Operní panorama Heleny Havlíkové (462) – Smetanovský operní komplet v Ostravě: večer čtvrtý s Dvěma vdovami
Z osmi Smetanových dokončených oper se Dvě vdovy, Smetanova v pořadí pátá opera s premiérou v Prozatímním divadle v roce 1874, propadla k těm málo uváděným. Na rozdíl od poválečného období do roku 1989, kdy Dvě vdovy měly prakticky každý rok premiéru alespoň v jednom z našich deseti stálých operních souborů, za posledních 35 let se na repertoáru objevila pouze jedenáctkrát. Skromná bilance.
Dlužno ovšem připustit, že není vůbec jednoduché najít dnes klíč k dějově v podstatě jednoduché operní anekdotě o dvou vdovách, z nichž emancipovaná Karolina hospodaří na svém prosperujícím statku, zatímco její truchlící sestřenice Anežka do poslední chvíle odmítá milostné návrhy svého dlouholetého ctitele Ladislava Podhajského. Opera se francouzským podnětem podle hry Jeana Pierra Féliciena Les Deux veuves, kterou pro české prostředí upravil Emanuel Züngel, vymyká ostatní Smetanově operní tvorbě. Přenesení mondénního měšťanského salonu na český venkov, včlenění inspirace českou lidovou hudbou a tanci a zároveň uchování espritu lehké francouzské konverzační komedie, rossiniovská bria, mozartovská lehkost, lyrický milostný příběh, Mumlalova zemitá bodrost – při uvedení není snadné skloubit všechny tyto vrstvy do přesně namíchaných kontrastů.
Z minulých inscenací vzpomínám, jak v Liberci v roce 2017 režisér Jan Antonín Pitínský rozehrál Dvě vdovy jako tenisový zápas. V roce 2016 přilákaly Dvě vdovy tisícovky diváků do Šáreckého údolí, kde „hraje“ příroda a atmosféra tradiční pouti za operou na začátku září do prostoru někdejšího přírodního divadla v Divoké Šárce. V roce 2013 dali v pražském Národním divadle dirigent Robert Jindra a režisér Jiří Nekvasil přednost salonní noblese a výtvarné eleganci před komediálními prvky, které tato opera vtipně nabízí. To Jana Kališová se po svém nastudování Dvou vdov v Národním divadle (1996) k nim vrátila v Plzni. A jak bylo pro její režie typické, hýřila nápady a vtipně rozehranými situacemi s inspirací u starých filmových veseloher až grotesek ze třicátých let. Emancipovaná Karolina v dynamické meziválečné společnosti s tenisovou raketou, jezdeckým bičíkem po boku elegantního mladého správce hýřila energií, zatímco Anežka v brýlích svou vdovskou upejpavost kompenzovala nezřízenou vášní k bonbonům.
Ještě doplním, že se loni pokusila najít klíč ke Dvěma vdovám zástupkyně nejmladší režisérské generace – inscenace v Divadle na Orlí (s mluvenými dialogy) byla absolventským dílem Jany Tajovské Krajčovičové na brněnské JAMU. Sice se nenechala strhnout k akcentu na emancipační téma, ale na výtvarně nesourodé scéně s nedůsledně pojatými dobovými kostýmy a z provaziště spouštěnou spoustou nazelenalých balonů zakrytých tyrkysovými závoji, které vypadaly jako vodní medúzy, se adepti operního zpěvu zjevně nedokázali ztotožnit s mentalitou postav této Smetanovy opery.
V Národním divadle moravskoslezském měly Dvě vdovy premiéru 9. června 2022 (370. Operní panorama zde). Jak je dnes obvyklé, hrají zde verzi z roku 1877, v níž Smetana po premiéře v Prozatímním divadle v roce 1874 dokomponoval zpívané recitativy, přidal postavy Toníka a Lidky, jejich tercet s Mumlalem, Ladislavovu píseň Když zavítá máj a změnil finále prvního dějství.
Představení 7. května 2024, zařazené do smetanovského cyklu, ani po dvou letech neztratilo svůj tvar. Jeho základem je nastudování Marka Šedivého, který uvedení také dirigoval. Nejen respekt hudebního ředitele ostravské opery, ale především jeho cit pro romantickou operu prozářily večer skvěle dávkovanou kombinací smetanovské vřelosti, lyrické něhy i posmutnělosti, lidové jadrnosti a rossiniovské odlehčenosti. Partituru opět vedl s jistotou přiměřených temp, bria zbytečně nehnal, aniž však ztratila brilanci, vystihl dynamické odstíny a hlavně melodické fráze vystavěl s citem pro detaily agogiky, jemných změn tempa i ve vztahu k textu. Hráče orchestru udržel při premiéře v plné koncentraci bez intonačních nebo rytmických zaváhání a vypracoval souhru orchestru, sólistů a sboru, v Ostravě tradičně výbornému díky sbormistrovi Juriji Galatenkovi. Radost poslouchat!
Ještě zřetelněji než při premiéře se však hudební provedení dostávalo do rozporu s konceptem původem slovinského režiséra a scénografa Rocca. Zmatečné bylo už rámování inscenace hereckými stolky se zrcadly lemovanými žárovkami po obvodu jeviště. Takto přidaný pohled do zákulisí, odkud sólisté vstupují do svých rolí ve Dvou vdovách a listují si klavírními výtahy Lehárovy Veselé vdovy, trčel jako zcela nadbytečný, nedůsledný a bez jakékoli pointy. Navíc Smetanova opera nemá s Lehárovou operetou vůbec nic společného, ani hudebně, ani dějově. To už se dalo spíše přistoupit na rámec chystané veselky Toníka a Lidky, kteří se škádlí, ba v hádce s fackami přou o hubičku.
Pokud si v průběhu představení bylo možné tento rámec rádoby divadla na divadle odmyslet, režijně naddimenzované a jednotvárné vnucování činorodé a emancipované statkářky Karoliny jako alkoholičky a nymfomanky k tomu pro mě přesahoval hranici vkusu. Karolina, od začátku opilá, si neustále přihýbá, dokonce z lahve, k tomu se frivolně vnucuje nejen Ladislavovi, ale i hajnému Mumlalovi, ba dokonce farářovi, když oddává Toníka a Lidku. Takto Roccem předepsané ordinérní chování navíc popíralo v opeře přece jen důležitou stavovskou hierarchii, setřenou i v kostýmech Belindy Radulović, když Ladislava i Mumlala navlékla shodně do fraků s vestami, zatímco sbor je oblečen do různorodé směsice současného oblečení. Humpolácký přístup k hudební vytříbenosti této Smetanovy opery postihl i závěr, v němž obě vdovy rozjařeně sedí přímo na rakvi. Pokud bychom i přistoupili na výklad, že si alkoholem Karolina kompenzuje frustraci z absence milostného vztahu, pak takové vyústění „nesedí“. Rozjařená Karolina na rakvi Anežce vůbec nezávidí, že se jí podařilo najít nového partnera, vždyť jí v tom přinejmenším celé druhé dějství promyšleně a šibalsky pomáhala.
Roccův koncept Karoliny ovšem „odsoudil“ její představitelku Ladu Bočkovou do herecké šarže opileckého vrávorání. Přitom tato sopranistka, která se v letech 2020–2023 uplatnila i jako členka operní souboru v Bonnu, je nadána velkým hereckým talentem i osobnostním vyzařováním a k tomu vládne jiskřivým sopránem se suverénně zvládnutou pěveckou technikou včetně koloratur.
Handicap Roccovy herecké „škatulky“ Karoliny byl o to zřetelnější tím, že Anežku vytvořila Lívia Obručník Vénosová s přesně vystiženou noblesou a šarmem. Tato sopranistka zúročila své zkušenosti z plejády velmi různorodých rolí, díky nimž je především v Liberci oporou tamního operního souboru. Anežku rozehrála v gestech a hlavně mimice detaily chování a emocí ztrápené mučednice, duše mroucí se srdcem uvadlým, která čím dál obtížněji odolává milostnému naléhání neústupného nápadníka Ladislava, trápí se výčitkami svého vzplanutí k němu ještě za trvání manželství, pohoršuje se nad chováním své sestřenice, ba hledá oporu pro své truchlení i v dogmatickém odpůrci pohoršlivého milování Mumlalovi. Zároveň ale z výkonu Obručník Vénosové probleskuje touha stále ještě mladé ženy po lásce, kterou se snaží tajit, a váhání nad smyslem oběti kvůli lpění na vdovském truchlení. Zejména jakmile se Karolina rozhodne Ladislava získat pro sebe s energií probuzené žárlivostí i s báječně ironickým posměchem a špičkováním připomíná své sestřenici její emancipované vychvalování samostatnosti, než po zděšení, když uvidí Ladislava klečet u Karolininých nohou, konečně dá průchod svým milostným citům. K tomu všemu role Anežky skvěle odpovídá plnému mladodramatickému sopránu Lívie Obručník Vénosové, jímž s citovou hloubkou a vřelostí prodchnula duet s Ladislavem, kterému po horoucím vyznání nabízí jen přátelství, a v kombinaci s dramatičtější výrazovou vrstvou i velký výstup Odcházejí spolu s bilancováním svého dosavadního opuštěného smutnění, zatímco všichni ostatní se radují. Výkon Lívie Obručník Vénosové zaslouží nejvyšší uznání i díky tomu, že s Ladou Bočkovou tvořila oborově přesně odlišnou, a přitom kompatibilní dvojici – při perfektní srozumitelnosti textu obou.
Vedle kreací Lady Bočkové a Lívie Obručník Vénosové to sice Martin Javorský neměl snadné, nicméně roli Ladislava Podhajského zvládl s mladistvým entuziasmem (a výborně předneseným nikoli zpívaným, ale mluveným vyznáním) zamilovaného muže, ochotného pro lásku k Anežce udělat cokoli. Má všechny pěvecké předpoklady pro to, že se prozpívá i měkčí kantiléně a vroucnosti, jak ji vyžaduje slavná árie Když zavítá máj, která se z pod kopule stropu za poslední řadou hlediště rozléhala celým divadlem.
Spolehlivým typem pro poněkud nemotorného a ješitného hajného Mumlala z předchozí ostravské inscenace v roce 2002 zůstává Martin Gurbaľ, který si poradil v dobře zvoleném tempu jak s koloraturami „strašlivé“ basové buffo mumlalské árie, tak s hlubokými polohami.
A tenorista Rudolf Medňanský jako Toník tvořil vylehčený kontrast škádlení mladého páru se subretně jasným sopránem Karolíny Levkové v roli Lidky, která tak překonala i nevhodnou usedlost svého kostýmu.
Protože ani Mumlal „nemumlal“ a bylo všem sólistům i skvěle rozumět, publikum v zaplněném hledišti Dvořákova divadla co chvíli propukalo ve spontánní smích.
Bedřich Smetana: Dvě vdovy
Hudební nastudování Marek Šedivý, režie a scéna Rocc, kostýmy Belinda Radulović, pohybová spolupráce Anna Knollová, sbormistr Jurij Galatenko, dramaturgie Juraj Bajús.
Osoby a obsazení: Karolina – Lada Bočková, Anežka – Lívia Obručník Vénosová, Ladislav Podhajský – Martin Javorský, Mumlal – Martin Gurbaľ, Toník – Rudolf Medňanský, Lidka – Karolína Levková, Farář – Petr Urbánek.
Sbor a orchestr opery NDM.
Národní divadlo moravskoslezské, Divadlo Antonína Dvořáka, představení v rámci smetanovského operního cyklu 7. května 2024.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
