Česká filharmonie uchvátila posluchače náročnými díly různých kompozičních světů
Dramaturgie večera připravila setkání dvou diametrálně odlišných děl skladatelů stejné generace. Alexandr Skrjabin (1872–1915) i Josef Suk (1874–1935) přinesli cenné plody své tvorby na přelomu 19. a 20. století, jejich vývoj se poté postupně nořil do uzavřeného světa iluzí a vyrovnávání se smrtí. Z odkazu Alexandra Skrjabina zazněl jeho Koncert pro klavír a orchestr fis moll z roku 1897, dílo z autorova mládí. Josef Suk byl zastoupen svojí Smuteční symfonií c moll “Asrael” z roku 1906, dílem, které zahajuje jeho subjektivistické filozofující tvůrčí období. Dva opusy, dva kompoziční světy, dva zcela odlišné úkoly pro sólistu, dirigenta a orchestr. V pojetí interpretů se skladba Skrjabina vinula ve velkých náladově zpevnělých plochách, Suk byl naproti tomu plný kolísání atmosféry, afektů i dramatismu. Vše se vlastně odehrávalo v duchu očekávání informované veřejnosti, nad standardem se však vypínala ještě vysoká nadhodnota, kterou přinesly individuální umělecké kreace všech protagonistů.
Skrjabinův raný Klavírní koncert fis moll ještě o pozdější vrcholné tvorbě autora mnoho nevypovídá. Celoživotní rozvoj jeho hudební řeči jsme mohli sledovat nedávno v Praze na jediném koncertě, kde zazněly všechny jeho klavírní sonáty. Přesto nelze autorův jediný koncertantní opus označit za pouhou juvenílii. Skladatel v něm již osvědčil schopnost vytvářet široké homogenní plochy podněcující pozornost svojí sentimentální poetikou. K proměnám nálad dochází v dalším autorově rozvoji tvorby, ale princip stabilizujících se ploch zůstává. V duchu vysoké plošnosti se v koncertu odehrávají především první dvě věty. Třetí svými akcentovanými úseky přece jen tektoniku skladby více štěpí. Mohlo by se zdát, že malý podíl kontrastů ve stavbě prvních dvou vět je na závadu. Lovci kontrastů by se zde skutečně nedařilo. Já si naopak myslím, že první dvě věty sledovaného koncertu mají poněkud hypnotický až muzikoterapeutický účinek. Tento dopad byl ve mně vyvolán díky souhře sólisty Daniila Trifonova, České filharmonie a dirigenta Jakuba Hrůši. Probíhající zvukový svět umožnil sledovat nosnou „nekonečnou“ melodii smyčců, epizodicky dobarvenou harmonií dechových nástrojů a příjemným figurováním sólového klavíru v takové úhozové relaci, která byla stále slyšitelná, svojí pregnancí podporovala nastavenou atmosféru a nevystupovala zbytečně do popředí. K popsaným atributům ještě přidejme barevnost tóniny Fis dur ve druhé větě Andante a její dlouhý měkký smyčcový vstup. Není tedy divu, že ani třetí věta naši poněkud zpoetizovanou náladu do přestávky nezměnila. Pianista Daniil Trifonov přidával ukázku ze svých barokních transkripcí. Jeho světově uznávané hráčské mistrovství by stálo za to poznat ještě z jiných úhlů.
Provedení skladeb z druhého období tvorby Josefa Suka je vždy očekáváno s velkou zvědavostí. Je všeobecně známo, že Sukův umělecký svět byl silně otřesen ztrátou učitele a tchána Antonína Dvořáka v roce 1904 a smrtí milované ženy Otylky o rok později. V tomto období již silně pronikají do autorovy tvorby pozdně romantické kompoziční prvky destabilizující formu i tonalitu. Uvedené roviny hudby se totiž často vyvíjejí v závěsu. Zajímavou ilustrací řečeného se stává fakt, že pouze rok po premiéře Sukova Asraela v roce 1907 došlo v Praze k premiéře Symfonie č.7 e moll Gustava Mahlera (recenze nedávného provedení ZDE).
Dvě životní rány Josefa Suka rozdělují strukturu pětivěté kompozice Symfonie Asrael do dvou částí, kdy první tři věty mají být podle některých zdrojů věnovány památce Dvořákově, čtvrtá a pátá památce Otylčině. Na základě výsledků analýz partitur a struktur pozdních symfonických skladeb Josefa Suka, které proběhly v mém semináři Studia skladeb na HAMU, lze k výše uvedenému dělení skladby vznést námitku, že chápání Sukových pozdních děl se velmi brání jakékoliv deskriptivnosti. Do průběhu všech vět proniká tryzna za oba zemřelé. V této disputaci se však nezdržujme. Dělení pěti vět Asraela do dvou celků, které realizoval s Českou filharmonií Jakub Hrůša, má také kořeny v motivickém vývoji a sounáležitosti částí. Dirigent vedoucí orchestr zpaměti (!) tuto sounáležitost ještě více koncentroval tím, že sestavil celek do trojice vět bez přestávky a další dvojici také neodděloval. V souladu s vysokým podílem rozvoje nejenom základních myšlenek, ale i méně důležitých epizod, musel dirigent vystavět nesmírně členitou tektoniku díla, tedy jeho průběh v reálném čase, který však směřoval k regionálním i centralizovaným vrcholům. Pestrost dění a jeho okolnosti vzniku činí z tohoto díla ikonu české symfonie v celém 20. století, možná i šířeji. V duchu řečeného nelze jednoduše sdělit, že v dirigentově koncepci byl zřetelný vývoj tzv. motivu osudu, postupujícího v rámci čisté kvarty sekundově vzhůru a v závěru se melodicky vracejícího k původnímu tónu. Jde zde především o bohatost kontextů, které ho obestírají a ze kterých hudba pokračuje dále. Jisté však je, že v závěru sledovaného hodinového veledíla se tento motiv stává konejšivým vyjádřením touhy, aby zemřelí našli klid a pokoj po svých bolestných skonech. Studium partitury Asraela a interpretační pojetí Jakuba Hrůši potvrdily zajímavý fakt o známém motivu smrti, dvou zvětšených kvartách oddělených od sebe celotónovou vzdáleností a vzájemně opačným směrem. Tento motiv můžeme již slyšet také v autorově hudbě k Zeyerově hře Radúz a Mahulena z roku 1898 inscenované úspěšně v současnosti v Divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni. Frekvenci využití motivu smrti v Asraelu autor dávkuje. Někde jej dokonce cíleně zakrývá do souzvukových sestav, ty pak staví do souznění s jinými elementy, například s motivem z Dvořákova Requiem, jak se to děje ve druhé větě. O motivických návaznostech v Sukově symfonii bychom mohli uvádět dlouhé rozpravy, podobně jako u výše uvedené symfonie Gustava Mahlera. Zůstaneme-li jen u motivu smrti, zachycujeme jeho dominanci především v druhé polovině symfonie, kde jej autor také v závěru staví do přímé kontrapozice s motivem osudu. Zvětšená kvarta je, jak známo, označována „diabolus in musica“, ďábel v hudbě. Je přítomná i v samém závěru, když ve skrytu komplikuje vyznění tóniky v závěrovém sledu C dur – b moll – C dur – es moll – C dur. Ani Hrůšovo pojetí nepřináší úplný klid, jen pokorné spočinutí. Pro život symfonie však udělala jeho přesvědčivá kreace ohromnou službu. Nabízí se malý ilustrující příběh: Když předával Josef Suk po premiéře v roce 1933 prezidentu Masarykovi partituru svého posledního díla Epilog, prezident pronesl, že to pro něj není Epilog, ale Prolog. Kéž by frekvence provádění děl Josefa Suk nenašla epilog, ale nadále stoupala.
Posluchači složitou Sukovu skladbu přijali velmi srdečně. Na jejím úspěchu se vrchovatou měrou podílela Česká filharmonie. V sólech se zaskvěli všichni první hráči jednotlivých skupin, v čele s koncertním mistrem Josefem Špačkem.
Česká filharmonie • Daniil Trifonov
26. dubna 2023, 19:30 hodin
Rudolfinum, Dvořákova síň
Program
Alexandr Skrjabin: Koncert pro klavír a orchestr fis moll, op. 20 (28′)
Josef Suk: Asrael. Smuteční symfonie pro velký orchestr c moll, op. 27 (58′)
Účinkující
Daniil Trifonov – klavír
Česká filharmonie
Jakub Hrůša – dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]