České operní divadlo dříve a dnes

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Když se probírám dějinami provozování opery v Čechách a na Moravě a osudy jejich představitelů, stále znovu si uvědomuji, k jak velkým změnám došlo a dochází v životě operních souborů a v jejich stylu práce v posledním čtvrtstoletí.

O baletu to sice platí také, ale tam je to přece jenom trochu jiné. Balet byl v našich podmínkách vždy dosti výlučné umění. Nejsme ve Francii nebo v Rusku, kde má díky historickému vývoji balet odlišné postavení. Ta výlučnost baletu zůstala, jenom poněkud zmutovala do nynější podoby a myslím, si, že to bylo jenom ku prospěchu tanečního umění. Tanec na divadle byl u nás dlouho jenom taková hodně ušmudlaná popelka, jejíž povinností bylo hlavně bavit a podbízet se a taky posloužit tam, kde nikdo jiný nebyl k mání. První kroky k emancipaci začali činit až Viscussi a Berger a dovršili je až „otcové zakladatelé“ Machov, Psota a Gabzdyl. Stačí se podívat na obsazení světové premiéry Romea a Julie v Brně v prosinci 1938. V takzvaných charakterních rolích účinkovali členové ostatních souborů divadla.S operou to u nás bylo od počátku jiné. Vidíme to dodnes na osudu Národního divadla. Aniž bych se chtěl nějak dotýkat problémů činohry a snižovat její funkci a význam v kolosu Národního divadla, klíčovým problémem Národního divadla je, byla a minimálně ještě nějakou dobu bude opera. Vždyť především proto jsme si za naše grošíky a císařské zlaťáky to divadlo postavili, abychom v něm mohli nabýt sebevědomí při proroctví Krokovy dcery a pobavit se nad mazaností venkovského kluka, který ošulil zkušeného matadora.

Asi jedině v Itálii a do jisté míry alespoň částečně v Německu sehrála opera tak výlučnou roli při formování národního ducha. Poněkud specifický případ se stal v poněkud uměle vytvořené Belgii, kde k výbuchu revoluce a následnému vzniku státu stačilo pár melodií pana Aubera při premiéře Němé z Portici v bruselském divadle La Monnaie v srpnu 1830. V sousedním Polsku se například vždy hrálo a dodnes hraje vynikající divadlo. V dílech básníků-věštců divadlo burcovalo k boji za samostatnost. Opera byla v Polsku záležitosti úzké vrstvy publika. Dnes existuje, pokud se nemýlím, ve čtyřicetimilionovém Polsku devět operních souborů. A Mekka polského divadla, Kraków, si postavila operní divadlo až v letech 2004–2008. Otevřeno bylo slavnostně 12. prosince 2008 inscenací opery Krzysztofa Pendereckého Ďáblové z Loudunu. Do té doby se tam hrálo v důstojnickém kasinu.

Česká divadelní tradice je výrazně plebejská, což se velice projevilo i na tradici české opery. Opera v Čechách nebyla záležitostí „horních vrstev publika“, byla opravdu součástí divadla, které si postavil „národ sobě“, a tuto tradici výrazně podpořila nejedlovsko-očadlíkovská škola. Návštěva opery v Národním byla svátkem pro každého českého vlastence, jak nám to krásně popisuje Karel Václav Rais v Pantátu Bezouškovi a prezentuje režisér Jiří Slavíček ve filmovém zpracování Raisovy prózy z doby protektorátu.

Analogická situace se do značné míry vytvořila i v dalších operních souborech, jež vznikly později. V Brně, kde české divadlo muselo tvrdě bojovat o své prosazení s mimořádně silnou konkurencí německého divadla, si dodnes opera a balet díky specifice svého vývoje udržely v rámci kolosu Národního divadla Brno své výsostné postavení. Platí to i o řadě dalších regionálních scén, zejména těch, kde byla předtím silná tradice německého divadla, jako je například Liberec nebo Opava. V Opavě se dodnes těší opera daleko většímu a širšímu zájmu než třeba v několikanásobně větší sousední Ostravě.Situace české opery se prudce změnila po roce 1990. Podobně jako téměř ve všech oblastech naší činnosti jsme byli prudce vrženi do světa, od něhož jsme byli po desetiletí odříznuti. Je to svět, kterému jsme příliš nerozuměli, jemuž jsme se v dobách, jež této změně předcházely, chtěli maximálně přiblížit či podle názoru některých jej dokonce dohnat a předehnat. Ale to se, jak známo, nepodařilo ani Nikitovi Sergejeviči Chruščovovi.

Způsob provozování opery je dnes zcela jiný, než byl do roku 1990. Nehodlám rozhodovat, co je nebo bylo lepší, ale je to zkrátka zcela jiné! Opera ztratila svůj charakter divadla pro široké vrstvy, postupně se stává, tak jak je tomu „na západě“, uměním spíše výlučného typu.

Začalo to zpíváním v originále. Co má smysl a je správné v italských operách díky specificky zpěvnému charakteru italštiny a co v jiné variantě platí třebas i o operách Wagnerových, je při nejmenším problematické jinde. Hlavní důvod praxe zpívání v originále spočívá v něčem jiném. Operní sólistky a sólisté jsou dnes podobně jako profesionální sportovci mezinárodní zboží. Jejich pěvecké dispozice jsou přesně určeny a v určeném směru také kultivovány, a pokud je interpret výborný, může svůj obor zpívat od New Yorku po Tokio, tudíž je logické, že tak bude činit v jednom jazyce.

V současné době probíhá především na stránkách Lidových novin dosti vášnivá diskuse o smyslu a potřebnosti dabingu. Ono je to s těmi titulky v opeře trochu podobné. Operní fajnšmekři na titulky kašlou, ti se opájejí krásou hudby a zpěvu, protože obsah většinou stejně znají. Běžný divák, který není pravidelným návštěvníkem operních produkcí, se dívá zhusta především na titulky, aby se v mnohdy spletitém operním ději alespoň trochu orientoval. Nepozoroval jsem přitom, že by pravidelná návštěva operních představení zpívaných v italštině zvýšila zájem o důkladnější studium tohoto jazyka. Pro pobyt v jeho oblíbeném Bibione stačí takovému divákovi uspokojivě pár vět složených ze základních turistických výrazů, prošpikované trochou basic English a rodné češtiny. A basta!

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Související články


Napsat komentář