Operní panorama Heleny Havlíkové (148)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Týden od 6. do 12. ledna 2014 
– Co servírovala ostravská Paní hostinská v Praze? 
– Tečka za wagnerovským rokem – nebo spíš otazník? 
– Inspirace na dny příští 
***

Co servírovala ostravská Paní hostinská v Praze? 

Národní divadlo moravskoslezské přivezlo měsíc od premiéry (5. prosince 2013) do pražského Stavovského 7. ledna 2014 Mirandolinu Bohuslava Martinů. Ostravské opeře se tak dostalo cti scénického zahájení Roku české hudby 2014. Právem.Bohuslav Martinů (1890–1959) je nepřehlédnutelnou osobností hudebního divadla dvacátého století a inspirativní prostor, který svým dílem otevřel, je nejen ohromující šíří záběru hudebních a divadelních žánrů, využíváním nových médií, jako film, rozhlas a televize, ale hlavně originalitou hudebního rukopisu, který je přitom většinou rozpoznatelný po několika taktech. Dokázal si vytvořit vlastní osobitý kompoziční styl, který prostupuje jeho díla, a svébytnou divadelní poetiku. Není to poetika prožívání rozcitlivěných vášní — Martinů opery jsou především divadlem, hrou o tomto světě, která nepředstírá, že by byla skutečností. Vyzařuje z nich přitakání životu, který je krásný i ve zdánlivě obyčejných a malých věcech.

Vedle oper Voják a tanečnice, Slzy nože a Trojí přání, ve dvacátých letech až provokativně revoltujících proti operním konvencím, stojí průzračné čisté „lidové“ opery Hry o Marii, Divadlo za branou, ale i Hlas lesa a Veselohra na mostě. Snově impresionistickou neurčitost fantazijně zjitřené Julietty střídá šarmantní hříčka o manželské nevěře v Alexandrovi; satiru gogolovské Ženitby mystická úvaha o lásce k bližnímu v Čím lidé žijí. Buffa goldoniovské Mirandoliny bezprostředně předchází sociálně kritickým Řeckým pašijím. A operní Martinů se loučí stručným epilogem v moderní transformaci antického mýtu o Ariadně s českým popěvkem na konci.

Světová premiéra neoklasické Mirandoliny, komické opery o třech dějstvích, pro kterou si Martinů sám upravil hru Carla Goldoniho La locandiera (Hostinská – 1753), byla v roce 1959 v Národním divadle událostí. Je přitom příznačné, že ta část dobové kritiky, která ještě rok předtím sice s výhradami, nicméně akceptovala díla typu Boleslava I., Mirandolinu adorovala, zatímco pro tu část kritiky, která v uvolněnějších podmínkách toužila vyvázat naši hudbu z tradicionalismu a lačně hledala kontakty s moderními stylovými výboji západní hudby, byl Martinů příliš tradiční.

Ostravská opera Mirandolinu uvádí v rámci své dramaturgické linie s názvem Operní hity 20. století vedle Hindemithova Cardillaca, Stravinského Života prostopášníka nebo Janáčkovy Káti Kabanové. Jakkoli Mirandolina asi není operním hitem ani na domácích scénách (1968 Brno, 1982 Olomouc, 1980 Národní divadlo na scéně Tylova divadla, 1984 Liberec a 1990 Plzeň), ani na světových playlistech, ani v tvorbě Martinů, byla nahrávka premiéry, kterou odvysílal Český rozhlas na stanici Vltava v sobotu 4. ledna, záslužná. A svou kvalitou navnadila posluchače rozhlasu, aby se na Mirandolinu zašli podívat do divadla – v „plné parádě“.

Zážitek z divadla však kupodivu tentokrát působil spíše rozpačitě ve srovnání s tím rozhlasovým, při kterém posluchači mohli zapojit svoji imaginaci – a to Martinů nemohl mít ani potuchy o přímých přenosech oper do kin ani sofistikovaných technicko-zvukařských kejklech, které dnes hudební režiséři a mistři zvuku se záznamy, ale i přímými přenosy v rozhlasu i televizi dokážou vykouzlit.

Ostravský inscenační tým (hudební nastudování Marko Ivanović, režie Jiří Nekvasil, scéna Daniel Dvořák, kostýmy Simona Rybáková, pohybová spolupráce Jana Ryšlavá) vtipně vyšli z estetiky sklonku padesátých let a atmosféry „Bruselu 1958“, kdy scénograf Daniel Dvořák mile odkazuje na svého učitele a mistra Josefa Svobodu, kostýmy Simony Rybákové vtipně citují módu začínajících let šedesátých minulého století a úvod ve vtipné choreografii Jany Ryšlavé s nožkami tanečnic pod nadzvednutou oponou byl žertovně mnohoslibný k estrádní šou, kdy se o jeden mikrofon na forbíně přetahovali Markýz a Hrabě. Postupně se objeví i „kočičí“ světla ramp a pastelová bruselská barevnost scény.Ostravští historku koketní hostinské Mirandoliny umístili do prostoru vymezeného růžovými lítacími dveřmi, forbínou s citací „bruselských vzorů“, křesílky z přelomu padesátých a šedesátých let, maketou věže coby domovského „obranného hradu“ před ženami pro rytíře di Ripafrattu a velkým stolem s prohnutou horní deskou, která vyvolávala očekávání, co se po ní bude kutálet. Zadní horizont byl „vyzdoben“ bílými plachtami, které sloužily i jako projekční plochy.

Ačkoli toto scénické řešení, navíc umístěné na točně, otevíralo velké možnosti, jak v něm rozehrát usilování čtyř chlapíků o jednu čipernou ženskou, oproti rozhlasovému přenosu působil výsledek těžkopádně, zdlouhavě, bez point a pestřejšího rozehrání situací nad rámec procházení lítačkami, nekonečného žehlení a kutálení lahve burgundského na onom prohnutém stole. Tento dojem posílilo i hudební vyznění, kdy v akustice Stavovského divadla orchestr (na rozdíl od rozhlasového záznamu) překrýval sólisty a bez větší dynamické škály otupil i hudební vtip. A znovu se vrací otázka, nakolik u komických konverzačních oper ctít originál (v tomto případě italský) a – pokud sólisté srozumitelně deklamují – ochudit diváky o bezprostřední vtip textu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Hodnocení

Vaše hodnocení - Martinů: Mirandolina (NDM Ostrava)

[Total: 52    Average: 3.2/5]

Vaše hodnocení - Wagner: Tannhäuser (ND Praha)

[Total: 94    Average: 3.6/5]

Související články


Reakcí (2) “Operní panorama Heleny Havlíkové (148)

  1. Komentář bez komentáře, HH versus David Chaloupka

    – Zážitek z divadla však kupodivu tentokrát působil spíše rozpačitě – Bohužel již po několika minutách produkce jsem začal pociťovat určité rozpaky a nejistotu.
    – působil výsledek těžkopádně, zdlouhavě, bez point a pestřejšího rozehrání situací – Herecká akce bez větších nápadů byla odehrána spolehlivě, ale fádně. Situacím chyběla gradace a hlavně pointování.
    – Tento dojem posílilo i hudební vyznění, kdy v akustice Stavovského divadla orchestr (na rozdíl od rozhlasového záznamu) překrýval sólisty a bez větší dynamické škály otupil i hudební vtip – Hlavním problémem představení bylo velmi nediferencované vedení orchestru Markem Ivanovičem, který nerespektoval předepsané dynamické rozdíly partitury a bez velkých diferencí a v celkově silnější zvukové intenzitě odehrál jak lyrické, tak dramatičtější pasáže díla. Rafinovanosti partitury tak zcela zanikly. Částečně to mohlo být způsobeno i menším prostorem Stavovského divadla.
    – A znovu se vrací otázka, nakolik u komických konverzačních oper ctít originál (v tomto případě italský) a – pokud sólisté srozumitelně deklamují – ochudit diváky o bezprostřední vtip textu. -Inscenátoři se rozhodli uvést dílo v původní italské verzi, což se u díla, které je postaveno na rychlé konverzaci a vtipnosti dialogů, nemusí jevit jako skutečná výhoda. Divák, neovládající italštinu, tak neustále okem těká ze scény na rychle se měnící titulky na horním titulkovacím zařízení.Zejména u konverzačních titulů je otázka kvalitního překladu na místě.
    – Mnohem více si nadsázku své komedie hereček, které se vydávají za urozené šlechtičny, užívaly Eva Dřízgová-Jirušová a Anna Nitrová – Naopak duo hereček si svoje party více vychutnávalo.

    HH 148 versus HH 147
    Opožděnou tečku nyní dodalo Národní divadlo Tannhäuserem, kdy předchozí operní management v chaosem a neumětelstvím zmítaném konglomerátu pod vedením Rocca nedokázal „vtěsnat“ uvedení Tannhäusera do roku 2013. Tannhäuser se stal jedinou letošní premiérou „transformovaného“ souboru Státní opery do konglomerátu Národního divadla po všech turbulencích a zmatcích. Právě Bludný Holanďan s pětadvaceti inscenacemi následován Lohengrinem a Tannhäuserem patří v naší poválečné historii k nejčastěji hraným operám toto velkého německého hudebně-dramatického syntetika
    Předchozí management v chaosem a neumětelstvím zmítaném konglomerátu Národního divadla pohříchu nedokázal naplánovat jedinou operní premiéru souboru Státní opery Praha na rok dvojího výročí tohoto velkého operního syntetika (1813-1883).

    PS: Kde je ve Státní opeře třetí balkón?

    1. Dobré odpoledne, děkujeme za komentář. Dovolujeme si Vás ale upozornit, že vystupování pod různými identitami je v rozporu s pravidly diskuze.
      Autorka Operního panoramatu nám zaslala ke svojí recenzi Tannhäusera toto upřesnění:
      – Tannhäuser se stal jedinou scénickou premiérou letošní sezony.
      – Ženská část sboru zpívala z podstropu druhého balkónu.

Napsat komentář