V sále, který pojme 2100 návštěvníků a je obdivován pro vynikající akustiku, odpálili filharmonici na úvod prvního večera ohňostroj barev Dvořákovy předehry Karneval, op. 92, které nechyběly pověstná jiskra, zpěvnost, krása tónu ani vroucně zahrané lyrické plochy. Filharmonici svým umem a energií okamžitě získali pozornost a sympatie posluchačů, vedle zářivého zvuku celého orchestru ocenili houslové sólo koncertního mistra Jana Mráčka, témbr anglického rohu Vladislava Borovky a kultivovanost celé dechové sekce. Dvořákovu skladbu, kterou filharmonici ovládají snad i ve spánku, zdobily plynulé proměny dynamiky, jednotnost v souhře a lehké pohrávání si s frázemi, které vyvrcholily v oslňujícím závěru.
Vzrušující i uklidňující Sol Gabetta
Zdánlivě poklidně plynoucí Koncert pro violoncello a orchestr, op. 85 Edwarda Elgara je plný emocí. Skladatel jej dokončil v roce 1919, kdy se lidé teprve vzpamatovávali z válečných událostí, a zároveň prožíval obavy o zdraví své ženy, která byla vážně nemocná. Stále se navracející smutek a rozbolavělost vyjádřené v temných barvách violoncella, ale i probleskující místa naděje a láskyplnosti, dokonce hravosti jako reminiscence šťastnějšího životního období umožňují interpretovi předvést technickou virtuozitu a předat myšlenkovou hloubku a životní moudrost autora. S Elgarovým koncertem léta sžitá violoncellistka s argentinskými, francouzskými a ruskými kořeny Sol Gabetta zahrála v Hamburku dílo vzrušujícím způsobem, který byl protkán klidem, smířením a nekonečnou láskou. Cellistka se v průběhu skladby dokázala přirozeně proměňovat z nevinné dívky v něžných melodických pasážích ve vášnivou femme fatale v temných expresivních místech.
S orchestrem si rozuměla výborně, svou roli jistě sehrál i březnový koncert v Rudolfinu, kde Elgarův koncert společně provedli.Semjon Byčkov v Hamburku pozorně vedl orchestr i sólistku k výrazové i zvukové jednotě, hra Sol Gabetty působila, jako by byla vrostlá do orchestru. Patrné přitom bylo, že šéfdirigent jí nechává prostor pro vlastní zvukovou i výrazovou představu. Již v začátku první věty se krásný kultivovaný tón cellistky lahodně propojil s hornami, klarinety a fagoty a vyústil v její proslulé znělé pizzicato v pianissimu. Vůbec její úchvatná pianissima stojí, myslím, na vrcholu dnešní violoncellové hry. Jsou křehká, na hranici slyšitelnosti, přitom zvukově plná a zřetelně artikulovaná. Recitativy a kadence hraje s mimořádnou zpěvností, něhou a introvertní pohroužeností. Pominout nelze Gabettino vibrato, díky němuž dostává její hra mimořádné barvy. Výrazově působivá a zvukově propracovaná hra argentinské sólistky by nevynikla do té míry, kdyby nebylo výtečně hrajícího orchestru, který se s ní dynamikou, témbrem i mentalitou zcela ztotožnil.
Jako přídavek zvolila Sol Gabetta vlastní úpravu druhé věty Schumannových Pěti skladeb v lidovém tónu (5 Stücke im Volkston, op. 102), v níž ji doprovodila cellová skupina filharmoniků. Po niterném zážitku Elgara to byla tečka, pointa jejího soustředěného a neokázalého vystoupení.
Zhmotněné obrazy pohanské Rusi
Zatímco v první půli vedl orchestr koncertní mistr Jan Mráček, v druhé usedl na první židli Jan Fišer. To, co vzápětí nastalo, je takřka nepopsatelné. Slyšet Svěcení jara Igora Stravinského (premiérovaného v roce 1913, šest let před vznikem Elgarova koncertu) v barvitém podání českých filharmoniků v akusticky promyšlené Labské filharmonii byl silný zážitek.
Pro Semjona Byčkova, který tuto baletní hudbu považuje za tragický obraz Ruska přetrvávající dodnes, je jednou z nejzásadnějších hudebních kompozic. A ve svém ztvárnění partitury to společně s hráči vyjádřil. Před publikem se odvíjely fantaskní pohanské rituály, obřady, uctívání a divoké tance v barbarských rytmech a strhující melodičnosti. Disonance, nepředvídatelné rytmické změny, bohaté obsazení dechů a perkusí posilovaly barevnost a hudební energii. Mohutné orchestrální obsazení včetně perkusí a dechových nástrojů, kde se uplatní i altová flétna (nebo pikolová) a basová trubka, vyvolává silný účinek. V hamburském provedení byl umocněný akustikou a velikostí sálu, kde se zvuk nesl do celého prostoru, vyplnil ho, ale neohlušil publikum, které navíc bylo schopno zachytit každý detail, každou zvukovou nuanci provedení. Byly to zkrátka zhmotněné obrazy pohanské Rusi.
Semjon Byčkov a filharmonikové rozprostřeli před posluchači zvukové plátno plné rytmů a barev, divokosti a virtuozity. Každému hráči bylo možné věřit – přesným, důrazným a zemitým smyčcům, které však dokázaly ztvárnit i intimitu a povlovné stupňování dynamiky, skvěle hrajícím dechům, kde bych mohla jmenovat příspěvek každého hráče, od tvárných lesních rohů, fléten, klarinetů, hobojů po trubky, tubu a fagoty. Za všechny výborné hráče zmiňuji alespoň fagotistu Ondřeje Roskovce, který sólem inspirovaným lidovou písní otevírá celou skladbu.
Semjon Byčkov buduje skladbu majestátně, přehledně a precizně, filigránsky pracuje s tempy, dbá na plasticitu a vyrovnanost zvuku. Jeho pojetí a výkon hráčů strhly publikum, možná jsem nebyla sama, kdo se náhle ocitl v širých pláních pohanské Rusi. Velké ovace a výkřiky bravo byly po skončení skladby zcela na místě.
Česká filharmonie se svým šéfdirigentem se chystá co nevidět Svěcení jara natočit v Rudolfinu. Uslyšíme, jak co do kapacity poloviční sál vyhoví masivnímu zvuku. Když je člověk svědkem tak zvukově exponovaného výkonu filharmoniků v sále s velkorysou akustikou, plně si uvědomí nezbytnost existence Vltavské filharmonie s obdobnými parametry.
Barokně hravý Stravinskij
Další tvář Igora Stravinského nabídla Česká filharmonie hamburskému publiku následující večer. Na program zařadila baletní hudbu se zpěvy Pulcinellu, premiérovanou v roce 1920 v Paříži, zpracovávající původní hudbu Pergolesiho a jeho předchůdců v neoklasicistním hávu. Kontrast mezi barokním originálem a moderními hudebními postupy je až dráždivě přitažlivý, napětí vzniká i díky vynalézavé instrumentaci (například souzvuk kontrabasů, trubky a trombonu). Stravinskij určil toto dílo komornímu orchestru, v jehož středu vyniká smyčcové kvarteto složené z prvních hráčů smyčcových skupin, významnou roli hrají dechy. Soubor doprovází tři sólisty, v hamburském provedení to byli sopranistka Stefanie Irányi, tenorista Eric Finbarr Carey a basista Jongmin Park.
Ve srovnání se Svěcením jara předchozího večera působil Pulcinella jako vzácný kámen, který ještě čeká na poslední fasetu, aby vynikla jeho dokonalá zářivost a jedinečnost. Přitom pojetí Semjona Byčkova nelze nic vytknout, stejně jako hráčům a zpěvákům, všichni se představili v nejlepším světle. Filharmonici v komorním obsazení v čele s Janem Fišerem hráli barokně stylově a zároveň jistě přecházeli do moderních harmonií, pečlivě artikulovali a bez obtíží se vyrovnávali se změnami rytmu a proměnami nálad. Opět skvěle hrály dechy, kvalitu této skupiny zvýraznily hobojistka Jana Brožková a hornistka Kateřina Javůrková. Zpěváci zaujali pěknými nosnými hlasy, jež se k sobě barevně hodily, oblým frázováním a citem pro styl.
Je možné, že poněkud plošší vnímání orchestrálního zvuku souvisí s odlišným sezením v sále. První koncert jsem vyslechla z levé postranní řady nad orchestrem, druhý z prostředku poslední řady parteru. Plastičtěji a detailněji zněl orchestr při bezprostředním poslechu seshora, i když v Dvořákovi a méně v Elgarovi nepatrně převládaly dechy nad smyčci (ve Stravinském pak byl zvuk zcela vyrovnaný).
Mendelssohnovské muzicírování
Druhý večer svého hamburského hostování zahájila Česká filharmonie Symfonií č. 4 A dur, op. 90, „Italskou“ Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, dílem jako stvořeným pro předvedení všech předností orchestru. Semjon Byčkov a filharmonici si dali záležet na kompaktním zvuku, propracované dynamice, nádherně oblých frázích, znovu upoutaly svou lahodností, měkkostí a intonační jistotou dechy, které dnes patří ke světové špičce, a brilantní smyčce, jež zněly tak lehce, jako by jen tak domácky muzicírovaly. Přitom výrazově (i technicky) obsáhly škálu od půvabu a hravosti přes radostnou slavnostnost až k přesné energické odhodlanosti v závěru.
Čeští filharmonici se Semjonem Byčkovem na počátku svého evropského turné dvakrát vyprodali Velký sál Labské filharmonie. O respektu, který vzbuzují, svědčí i to, že si její druhý koncert přišli poslechnout dirigenti Sakari Oramo, jenž v Hamburku vystupoval následující večer, a Alan Gilbert, šéfdirigent domácího NDR Elbphilharmonie Orchester. Obecenstvo nešetřilo potleskem ani hlasitými projevy uznání, obě vystoupení lze shrnout lapidárně: Byl to sukces.
Česká filharmonie – Sol Gabetta – Semjon Byčkov
21. dubna 2026, 20:00 hodin
Labská filharmonie, Velký sál, Hamburk
Program
Antonín Dvořák: Karneval. Předehra, op. 92
Edward Elgar: Koncert pro violoncello a orchestr e moll, op. 85
Igor Stravinskij: Svěcení jara
Přídavek
Robert Schumann / arr. S. Gabetta: 2. věta z Pěti skladeb v lidovém tónu (5 Stücke im Volkston)
Účinkující
Sol Gabetta – violoncello
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
Česká filharmonie
22. dubna 2026, 20:00 hodin
Labská filharmonie, Velký sál, Hamburk
Program
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur, op. 90 „Italská“
Igor Stravinskij: Pulcinella, koncertní provedení hudby k baletu
Účinkující
Stefanie Irányi – soprán
Eric Finbarr Carey – tenor
– bas
Česká filharmonie
Semjon Byčkov – dirigent
