Český hornový sbor v Litomyšli zahrál barokní skladby i světovou premiéru

To odpoledne hledali milovníci lesních rohů ten správný chrám, protože v Litomyšli jsou dva vedle sebe. Český hornový sbor našel své prostředí v Kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže. Nejspíš proto, že spolu s lesními rohy zde vystupoval i varhaník Aleš Bárta a tomto chrámu jsou varhany velmi kvalitní. Ale prostředí také slibovalo dobrou akustiku.

Chrám byl zaplněn nejen v části pro věřící, posluchači seděli i před oltářem. Chvíli se bavili tím, že hudebníci, především vedoucí a zakladatel souboru Radek Baborák, měli problém rozhodnout se, kam směřovat své pozdravení a informace o souboru a dramaturgii koncertu. Ale vše se ustálilo, a protože akustika se ukázala opravdu příznivá i pro tento druh koncertu, brzy se účinkující i publikum aklimatizovali.

První polovina koncertu se odehrávala uprostřed chrámu a soubor, který sestával z devíti špičkových hornistů, předvedl svoji ukázněnou sehranost a schopnost souhry. Šest hornistů, předních hráčů z nejrůznějších hudebních těles(Jan Vobořil, Jakub Hořejší, Jan Doležal, Mikuláš Koska, Kryštof Koska a samozřejmě vedoucí souboru, Radek Baborák) doplňovaly tři křehké dívky, Katka Javůrková, Daniela Roubíčková a Hana Sapáková. Jejich tón však nebyl o nic křehčí než jejich mužských protějšků, což vzbudilo podiv a uznání.

Důležitější ovšem byla jejich souhra která – zejména ve skladbách barokních autorů v první polovině – prokázala ukázněnost a sehranost souboru. Spolupráce s varhaníkem Alešem Bártou byla nejen zajímavá, ale i podnětná. Především zvukově, neboť společný zvuk horen velmi konvenoval zvuku varhan, vždyť jde v podstatě také o píšťaly, jen stočené a přenosné.

Nejprve si předávaly sólovou štafetu, kdy hornový soubor zahrál skladby, jejichž skladatelé byli činní v 16. a 17. století. Giovanni Croce – Buccinate in Neomenia tuba, Samuel Scheidt – Das alte Jahr vergangen ist, Giovanni Gabrieli– Canzona per sonar septimi toni. Poté zazněly varhany, kdy Aleš Bártazahrál Ciacconu e moll BuxWv 160 Dietricha Buxtehude. Následovala skladba Johanna Sebastiana Bacha Preludium a fuga a moll. Překvapivě však ne pro varhany, ale pro hornový oktet v aranži Lowella E.Shawa. Tady se poprvé prokázala schopnost horen konkurovat zvuku varhan.

Aleš Bárta nato přednesl Lisztovo Preludium a fugu na téma B-A-C-H S.260 a jako usmíření soupeřících protagonistů ukončilo první polovinu Andante pro lesní roh a varhany Camilla Sait-Saënse, kde sólový part přednesl Radek Baborák. Nyní už ne uprostřed sálu, ale na kůru, společně s varhanami. Měkký tón, zářivé výšky, pevné forte a široká kantiléna, to jsou devízy zvuku nástroje českého předního hornisty.

Přestávka po tomto vystoupení byla jen krátká, jen co celý soubor vystoupal na kúr, aby druhou polovinu koncertu odehrál tam, kde se vždy v kostele muzicírovalo. Zvuk nástrojů se stal kompaktnější a ve skladbách Antona Brucknera Antifona WAB 46, Offertorium WAB 1 a především v Duchovním motetu WAB 13, které je polyfonní, prokázali dokonalé muzikantské cítění v souhře. Koncert postupně gradoval, a Velká mše ke cti sv. Huberta od skladatele přelomu 19. a 20. století Julese Cantina, ve které se postupně střídala varhanní a hornová sóla s hornovým souborem, přinesla plný akordický zvuk a slavnostní náladu.

Na závěr zazněla premiéra Meditace na starou píseň soudobého skladatele Jana Kučery. Skladba je orchestrálním zpracováním barokní písně s názvem „Soudce všeho světa, Bože“, kteráje podle programu ke koncertu pravděpodobně od Dietricha Buxtehudea zaznamenal ji Jan Ámos Komenský v Amsterodamském kancionálu. Jiří Srnka ji použil jako hlavní melodii televizního seriálu F.L. Věk, je to tedy skladba, kterou má starší generace zažitou „pod kůží“. Původně byla psána pro elektrifikované housle, zvukovou stopu a orchestr, poté skladatel vytvořil čistě orchestrální verzi a nyní ji na přání Radka Baboráka upravil pro hornový soubor a varhany.

Její vyznění bylo úchvatné, poselství obsažené v hudbě promlouvalo k srdci i duši a závěrečné tutti znělo velebně a dramaticky. Radkovi Baborákovi se podařilo představit lesní rohy jako výsostný nástroj, schopný hrát v jakékoli poloze i k jakékoli příležitosti a dosáhnout výjimečné slavnostní atmosféry.