Česká filharmonie se Simonem Rattlem zazářila

  1. 1
  2. 2
Tři abonentní večery České filharmonie na konci února a první březnový den se staly podle očekávání nádhernou hudební událostí. Pod taktovkou Sira Simona Rattla se orchestr rozezněl poprvé, i když o spolupráci instituce usilovala už v době šéfdirigentova působení u Birminghamského tělesa i u Berlínské filharmonie. Konečně se tedy Česká filharmonie a hlavně posluchači dočkali, navíc při provedení díla, které lze nazvat nejosobnějším vyznáním Gustava Mahlera, vokální symfonii Píseň o zemi. Účinkující pěvci byli neméně zvučných jmen – mezzosopranistka Magdalena Kožená a tenorista Simon O´Neill. Dramaturgie koncertu zahrnovala ještě symfonickou báseň Antonína Dvořáka Zlatý kolovrat.
S. Rattle, M. Kožená, O’Neil, Česká filharmonie 27. 2. 2019 (foto Petra Hajská)

Obecenstvo v přeplněné Dvořákově síni Rudolfina, domovského sídla České filharmonie, trochu hledalo pro provedení Zlatého kolovratu programový důvod (alespoň já ano); výklad o díle v koncertní brožuře osvětluje příčiny dané volby. Patrně leží v časové blízkosti Dvořákovy a Mahlerovy kompozice a také v inspiraci obou děl v poezii. Další podnět se opírá o tvrzení, že Zlatý kolovrat se námětem podobá Mahlerově kantátě Žalobná píseň. Z tohoto pohledu tedy celý večer vykazoval jistou vnitřní souvislost. Ale asi nejdůležitější roli sehrál prostý fakt, že Sir Simon Rattle má Dvořákovy symfonické básně rád a proto je hraje. Řídil své nastudování zpaměti, což u nerepertoárového čísla nebývá obvyklé.

Dvořák se ve zralém tvůrčím období několikrát obrátil k programní hudbě a Erbenova poezie Kytice mu vícekrát poskytla látku ke zhudebnění. Zlatý kolovrat dokončil v roce 1896. Hororové prvky příběhu s macechou, která neváhá směňovat kolovrat za ruce, nohy a vyloupnuté oči své nevlastní dcery i další barvité prvky textu, který je v podstatě pratématem viny, trestu a vykoupení, pojal Dvořák velmi podrobně. Ilustrativně a opakovaně hudbou vykreslil příznačnými motivy každou událost – vede posluchače trochu jako čtenáře. Ale i když o tom nic nevíte, není to důležité, protože ta hudba dává smysl sama o sobě. Pod gestem dirigenta s rozvinutou imaginací rozehrál orchestr s opojnou nádhernou onu paletu zvukomalebnosti, melodičnosti a instrumentační nápaditosti, která je tak vlastní Dvořákovi a kterému filharmonici skutečně dobře rozumějí.  Počínaje baladicky motivem Okolo lesa pole lán, hoj jede z lesa, jede pán, přes všudypřítomné předení zázračného kolovratu, ke scéně svatebního veselí a dalším peripetiím vedl  Rattle celek v symfonickém sevřeném proudu, potlačujícím narativnost kompozice. Dal hráčům prostor blýsknout se instrumentálním mistrovstvím a schopností své fráze vyzpívat. Dá se říct, že si rozeznění veselí, temné tragiky, tanečnosti, lyriky lásky a celou tu škálu nálad všichni společně užili, předvedli své umění v plné síle. Vypointované zvukové nuance toho energického přívalu zpěvnosti do košaté hudební radosti ocenilo publikum bouřlivými ovacemi.

S. Rattle, M. Kožená, O’Neil, Česká filharmonie 27. 2. 2019 (foto Petra Hajská)

Těžiště koncertu s hostující světovou dirigentskou hvězdou a jeho pěvci tvořilo provedení Mahlerovy “písňové symfonie“ Píseň o zemi. Okolnosti vzniku díla se v něm odrážejí; Mahler byl těžce nemocný, zemřela mu dcera, manželství se ocitalo v troskách, jeho dirigentské působení v Metropolitní opeře v New Yorku bylo vyčerpávající. V létě roku 1908 v Alt-Schluderbachu blízko Toblachu v jeho oblíbených Tyrolích začal skicovat nejosobněji motivované dílo. V tehdy secesně módní oblibě exotiky a chinoiserií ho oslovila přebásněná sbírka čínské lyriky Čínská flétna a s textem pak sám ještě úpravami pracoval. Zhudebnil šest básní, které zachycují rozjímání o životě v jeho pestrosti a plnosti. Mahlerovi zprostředkovaly vyjádření jeho lásky k životu teď a tady, i se stíny, které jsou přirozenou vlastností každého bytí. Teprve vyústění cyklu směřuje do transcendentna.

Začáteční Pijácká píseň o bídě země exponuje v sólovém partu tenor. Novozélandský pěvec Simon O’Neill pro něj disponuje hlasem dosti lyrickým i dosti hrdinným a přednesl jej s porozuměním. Rattle má jasné gesto a nasadil otevírající vstup 4 lesních rohů v dynamice i tempu vlídně vůči zpěvákovi (posléze vůči zpěvačce), a tento vstřícný respekt udržoval kontinuálně v průběhu celé symfonie. Přitom nikde nepotlačil harmonickou expresivitu, kterou orchestr zvučí. Společně vyjádřili jiskřivost napětí mezi radostí a hořkostí existence, aby tísnivě skončili v povzdechu „temný je život, temná je smrt“. Po oné v zásadě introdukci následuje melancholická část Osamělý na podzim. Alternativně bývá prováděna buď barytonem nebo altem. Zde se jí ale zmocnil mezzosoprán Magdaleny Kožené, a i když se o takové variantě někdy diskutuje, v recenzovaném provedení nedělal problémy. Ostatně ve výborné nejnovější nahrávce Písně o zemi s dvojicí Rattle a Kožená, se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu v loňském roce, je hlasová bezvýhradnost potvrzena. Kontrast mužského a ženského hlasu cyklu prospívá.  Hlavní předností Kožené je její neuvěřitelná schopnost emocionálního vyjádření každého záchvěvu. Smutek nad uhasínáním podzimu před zimou, smutek nad uhasínáním lásky, to je výpověď, kterou Kožená přímo ztělesnila; ano, i její výraz mimoslovní komunikací tělem a výrazem obličeje ve spojení s dojemností hlasu šel na dřeň skladby, bolesti únavy ve stárnutí, neutuchající osamělosti duše. Nejkratší a náladově rozjasněná věta v cyklu je O mládí, podle pravidla protikladu určená tenoru. Atraktivitu čínského nádechu v pentatonice Rattle patřičně využil (se svými skvělými hráči!), tahle věta vskutku jiskřila a nebránila se živočišnosti mladistvého rozjaření. Mahler se tu trochu obrátil do minulosti, která ještě i pro něj uměla být veselá, sám název O mládí písni přidělil. Další část – O kráse– zdánlivě popisuje krásu přírody, krásu dívčí, krásu milostného vzrušení, ale jak Kožená dobře podtrhla, dialektická melancholie mezi vnímáním bujarých hochů a milostné touhy dívky rozněcuje erotiku bolestnou. Vystřídáno tenorovou pijáckou bezstarostností v části Opilý na jaře, která je jakýmsi pokusem o překonání pláče, vše ústí do centra Mahlerovy zpovědi v tomto díle a tím je Rozloučení.

S. Rattle, M. Kožená, O’Neil, Česká filharmonie 27. 2. 2019 (foto Petra Hajská)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na