České filharmonii se podařilo na posledním adventním koncertě navodit příjemnou atmosféru

Na programu byla Sonata Vespertina a 8 Pavla Josefa Vejvanovského, Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a Symfonie č. 6 D dur, op. 60 Antonína Dvořáka. Dirigoval hostující dirigent České filharmonie Tomáš Netopil, sólistou houslového koncertu byl Josef Špaček. Partů sólových trubek Vejvanovského sonáty se ujali Stanislav Masaryk a Walter Hofbauer. Moderoval opět Marek Eben.

Sonata Vespertina pro osm nástrojů (především dvě sólově pojaté trubky, dvoje housle, tři trombony a basso continuo) z roku 1665 patří k Vejvanovského nejznámějším skladbám. Její charakter je slavnostně intrádový. Jako by nebyla určena k nešporám, ale spíše k nějaké světské oslavě. Oba trumpetisté patří k nejmladší generaci hudebníků a prokázali již své kvality v soutěžích, přehlídkách i koncertech doma i v zahraničí. Stanislav Masaryk (*1993) je členem České filharmonie od září 2020, Walter Hofbauer (*1994) je už od roku 2014 členem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Své dechové party odvedli brilantně. Dozvuk prázdného sálu průzračné skladbě svědčil. Soubor hrál pod taktovkou Tomáše Netopila s lehkostí, přesností a půvabem, zvuk byl perfektně rozložen.

Marek Eben se snažil, jako vždy, oživit vstup zajímavými detaily, například poukazováním na společné působiště P. J. Vejvanovského i T. Netopila v Kroměříži, nebo požádal sólistu Josefa Špačka ze své pozice na balkónu o zahrání Vejvanovského koledy, aby vnesl do prázdného sálu přece jen dojem živosti a neoficiálnosti. Neupřel si vtipnou poznámku, že se musíme spokojit s houslovým sólem, protože sborový zpěv se ukázal „nehygienickým.“

Koncert pro housle a orchestr e moll, op. 64 Felixe Mendelssohna-Bartholdyho je všeobecně známým virtuosním koncertem. Jeho premiéra zazněla 13. března 1845 v lipském Gewandhausu. Sólový part hrál tehdy houslista Ferdinand David. Koncert se hned ujal jak u interpretů, tak publika, i když měl skladatel pochybnosti a kompozici konzultoval jak s Ferdinandem Davidem, tak dirigentem Nielsem Gadem.

Josef Špaček (*1986) je členem České filharmonie už od roku 2011, jejím nejmladším koncertním mistrem, a od r. 2016 „uměleckým partnerem“ orchestru. Rozsah a úspěšnost jeho aktivit jsou obdivuhodné. Podobně jako dirigent Tomáš Netopil se nezabývá pouze svojí interpretační kariérou. S jeho úspěchy je spojeno i to, že hraje na housle legendárního houslaře Guarneriho del Gesù z roku 1732, zapůjčené společností Ingles & Hayday.

Je interpretem velmi temperamentním. Jak vtipně poznamenal Marek Eben v rozhovoru, „energeticky zřejmě živeným probíjením jeho elektromobilu“, takže jeho nasazená rychlá tempa byla sice provedena brilantně, ale dirigent s orchestrem měli co dělat, aby na začátku první věty a v závěru věty poslední interpreta stíhali.

Je to spíše věc vkusu než kvality, ale osobně bych preferovala pomalejší tempo a rytmičtější provedení některých pasáží v těchto větách tak, aby se udržel dojem lehkého nadhledu a rezervy. Přece jen, Mendelssohn má v sobě ještě dost z vrcholného klasicismu. Tomáš Netopil samozřejmě koordinaci zvládl, což Marek Eben v rozhovoru  s ním ještě dobarvil poukazováním na dirigentův životní nadhled, který si piluje i „pilotováním“ a také dirigováním oper, ve kterých sólisté dovedou připravit podobné horké chvíle. Na druhou stranu, Josef Špaček je skutečný umělec, takže jeho fráze dýchají, vychutná si pozastavení, kadence zněla výborně, pianissima byla vynikající.

Oproti předchozímu koncertu České filharmonie, je potřeba pochválit i režisérku záznamu Ninu Mikeskovou. Převládal detailní soustředěný a netříštěný záběr na sólistu, pouze kde hrál orchestr samostatně nebo měl výrazná témata, tam kamera vizualizovala partituru. 

Posledním dílem koncertu byla Šestá symfonie Antonína Dvořáka z roku 1880. Vznikla v době, kdy Dvořák zaznamenal velký profesní úspěch a manifestuje tak skladatelovo šťastné období. Jak poznamenal dirigent, který i ve světě šíří českou tvorbu, každá věta přináší něco zajímavého a úkolem interpretů je prokreslit Dvořákovu vynikající instrumentaci, tematické myšlenky i vyklenutí vrcholů a zúročení hudebního materiálu. Pro mne osobně vyzněla skvěle artikulačně i výrazem druhá věta Adagio a následné Scherzo se strhující, rytmicky pevnou stylizací furianta.

Co se týče záznamu na online sítích, obecně mám lepší zkušenost s kvalitou záznamu YouTube než Facebooku, kde se zvuk častěji seká postupným natahováním. Také bývá zvykem, aby na webové stránce pořadatele byly odkazy na Facebook a YouTube spíše nahoře, než na dolní liště, kam se musí odrolovat. To jen na okraj ze zkušenosti běžného posluchače.

Koncert jako takový ovšem patřil k těm zdařilým, a to hudebně i náladou. Dirigentovi, sólistům i komentátorovi se podařilo navodit příjemnou atmosféru, kterou Marek Eben uzavřel působivou větou, že pokud vpustíme dovnitř “Toho”, kdo symbolicky stojí v těchto časech “za našimi dveřmi”, nebudeme ani o Vánocích, ani později sami…

Záznam koncertu, který byl přenášen v reálném čase i do zahraničí, je dosud dostupný na facebookové stránce České filharmonie.