Kritika kritiky (7)

  1. 1
  2. 2

Vztah mezi umělci (tvůrci a interprety) a kritiky byla vždy napjatý a napětí v něm bylo i tehdy, kdy se zdál harmonický. Mám na mysli například ty kritiky, kteří se zasazovali o podporu a prosazení některých děl a umělců – a popudili tím proti sobě stoupence opačného „tábora“, neboť i ten tvořili umělci a jejich podporovatelé. Podobných případů je v dějinách mnoho, v hudbě stačí jen zmínit „gluckisty a piccinisty“, „brahmsiány a wagneriány“, u nás „dvořákovce a smetanovce“ a podobně. Aby se nikdo z hudebních kruhů nemohl cítit přímo zasažen, volím dnes model ze světa literatury; snadno lze místo „básníka“ dosadit podle libosti „skladatele“ („zpěváka“, „dirigenta“) a totéž lze učinit se jmenovanými konkrétními osobami.

Autor úvahy Samuel Lublinski (1868–1910) byl literární historik, dramatik a kritik. Úvaha (zde poněkud zkrácená) vyšla v roce Lublinského smrti v časopise Die Fackel vydávaném Karlem Krausem. Nevíme tedy, jak by se Lublinského postoj vůči modernímu básnictví, jemuž příliš nelichotí, vyvíjel dál. Kritické povolání hájil, odmítal tvrzení, že jde o čistě racionální proces a zdůrazňoval, že podstatou kritické práce je analytické poznání. Nepopíral však, že subjektivní přístup nelze vyloučit, a věděl proč. Sám měl se subjektivní stránkou tvorby kritických soudů potíž, jak vyplývá z mírně ironické poznámky na adresu básníků z řad jeho současníků.

Je tu však ještě něco. Tak jako hovoří Lublinski o tom, že je třeba proniknout do „psychologie“ tvůrce, je třeba i při čtení kritik proniknout do „psychologie“ kritika. Lublinski měl největší střety s filozofem Theodorem Lessingem, s nímž si vyměňoval ostré pamflety. V pozadí sporu stál Lublinského osobní problém, vnitřní proces přerodu ze sionisty v „plnokrevného Němce“, jak by sám sebe rád viděl. (Theodor Lessing, rovněž židovského původu jako Lublinski, byl zavražděn z příkazu nacistů roku 1933 v Mariánských Lázních, kam se před nacistickou hrozbou uchýlil.)


K osobám, které jsou jmenovány: Německý žurnalista a spisovatel Carl Friedrich Paul Ernst (1866–1933), jehož názory Lublinski obhajuje, byl členem modernistického berlínského literárního kroužku, psal ve své době úspěšná dramata a romány a v mládí se hlásil k socialistům. (Roku 1933, kdy byli po Hitlerově nástupu hromadně propouštěni občané židovského původu, byl Ernst přijat do Pruské akademie umění na takto uvolněné místo. Z „pocty“ se dlouho netěšil, zemřel deset dní po svém jmenování). Julius Bab (1880–1955), dramatik berlínské moderny, byl židovského původu, působil na dramatické škole Maxe Reinhardta; roku 1939 z Německa emigroval a zemřel v USA. Stefan George (1868–1933), básnický idol Schönbergova okruhu a a hudební moderny, je dalším příkladem rozporů: expresionista se sklonem k metafyzice, životní pesimista, autor symbolistických básní, a také románu Nová říše, kterou měla vytvořit duchovní elita. Nacisté si ovšem jeho román vyložili po svém a nabízeli Georgemu prominentní pozice, básník však odolal. I u něj je rok úmrtí 1933 symbolický. Jméno pobaltského Němce, dramatika Hermanna Sudermanna (1857–1928) se už v tomto seriálu objevilo. Ve své době byl konkurentem Gerharta Hauptmanna, jehož není třeba blíž představovat.

***

Zážitek kritikův

Samuel Lublinski

Z důvodů ne právě výhodného dvojího postavení se mohu považovat za zvláště kompetentního k tomu, abych zasáhl do stále znovu propukajícího sporu o podstatě kritiky. Je mi prokazována čest (pokud je to vůbec čest), že jsem – ať už je to doprovázeno rozhořčením či projevy vlídnosti – považován především za kritika, zatímco o básníka a dramatika ve mně se zajímá málokdo. Nasbíral jsem však i v tomto směru dostatek zkušeností, abych plně sdílel nenávist tvůrců, či takových, kdo se za ně považují, vůči nehorázně arogantní a nehorázně nevěcné kritice, takové, která chce především „jiskřit“. Možná mi tento dvojí život jednou poskytne podnět k tomu, abych pro vztah kritiky a tvorby stanovil nějaké obecné skutečnosti. Dnes bych se chtěl chopit slova proto, že je jeden druh autorů, a to především sorta nepodařených lyriků, přehnaně vyzdvihován. Podle pythických orákulů oněch rozhněvaných není údajně kritika s to jejich dílo pochopit, nýbrž dokáže je pouze podle jakéhosi schematického dogmatu odrovnat. To však jen dokazuje, že tito pánové sami mají o svém protivníkovi dogmatické představy a o pohnutkách kritiky toho vědí pramálo.

Ve skutečnosti je tu kritik proto, aby poznával, a to i ty oblasti, do nichž už se nedá dospět pouhým rozumovým poznáním. Právě v takových případech by chtěl onu „neznámou zemi“ procestovat, prozkoumat a o své poznatky se podělit. Musí obejít osobnost tvůrce ze všech stran, dokud neobjeví všechny její kontury, naslouchat rytmu srdce, dokud nepronikne do její „psychologie“. Především k tomuto míří žádostivost rozeného kritika. Aby toho však dosáhl, musí tuto cizí osobnost poznat zvenčí i zvnějšku, tak jako si herec nasazuje masku, nebo jako se dramatik vtěluje do svých postav. Kritik své postavy prožívá stejně jako básník. V prvním i druhém případě předchází tomu, co pak vznikne, naprosto shodné vnitřní vzrušení. Rozdíl nastupuje teprve ve finále činnosti, kdy dochází k zúčtování. Prožitek básníka se proměňuje v tvar, prožitek kritika v analýzu, v poznání a formulování. Kritik však nemůže svůj předmět představit tak plasticky jako básník, musí vytvořit zkratkovitou šifru. Šifru, která všem ostatním, ještě nezasvěceným, naznačí cestu. Je to stejná služba, jako například chemický vzorec, za nímž se skrývá celý pochod, děj. Neznalému jistě takové vzorce připadají jako strnulé škrabošky. I kritikovi se může stát, že po létech už sám pořádně neví, co se za šifrou skrývá, protože se spojení mezi prožitkem a jeho analýzou mezitím přerušilo. Přesto se zdá, že nejvášnivější nenávist vůči šifře, stručnému stanovisku kritika projevují ti, kteří nikdy nepocítili potřebu si prožitky uspořádat.

  1. 1
  2. 2

Související články


Napsat komentář