímal o celou šíři hudební literatury, od raného baroka až po hudbu 20. století. Mým velkým osobním objevem té doby byla hudba Claudia Monteverdiho, jeho oper a madrigalů,“ říká dirigent Tomáš Netopil. „Pamatuji si na zvláštní hudební moment, ke kterému došlo o pár let později. To má láska k Monteverdimu sice stále ještě trvala, ale byla zdravě rozrušována a překrývána dalšími silnými hudebními vlivy a zážitky. Jedním takovým bylo setkání s operou Ariadna Bohuslava Martinů, která hluboce zdůrazňovala pocity radosti, štěstí, lásky, ale i zoufalství a osamělosti. Celý tok opery mne již od prvního poslechu nenechal vydechnout a nikdy mě nepřestala překvapovat lehkost a kompoziční um, s nímž Martinů toto křehké dílo v docela krátkém čase zkomponoval. Největším jeho mistrovstvím je dle mého názoru závěrečná část, lamento Ariadny. V té našel Martinů asi největší inspirační zdroj niterného stylu Claudia Monteverdiho. Rozehrál tak obrovskou škálu barev a hudebních prostředků, které přetavil do svého mistrovského hudebního jazyka.“
Libreto Ariadny postavil Bohuslav Martinů na hře Návrat Théseův francouzského dramatika Georgese Neveuxe, který antickou báj dotvořil o skutečnost, že Théseus a Mínótaurus mají mnoho společného. Když tedy Théseus Mínótaura zabije, zničí i jednu svoji část: konkrétně tu, jež je „odpovědna“ za lásku k Ariadně. Ostatně, i sama Ariadna je trochu nejistá – láska k Théseovi může být lehce láskou k netvoru Mínótaurovi. Tento aspekt přejímá i Martinů ve svém libretu. Do pozice hrdiny ovšem nestaví Thésea, nýbrž silnou Ariadnu. Dominance ženské role přitom netkví jen v symbolické změně názvu: Ariadnino lamento je jednoznačně stěžejním číslem celé opery, a i z hlediska proporcí díla zabírá zhruba čtvrtinu celkového trvání. V hudbě Ariadny navazuje Bohuslav Martinů na Claudia Monteverdiho, autora zřejmě první opery o Ariadně z roku 1608.
Martinů Ariadnu dokončil v roce 1958, práce na ní mu zabrala pouhý měsíc. Premiéry se však již nedožil. Poprvé dílo zaznělo v Německu v roce 1961, v české premiéře ho uvedla Komorní opera JAMU v Brně v roce 1964. Česká filharmonie ji provedla zatím jen na dvou koncertech pod vedením Václava Neumanna v roce 1986. O rok později vyšla nahrávka u Supraphonu, která se dočkala reedice v roce 2000. Už při uvedení v roce 1986 byl stejně jako nyní mezi pěvci přítomen Richard Novák. Dirigent Tomáš Netopil pořídil záznam této půvabné jednoaktovky s Essenskými filharmoniky v roce 2016.
Lineckou symfonii napsal Wolfgang Amadeus Mozart během čtyř dnů v létě roku 1783. Poprvé zazněla v Linci a za Mozartova života byla pravděpodobně uvedena ještě v Salcburku, Vídni a roce 1787 i v Praze. Česká filharmonie ji zatím zahrála pouze osmnáctkrát, poprvé pod taktovkou Viléma Zemánka v roce 1904 a naposledy za řízení Jiřího Bělohlávka v roce 2006.
