Před týdnem poslal dirigent Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink na adresu šéfredaktora Opery Plus otevřený dopis, a to jako svoji reakci na Operní panorama Heleny Havlíkové ze 14. ledna 2014, konkrétně na část pojednávající o pražské premiéře Tannhäusera. Společně s odpovědí Heleny Havlíkové ze včerejška zveřejňujeme bez dalšího komentáře.
***
Otevřený dopis Jaroslava Kyzlinka
Vážený pane šéfredaktore,
srdečně Vás zdravím a předem mi dovolte vyjádřit velký respekt k Vaší práci – během krátké doby se pod Vaším vedením staly stránky Opera Plus jistě velmi významnou součástí českého kulturního života, zdrojem informací pro všechny zainteresované i mnohdy zajímavou psychologickou sondou do nitra našeho malého českého operního světa. O to více mě mrzí a musím reagovat na nepravdivé informace, které o mé osobě uvedla Vaše spolupracovnice a členka redakční rady v článku Operní panorama Heleny Havlíkové (148) ze dne 14. ledna 2014.
Jsem si plně vědom složité situace, v jaké se operní publicistika nachází, jak málo prostoru se v médiích opeře dostává, jak malý počet lidí o opeře vůbec píše. Jak tendenční, neobjektivní a bůhvíkterým zájmům sloužící jsou téměř shodné dvě tři recenze, které se po každé operní premiéře objeví a jejich autorky či autor většinou mezi své subjektivní dojmy z představení přidají také nějakou „obecnou pravdu“ o fungování toho kterého operního domu či nějakou „chodbovou perličku“ ze zákulisí. S kolegy vždy glosujeme a většinou správně předvídáme, co bude vychváleno a co zatraceno, není to těžké odhadnout. Nezbývá než počkat, až dostane prostor nová generace a doufat, že bude mít ještě o čem psát.
S touto situací jsme všichni již tak nějak smířeni. Dovedu paní Havlíkové odpustit její věcné chyby v textech, dokonce i obecně známý fakt, že na některých recenzovaných představeních ani nebyla přítomna a pousmát se nad tím, jak více než polovinu premiéry, kterou pak mocně odsoudí, prospí (seděl jsem tehdy o řadu nad ní). Co však považuji za překročení jisté hranice, je věta z uvedeného článku, ve které uvádí, že jsem „…jako šéfdirigent získal za angažování režiséra Žagarse protihodnotou práci v Rize“.
Vím, že za věcnou správnost článku ručí autor. Přesto Vás, pane šéfredaktore, tímto otevřeným dopisem žádám, aby se mi paní Helena Havlíková ve svém dalším Operním panoramatu omluvila za tuto nehoráznou lež, jejíž vypuštění z jedovatého pera považuji za poškození dobrého jména se všemi právními důsledky z toho vyplývajícími. Nevím a nechci vědět, kde paní Havlíková čerpá takové informace a jak je ověřuje, v každém případě takto devalvuje svůj text na úroveň mnohých komentářů pod ním!
Pro pořádek uvádím, že jsem během svého funkčního období žádnou smlouvu s panem Žagarsem neuzavíral, ani jej neangažoval, po odchodu z funkce šéfdirigenta Opery Národního divadla jsem v rámci velmi korektního vyjednávání s paní ředitelkou Hroncovou o mém následném působení v Opeře Národního divadla z hudebního nastudování Tannhäusera odstoupil z uměleckých důvodů. V Rize jsem jako host naposledy nastudoval Jenůfu v roce 2005 a žádná další spolupráce není v tuto chvíli připravována.
Věřím, že tato politování hodná událost bude omluvou autorky uvedena na pravou míru a uzavřena, což předpokládám je i ve Vašem zájmu odpovědného šéfredaktora.
Děkuji za pochopení, uveřejnění tohoto dopisu a přeji vše dobré.
S pozdravem
Jaroslav Kyzlink
20. ledna 2014
***
Odpověď Heleny Havlíkové
Za formulaci věty „Rocc ostatně za angažování Žagarse v Praze získal (stejně jako někdejší šéfdirigent Národního divadla Jaroslav Kyzlink) protihodnotou práci v Rize” v Operním panoramatu č. 148 se omlouvám. Měla jsem ponechat na čtenářích, aby si vytvořili vlastní úsudek na základě následujících ověřitelných faktů:
Lotyšská národní opera: od 1996 generální ředitel Andrejs Žagars (zdroj: oficiální stránky Národního divadla v Praze zde.)
Lotyšská národní opera: 28. 1. 2005 premiéra Jenůfy, resp. Její pastorkyně (koprodukce Národního divadla Praha a Opera Ireland Dublin). Dirigent Jaroslav Kyzlink, režie Jiří Nekvasil, scéna a kostýmy Daniel Dvořák (zdroj: oficiální stránky Universal Edition zde, ke koprodukčnímu uvedení v Národním divadle archiv Národního divadla zde).
Lotyšská národní opera: 25. 1. 2013 premiéra Brittenovy jednoaktovky Let’s make an Opera! The Little Sweep. Režie, scéna a kostýmy: Rocc (zdroj: oficiální stránky Latvijas Nacionālā opera zde).
Národní divadlo Praha: 11. 1. 2014 premiéra Tannhäusera, režie Andrejs Žagars (zdroj: oficiální stránky Národního divadla v Praze zde).
V Evropě existuje na tři sta operních divadel (zdroj: List of opera houses, Europe, Wikipedia zde.)
Helena Havlíková
PS: Vyvrácením nepravdivých pomluv, které vůči mně vznesl Jaroslav Kyzlink, čtenáře Opera Plus obtěžovat nebudu. Jen připomenu starou moudrost: Orel much nelapá.
27. ledna 2014
Foto Michal Vitásek, archiv
