Operní panorama Heleny Havlíkové (25)

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Týden od 14. do 20. března 2011

° Zpráva o stavu české opery podesáté
° Vznešené Wagnerovo mysterium v Národním
° Inspirace na dny příští

***

Zpráva o stavu české opery podesáté

Minulý týden skončil další ročník festivalu Opera, tentokrát s vročením 2011. Pořádá ho Jednota hudebního divadla za účasti divadel a za podpory především Ministerstva kultury a Hlavního města Prahy. Jeho již 10. ročník prokázal, že se stal operní událostí, která nemá v této koncepci ve světě obdobu. V Praze (letos v budovách Národního a Stavovského divadla, Státní opery Praha i v Hybernii) opět poskytl unikátní možnost zhlédnout během necelých tří týdnů to, co vedení našich deseti profesionálních operních scén ze své produkce posledních dvou let považuje za nejlepší.

Desátý ročník překonal návštěvnost předchozího ročníku, považovanou už tak za rekordní. S výjimkou Haydnova Lékárníka z Brna (65 %), Verdiho Otella z Českých Budějovic (87 %) a Offenbachových Hoffmanových povídek z Ústí (87 %) se návštěvnost ostatních mimopražských představení pohybovala mezi až neuvěřitelnými 95 až 99 %.

Festival Opera v dvouletých intervalech prověřuje kondici naší operní scény a skýtá výtečnou a nezastupitelnou možnost přehlédnout naši operní krajinu vcelku, resp. letos bohužel bez studiových scén, které přitom v předchozích ročnících často dodávaly festivalu jiskru, ba nastavovaly stálým souborům i nemilosrdné zrcadlo.

Zatímco v 9. ročníku byly na programu tři Janáčkovy opery a tři díla soudobých skladatelů (právě zásluhou studiových divadel), letošní festivalová dramaturgie byla na české opery (pouze s Dvořákovým Jakobínem z Plzně a Hrami o Marii Bohuslava Martinů z pražského Národního divadla) skoupá. Převažovaly klasické operní „trháky“ ozvláštněné operami u nás méně často hranými (Werther, Samson a Dalila, Lékárník) a jedním u nás dosud nikdy neuvedeným titulem – Pucciniho Edgarem.

Stojí zakotveno v samotných základech festivalu, že o jeho programu rozhodují ředitelé a šéfové divadel. Právě díky takové spolupráci divadel je přehlídka tohoto rozsahu vůbec možná. Je pochopitelné, že o zařazení „toho správného titulu“ nemusí rozhodovat vždy jen umělecká kritéria, ale nejrůznější provozní (a možná i prestižní) důvody. Na základě znalosti inscenací jednotlivých divadel je možné si představit, že se pražské Národní divadlo blýskne Káťou Kabanovou, brněnské d’Albertovou Nížinou, ústecká opera Delibesovou Lakmé nebo Státní opera Praha Don Quichottem. A opavští mohli směle přijet také s Mozartovým Titem a liberecká opera s Náměsíčnou. Pak by na „vrcholu“ bylo výrazně těsněji a onen pohled na naši operní krajinu by potěšil ještě větší pestrostí a nápaditostí. A škoda, že nebylo možné dohlédnout až do Znojma, kde se na Hudebním festivalu letos s Purcellovým Králem Artušem odvážně vydali na u nás neprobádanou cestu specifického anglického barokního žánru semiopery.

Ovšem právo šéfů vybrat si inscenaci, kterou považují za svou „vlajkovou loď“, nelze zpochybnit. Pro tento ročník platilo, že s výjimkou brněnského Lékárníka všechna „oblastní“ divadla pro svá pražská představení vybrané inscenace jaksepatří nablýskala, takže se rozdíly v porovnání s běžnými produkcemi obou pražských operních scén setřely.

Při porovnání se zahraničními operními inscenacemi je ovšem nápadná absence koprodukcí, mimo naši republiku naprosto běžná a přínosná od těch nejprestižnějších divadel po ta menší.


Už v Operním panoramatu z minulého týdne jsem vyzdvihla libereckého Edgara jako adepta na jednu z festivalových cen. Nakonec dostal hned dvě: jak cenu kritiků, tak diváků. A navíc to bylo nejvíce navštívené představení festivalu. K takové shodě těchto „táborů“ nedochází zrovna často. Edgar se stal letošním vrcholem festivalu nejen svou dramaturgickou zajímavostí Pucciniho počátečního hledání. Dirigentu Martinu Doubravskému se podařilo rozehrát skutečné drama plné vypjatých emocí, kterými hudba mladého Pucciniho překypuje. Inscenaci pomohla i jednoduchá, ale výrazná scéna Jána Zavarského a kostýmy Dany Svobodové, na níž Martin Otava přehledně rozehrál příběh fatálně rozervaného Edgara (s dramatickým tenorem Rafaela Alvareze), který si ztropí krutý žert nad svou fiktivní rakví, aby zjistil, zda ho oddaně miluje provokativní nepřizpůsobivá Tigrana (Kateřina Jalovcová) nebo věrná Fidelia (Lívia Obručník Vénosová).

Pokus zasadit Massenetova romantického Werthera do širších souvislostí a oprostit ho od prvoplánové sentimentality vyšel ostravské opeře v režii Jiřího Nekvasila i díky Stevenu Harrisonovi jako Wertherovi a Zuzaně Švedě v roli Charlotty. Cenu ředitelky festivalu si tato inscenace určitě zasloužila. A opavské opeře se podařilo díky hudebnímu nastudování Damiana Binettiho a výkonům Ilony Kaplové a Kisuna Kima v titulních rolích dodat Saint-Saënsovu Samsonovi a Dalile jednoduchými prostředky energii, smyslnost a hloubku poselství biblického příběhu.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Hodnocení

Vaše hodnocení - Puccini: Edgar (DFXŠ Liberec)

[Total: 17    Average: 4/5]

Vaše hodnocení - Massenet: Werther (NDM Ostrava)

[Total: 30    Average: 3.9/5]

Vaše hodnocení - Martinů: Hry o Marii (ND Praha)

[Total: 37    Average: 4.4/5]

Vaše hodnocení - Bizet: Carmen (MD Olomouc)

[Total: 19    Average: 3.8/5]

Vaše hodnocení - Offenbach: Hoffmannovy povídky (SDOB Ústí n.L.)

[Total: 9    Average: 2.8/5]

Vaše hodnocení - Haydn: Lékárník (ND Brno)

[Total: 11    Average: 2.5/5]

Vaše hodnocení - Wagner: Parsifal (ND Praha)

[Total: 31    Average: 4.3/5]

Související články


Reakcí (3) “Operní panorama Heleny Havlíkové (25)

  1. @ Parsifal –

    Krome objevne a skvele nacasovane recenze Pavla Simacka (pocitam, ze na tom pracoval celou noc) je zdejsi pojednani H. Havlikove jedina vec, ktera stoji za to cist na dane tema. Asi jsem je vsechny nevidel, ale pokud se nekde jinde objevi nejaky mimoradny poklad, dejte prosim vedet. Dekuji.

    VT

Napsat komentář