Operní panorama Heleny Havlíkové (134)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 23. do 29. září 2013
– Show Barbary Hannigan
– Brněnský Holanďan v (gumové) kleci
– Inspirace na dny příští
***

„Plnoletý“ 18. ročník festivalu Struny podzimu otevřela 23. září svým recitálem kanadská koloraturní sopranistka Barbara Hannigan ve spolupráci s PKF – Prague Philharmonia. Hannigan, která vystupovala v České republice poprvé, předcházela pověst zpěvačky proslulé nejen technicky virtuózně zvládnutým, ale také zajímavým repertoárem. Zaměřuje se nejen na díla operních klasiků, ale i soudobých autorů, z nichž mnozí napsali a stále píšou svá díla přímo pro ni. A navíc své koncerty i sama diriguje!Z těchto očekávání se naplnila šíře repertoáru a dirigování. Dramaturgie pražského koncertu přinesla v jednom večeru odvážně, nezvykle a hodně pestře Rossiniho a Mozarta spolu se Šostakovičem, Nonem a Ligetim. Management Strun podzimu prokázal svou marketingovou zdatnost, když se mu podařilo zaplnit Státní operu, která byla pro tento typ koncertu optimální, a udělat z tohoto koncertu společenskou událost.

Do přestávky s předehrou k Italce v Alžíru Gioacchina Rossiniho, třemi Mozartovými áriemi a Rumunským koncertem György Ligetiho probíhal večer poměrně nevzrušivě, jakkoli byl ozvláštněn dirigováním zpěvačky. Poutalo pozornost – Hannigan dirigovala bez taktovky, zato doslova celým tělem, při zpěvu i zády k orchestru. Přes půvab a temperament této útlé ženy tento výkon nepatřil k těm, které by obstály nad rámec (vcelku milého) ozvláštnění zpěvu. O to více bylo třeba ocenit spolehlivou hru PKF.

Podle poznatků některých psychologů jsou prý ženy (na rozdíl od mužů) nadány schopností zaměřit svou pozornost současně na více činností – a přitom je všechny vykonávat bez úbytku kvality. Třebaže je Hannigan bezesporu všestranně talentovaná muzikantka, přece jen bylo znát, že jí dirigování poněkud ubíralo soustředění na zpěv. A spíše se vkrádalo podezření, že spojení zpěvu s dirigováním je spíše marketingovým tahem než uměleckým přínosem.

A zejména volba Mozartových dramatických koncertních árií Vado, ma dove? – oh Dei! (K583) a Misera, dove son! … Ah! non son io che parlo (K369) neodpovídala spíše útlejšímu sopránu Hannigan, jehož technické kvality mohla rozvinout mnohem přesvědčivěji v árii Un moto di gioia mi sento, kterou Mozart nově vložil (místo Venite, inginocchiatevi!) pro Zuzanku ve 2. dějství při dalším vídeňském uvedení Figarovy svatby v roce 1789 tak, aby se v ní mohla blýsknout nová představitelka této role, italská sopranistka Adriana Ferrarese del Bene. A mohli jsme si představovat, zda by Mozart, který si byl dobře vědom, nakolik se na úspěchu jeho oper podílejí zpěváci, zopakoval, co napsal v jednom z dopisů svému otci v roce 1778: „Mám rád, když árie sedí zpěvákovi stejně dokonale jako dobře ušité šaty.”

Po přestávce program zahájila sólová píseň Djamila Boupachá z triptychu Canti di vita e d´amore (Zpěvy života a lásky, 1962) italského skladatele Luigiho Nono, jedné z vůdčích osobností hudební avantgardy šedesátých let dvacátého století. Nono nijak nezakrýval své vyhraněné levicové politické postoje a promítal je i do své tvorby – monodie pro sólový hlas na text španělského básníka Jesúse Lópeze Pacheca (báseň Hesta noche) je ústřední částí triptychu, psána na památku alžírské ženy, která se stala symbolem svobody, když se aktivně zapojila do boje za nezávislost v alžírské válce. Z hloubky emočního výrazu Hannigan bylo zřejmé, že jakkoli prohlašuje, že mezi klasikou a modernou nečiní rozdílu, tvorba 20. století je jí přece jen bližší. K její koncentraci také přispělo, že zpívala a capella a „dirigovala“ jen sebe samu.

Následovaly Dva kusy pro smyčcové okteto (4 housle, 2 violy a 2 violoncella) Dmitrije Šostakoviče, které vytvořil v roce 1925 ještě jako student petrohradské konzervatoře – dílo na studenta překvapivě vyspělé je předzvěstí odklonu od tradiční ruské hudby a experimentování s novými kompozičními technikami, překypující mladistvou energií i elegantními a troufalými disonancemi. Šostakovič byl dramaturgickým nasměrováním k vrcholu večera – závěrečným Mysteriím kostlivce György Ligetiho. Do samostatné skladby pro soprán a komorní orchestr v ní Elgar Howarth spojil tří árie šéfa tajné policie Gepopa z Ligetiho opery Le gran macabre. Je to Hannigan „parádní číslo“, pro které si oblékla výstřední lesklé černé minišaty, síťované punčochy a vysoké kozačky. Jako zpěvačka, dirigentka, ale i kabaretiérka a herečka kongeniálně s Ligetim kombinovala ironii, sarkasmus, absurditu a černý humor. Suverénně a s evidentní chutí ovládala nejen virtuózní zpěv a své tělo, zmítající se často v až smrtelných křečích, ale i orchestr, v němž hráči museli vedle hraní také kokrhat, šeptat, funět a vykřikovat nebo trhat její plakát.

Publikum Hannigan odměnilo za její show dlouhým potleskem – ostatně kontakt s publikem je silnou stránkou Hannigan. Pro zahájení Strun podzimu, které propojují klasiku s modernou a soudobými hudebními trendy, byl koncert Barbary Hannigan dobrou (dramaturgickou) volbou.

Hodnocení autorky: 75 %
***

Brněnský Holanďan v (gumové) kleci

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - B.Hannigan & PKF-Prague Philharmonia (Struny podzimu 2013)

[yasr_visitor_votes postid="74243" size="small"]

Vaše hodnocení - Wagner: Bludný Holanďan (ND Brno)

[yasr_visitor_votes postid="73668" size="small"]

Mohlo by vás zajímat