Česká republika konečně poznala umění Les Talens Lyriques
Mezinárodně proslulý soubor historicky poučené interpretace Les Talens Lyriques byl založen v Paříži roku 1991 cembalistou a dirigentem (a také hudebním vědcem a autorem ceněných monografií skladatelů Couperina a Rameaua) Christophem Roussetem. Název souboru je odvozen od podtitulu Rameauovy opery Les fêtes d’Hébé. Obsáhlá diskografie Les Talens Lyriques dnes obsahuje přes sedmdesát operních, vokálních a instrumentálních nahrávek. Dramaturgické těžiště vybraných (a často až exkluzivních) programů spočívá ve francouzské barokní hudbě (Lully, Couperin, Rameau, Desmarest, Mondeville a řada méně známých skladatelů), ale ansámbl průběžně nahrával i díla Monteverdiho, Händela (především operní opusy), Mozarta, díla francouzského a italského klasicismu až k opusům raného romantismu. Soubor vystoupil v celé řadě inscenací na světových scénách, hudebních festivalech a mnoho svých produkcí také převedl do dnes již referenčních (studiových, ale i živých) nahrávek. Vedle toho se členové souboru již delší dobu věnují společně i jednotlivě edukačním programům pro studenty vyšších škol s důrazem na barokní hudbu. Úspěšnou strategií souboru jsou také turné s promyšleným programem operních a oratorních děl v koncertním a výjimečně i poloscénickém provedení a roční řady koncertních programů.
A právě ukázkou vysoce sofistikovaného programu byl pozdní český debut souboru v rámci koncertů Pražského jara 2023. Na programu byly dvě hudebně-dramatické skladby francouzských mistrů 18. století. Mnohem známější Pygmalion Jean-Philippa Rameaua (1683–1764) byl doplněn novodobou premiérou Almasis Joseph-Nicolas-Pancraceho Royera (patrně 1705–1755). Obě díla spojuje nejen rok premiéry 1748, ale především historicky unikátní žánrová forma acte de ballet. Tato kratší jevištní forma (většinou jednoaktových děl s délkou do jedné hodiny) kombinuje zpívaná čísla s tanečními. Dílo je zpravidla uvedeno výraznou kratší předehrou. Pěvecké obsazení se omezuje většinou do pěti hlasů. A protože francouzští posluchači neměli v oblibě kastráty, mužským hlasům zde zpravidla dominuje francouzský typ vysokého tenoru haute-contre. Jednodušší náměty byly vybírány především z antické mytologie a bukoliky, často ale s ohledem na dobovou galantní literaturu a zájmy šlechtických kruhů. Ostatně Almasis s pseudorientálním a pseudomytologickým námětem (spojujícím orientální, zřejmě arabské, prostředí s antickým Hyménovým kultem) byla premiérována v soukromém divadle Madame de Pompadour, blízké přítelkyně a milenky Ludvíka XV., ve Versailles. Madame de Pompadour zpívala i titulní úlohu při luxusně scénované a kostýmované premiéře. Samozřejmě centrální osou námětů byla láska. Obliba toho žánru je ohraničena obdobím čtyřicátých a padesátých let 18. století a zajímavá je také historická variabilita uvádění těchto opusů jako samostatných děl, tak i formou vložených „operek“ do větších operních kompozic nebo jako koncertní uvedení nejen v divadelních sálech, ale i šlechtických salonech. V některých rysech a rozsahem se útvar blíží italské serenatě.
Rameau vytvořil několik těchto acte de ballet, odborná literatura uvádí osm děl v rozmezí let 1748 až 1754 (kolem 1745 Nélée et Myrthis a Zéphyre, 1748 Pigmalion/Pygmalion, 1751 La guirlande, 1753 Les sybarites, 1754 La naissance d’Osiris a Anacréon, 1757 Anacréon v přepracované a neprovedené verzi). Pygmalion, který byl proveden již česky (poprvé v rámci festivalu Smetanova Litomyšl 2015), vychází z jednoho příběhu Ovidiových Metamorfóz. Známý příběh sochaře a jeho vášnivé lásky k vytvořené soše, která po vzývání bohyně Venuše ožije, vícekrát inspiroval hudební skladatele oper i operet. Zajímavou ideou libreta v duchu galantní a později preciózní literatury je povýšení lásky na svébytný druh umění. Libreto nově přepracoval Sylvain Ballot de Sauvot ze starší verze úspěšného francouzského dramatika a libretisty Antoine Houdar de la Motte pro operu-balet Le Triomphe des Arts (1700). Libretista Ballot de Sauvot nebyl vlastně profesionálním literátem a Rameau ho poznal jako bratra svého notáře aspirujícího na uměleckou kariéru. Sám Rameau ve vzpomínkách uvádí, že dílo zkomponoval během pouhých osmi dnů na popud vedení pařížské Opery v roce 1748, která žádala o nový úspěšný operní titul. Literatura připomíná četné změny, které svědčí o kompozici a přípravě inscenace zřejmě probíhající ve značném spěchu. Pygmalion přes počáteční vlažné přijetí (1748) slavil rozhodný úspěch až při dalších pařížských nastudováních (1751, 1754 provedený ve Fontainebleau před králem, 1760, 1764, 1772, 1777 a 1781).
Dílu se dostalo i nepřímého uznání provedením několika dobových jevištních a literárních parodií. V 19. století bylo ale zcela zapomenuto, kdy byl Rameau udržován v povědomí spíše jako teoretik a autor neoperních děl. Roku 1913 byla pořízena nová verze Henrim Büsserem, vydaná tiskem, a představení v Théatre des Arts v Paříži téhož roku a další tehdejší hudební „vykopávky“ francouzského baroka a klasicismu pak inspirovaly mnohé skladatele k opusům syntetického divadla, především k žánru tzv. zpívaného baletu (ballet chanté). V tomto žánru pak komponovali nejen členové Pařížské šestky, ale i Igor Stravinskij nebo třeba Kurt Weill. Rameaův Pygmalion, považovaný přímo za ukázkový vzor acte de ballet, je považován za vrchol tohoto žánru, a byl již více než sedmkrát v úplnosti nahrán. A právě jména souborů a dirigentů na tomto oblíbeném titulu zaznamenávají i vývoj (například La petite bande s Gustavem Leonhardtem (1981), Nicholas McGegan (1984), Les Arts Florissants s Williamem Christiem (1992), Le Concert Spirituel s Hervém Niquetem (2008) nebo právě Les Talens Lyriques s Christophem Roussetem (2017)) intepretace staré hudby. Mezi významné inscenace nové doby patří bezesporu uvedení na Holland Festivalu v Amsterdamu (1983), na festivalu v Brightonu (1986), v Marymount Manhattan Theater v New Yorku (1987), v Londýně v Queen Elizabeth Hall (1989) a četná uvedení Williamem Christiem v Evropě i zámoří, který dílo výrazně zpopularizoval mezi milovníky staré hudby.
Rameaův opus pak námětem inspiroval celou sérii oper a především melodramů, nové formy hudebního divadla, kterou zahájil filozof a skladatel Jean-Jacques Rousseau (Pygmalion 1770 za skladatelské spolupráce J. Coigneta). Rousseau námětově vyšel přímo z libreta Rameauovy skladby, pygmalionovská látka pak ve formě melodramu (většinou jako přepracování Rousseauova textu) takřka okamžitě v německojazyčné oblasti zlákala například skladatele Antona Schweitzera (1772), Franze Asplmayra (1772) a především Jiřího Bendu (1779). Látku zhudebnil jako jednoaktovou operu na Rousseaův přeložený text i Ital Giovanni Battista Cimadoro (Pimmalione, 1790 Benátky) a Luigi Cherubini (Pimmalione, 1809 Paříž) s titulní úlohou psanou pro slavného kastráta Girolama Crescentiniho, a pak i Gaetano Donizetti ve svém raném tvůrčím období jako operní scénu (Il Pigmalione, 1816, ale provedeno až 1960). Ve francouzské oblasti přetrvává v povědomí lehčí opera Galatea Victora Massé (1852). Cestu úspěšné literární látky v dějinách hudebního divadla pak zakončuje opereta Franze von Suppého Krásná Galatea (1865), jeden z nejúspěšnějších operetních opusů 2. poloviny 19. století.
Druhou skladbou večera po přestávce byla Almasis, acte de ballet francouzského skladatele Joseph-Nicolas-Pancraceho Royera (1703 nebo 1705–1755), o generaci mladšího než Rameau. Jeho tvorba, dnes již intenzivně zkoumaná, je veřejnosti jen nepatrně známá, vyjma dvou populárních kratších opusů pro cembalo (La Vertigo, La Marche des Scythes a nahrávek Premier livre de pièces de clavecin, ze které tyto dvě skladby pocházejí). Royer byl ale autorem řady dalších děl sólových a instrumentálních, patrně i šesti oper pro pařížskou Operu. V jeho jevištní tvorbě se střídaly různé žánry – vedle opery comique a velké tragédie lyrique také drobnější žánry jako acte de ballet (Almasis, 1748) nebo kratší verze opéra ballet, tzv. pastorale héroïque (Myrtil et Zélie, 1750). Libreto zkušeného královského historiografa a ještě zkušenějšího autora libret (především pro komponisty Rebela a Dauvergneho) François-Augustina de Paradis de Moncrifa nevyniká nápaditou ani dramatickou zápletkou. Titulní hrdinka jako vládkyně orientální říše musí obětovat svou lásku k Zamnisovi pro místní zvyk, který přikazuje provdat se pouze za zvoleného muže, kterého určí bůh Hymén (zde zastoupený Kněžkou). Almasis ke svému překvapení a radosti zjišťuje, že před oltářem s ní stojí právě milovaný a zamilovaný Zamnis.
Vyprodaný sál Rudolfina okamžitě zaujala propracovanost Roussetova provedení a vynikající soustředěnost orchestru, sboru i sólistů. Dirigent Christophe Rousset se souborem Les Talens Lyriques (o 28 hráčích) volil zpočátku spíše umírněnější tempa, která mu umožnila v dramatičtějších pasážích vytvořit účinné tempové a rytmické kontrasty. Základem všech koncertů tohoto souboru je ovšem dokonalá a samozřejmá znalost stylu, dodržovaná všemi účinkujícími.
Rameaův Pygmalion je velkým vokálním úkolem, takřka obsáhlým sólem, pro tenoristu. A francouzský tenorista Mathias Vidal překonal nejen veškerá očekávání, která jsme měli po jeho výborných koncertech v roce 2018 a 2022 v Praze i nových nahrávkách. Suverenitou, přesvědčivostí, vokálním mistrovstvím i charismatem nastavil nepřekonatelnou laťku večera. Buduje svoji postavu zamilovaného sochaře emocionálními afekty v sice přísně udržovaném stylu, ale emocionálně nesmírně bohatě a s hlubokou vnitřní intenzitou. Part především v druhé části vyžaduje i značné schopnosti ozdobného zpěvu, jejichž nároky M. Vidal vrchovatě naplnil. Už jen nasazení a jistotu tónu i nuancovaná práce s intenzitou a barvou hlasového projevu zaslouží obdiv. Zcela mimořádný výkon, po právu publikem oceněný, doplňovaly kratší vstupy tří ženských interpretek – mezzosopranistek Ambroisine Bré (Amor), Natalie Perez (Céphise) a Deborah Cachet (Socha). Rozsah těchto partů ovšem přes kvalitu vokálního provedení všech tří sólistek nemohl zastínit Vidalovu oslňující kreaci.
Royerova Almasis, přestože v titulu díla je uvedena ženská hrdinka, spíše stojí na výkonu barytonisty v roli Zamnise, i když party dvou ženských sólistek jsou rozsáhlejší. Hudební kompozice je monumentálnější a svým způsobem oficiálnější než působivější a emocionálně bohatší Rameaův Pygmalion. Větší prostor zde také dostává sbor s několika efektními čísly. Francouzský barytonista David Witczak zatím nedisponuje takovým představitelským kouzlem jako jeho kolega Vidal, ale i tak je jeho Zamnis působivou figurou zamilovaného muže. Sušší témbr hlasu se váže na velmi dobrou techniku bez přepínání a velmi inteligentní, byť uměřenější projev.
Part Almasis (Ambroisine Bré) byl zřejmě komponován pro schopnosti Madame de Pompadour, takže neobsahuje ryze virtuózní pasáže, ale například působivou dialogovou scénu hrdinky a milence. Vděčnější se zdá part Hyménovy kněžky (Natalie Perez). V obou dílech se Rousset mohl opřít o naprostou profesionalitu sboru Chœur de Chambre de Namur (zde se třinácti zpěváky), se kterým spolupracuje opakovaně. Sbor právě v druhé části večera dostal větší prostor v rytmicky bohatých číslech. Domácí publikum, ostatně jako všude ve světě, i mimovolně reagovalo na škálu baletních rytmů zastoupených v obou barokních dílech.
Pražský koncert Les Talens Lyriques patří k událostem, kterým nelze prakticky nic vytknout. Dokonalá souhra složek, objevný repertoár i nadšení účinkujících vytvořilo skvělou atmosféru večera. Přesto bych si dovolil dvě doporučení, zda by k lepšímu pochopení vztahů postav neprospěl alespoň náznak jevištního řešení (pohyb sólistů a několik rekvizit zvláště v druhé části večera), tak jak to třeba dělával na koncertních provedeních oper William Christie, a zda by večer nevyzněl ještě emocionálně bohatěji, pokud by se prohodila obě provedená díla. To ale nic nemění na skutečnosti, že Česká republika konečně poznala umění Les Talens Lyriques, které publikum po právu nadchlo.
Pražské jaro: Les Talens Lyriques
29. května 2023, 20:00 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň
Program
Jean-Philippe Rameau: Pygmalion
Joseph-Nicolas-Pancrace Royer: Almasis (novodobá premiéra)
Účinkující
Mathias Vidal, tenor (Pygmalion)
Deborah Cachet, soprán (Socha)
Natalie Perez, mezzosoprán (Céphise a Kněžka boha Hyména)
Ambroisine Bré, mezzosoprán (Amor a Almasis)
David Witczak, baryton (Zamnis)
Choeur de Chambre de Namur
Les Talens Lyriques
Christophe Rousset, dirigent
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
