Český rozhlas oslavil sté výročí premiérou symfonického dokumentu Lukáše Hurníka

Pestrý koncert otevřela skladba Radio od skladatele a hudebního publicisty Lukáše Hurníka. Tento symfonický dokument vznikl na objednávku Českého rozhlasu k jeho stému výročí. Skladatel ale skladbu zároveň koncipoval i jako osobní poděkování rozhlasu za to, že v něm již přes třicet let může pracovat, a to dokonce na vedoucích pozicích – nejprve stál v čele stanice Vltava, nyní je již dlouhá léta šéfredaktorem stanic D-dur a Jazz.

Dvacetiminutová skladba pro velký orchestr, ve kterém nechyběly ani saxofony a nejrůznější perkusivní nástroje, obsáhla ve formě symfonického dokumentu důležité momenty z české historie, u kterých již rozhlas byl. Hudební dokument započal připomínkou jednoho z prvních vysílání Radiojournalu z kbelského stanu z roku 1923, který ombudsman Českého rozhlasu Milan Pokorný vykreslil takto: „Hudebníci přicházeli a nepřicházeli podle toho, jak jim jela tramvaj, nebo podle toho, jestli je dopravil do Kbel taxík. Pokud se nedostavili, tak pan hlasatel Adolf Dobrovolný vzal do ruky noviny a předčítal posluchačům, než někdo přišel.“ Během vysílání prý navíc v okolí stanu štěkali psi, kteří rušili hudebníky i moderátory. Hurník scénu ve své skladbě zvukomalebně vylíčil. Nejrůznější perkusivní nástroje, které zaznívaly společně a jejichž rytmy se navzájem spojovaly i překrývaly, doplňovala žesťová a následně dechová glissanda. Po počátečním mumraji se však hudba plynule rozvinula. Využívala celou škálu harmonických i žánrových možností, od klasiky, přes jednodušeji znějící filmovou hudbu až po jazz, od variací na lidové melodie a českou hymnu až po disonantní soudobou hudbu či hudbu využívající kontrapunktické postupy Johanna Sebastiana Bacha.

Symfonický dokument byl doplněn o nástěnnou projekci, která posluchače prováděla jeho jednotlivými částmi. Expozici skladby, nazvanou Tři pilíře, Hurník formálně postavil na třech kontrastních tématech. Inspiroval se třemi pilíři, na nichž stojí rozhlasové vysílání – Informace, Zábava a Vzdělávání. V průběhu skladby se na stěnu také promítala jednotlivá data – 1948, 1968, 1989, 2004, novodobý Digitální věk – která posluchačům připomínala důležité milníky české historie. Hurník navíc svoji skladbu doplnil o pomyslný čtvrtý pilíř, který nazval Umění. Podle skladatelových slov: „Umění, zde reprezentované Bachem, vysílá poselství, jež nelze ,přeladit‘ ani v digitálním věku.“

Bylo osvěžující vidět, s jakou radostí Symfonický orchestr Českého rozhlasu Hurníkovu skladbu hrál. Pestrá instrumentace a neustále se proměňující hudební mozaika udržovala pozornost jak hráčů, tak i posluchačů. A ačkoliv byla mozaika poskládána z nespočtu hudebních motivů a citací či různorodých žánrů, Hurník hravě zvládnul pospojovat všechny části v celek, tak jako v přirozené návaznosti spojuje historii v jeden celek sám čas.

Následoval Griegův Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16. Romantický klavírní koncert, který skladatel napsal ve svých čtyřiadvaceti letech, byl pravděpodobně inspirován klavírním koncertem ve stejnojmenné tónině Roberta Schumanna. Nebyla to však jediná jeho inspirace, ovlivnila ho i norská lidová hudba. Po technicky náročné efektní první větě a zasněné pomalé větě druhé, se s norskou lidovou hudbou můžeme setkat ve větě závěrečné. Grieg v ní použil hudbu dvoudobého vesnického akrobatického tance, tzv. „hallingdansen“, který se v Norsku tradičně tančil na svatbách. Pro provedení klavírního koncertu, kromě orchestrální suity Peer Gynt patrně jeho nejhranějšího díla, si SOČR přizval klavíristku Mariannu Shirinyan. Vyhledávaná hráčka arménského původu žijící v Norsku zahrála skladbu norského skladatele Edvarda Griega v klidnějším tempu a velmi citlivě. Volnější tempo však ničemu neuškodilo. V první větě klavíristka opečovávala každý tón, každý spoj mezi tóny, každou frázi, aniž by hudba ztratila na pronikavosti a síle. I bez doprovodu orchestru, během kadence, dokázala využít celou barevnou a dynamickou škálu klavíru. Po citlivě zahrané první větě nebylo překvapením, jak nesmírně expresivně a lyricky odehrála větu druhou. Orchestr ji ve druhé větě barevně podpořil a nikdy neupozadil zvuk klavíru. I v nejtišších a nejjemnějších pasážích byla Shirinyan jasně slyšet.

Jako přídavek si vřelá a usměvavá klavíristka vybrala Elegii na památku Arama Chačaturjana, kterou složil arménský skladatel Arno Babajanian.

Koncert uzavřela Sibeliova Symfonie č. 5 Es dur, op. 82. Ta byla, podobně jako Hurníkova úvodní skladba koncertu, napsána na objednávku. A to na objednávku finské vlády, která skladatele požádala, aby složil symfonii ke svým padesátým narozeninám. Ta pak poprvé zazněla v Helsinkách v den Sibeliových padesátin – 8. prosince 1915. Symfonie však byla následně předělána. Verzi, která zazněla na koncertě v Rudolfinu, skladatel dokončil až čtyři roky po premiéře. Orchestr hrál naprosto sjednoceně a čistě, dlouhá táhlá dechová sóla byla nádherně odfrázovaná. Zvlášť citlivě a monumentálně orchestr odehrál známé téma poslední věty, které Sibelius údajně složil poté, co na venkově, kde symfonii skládal, pozoroval na jaře, ke konci dubna, šestnáct letících labutí. K labutím měl Sibelius blízko i dříve, ve svých třiceti letech zkomponoval svoji krásnou symfonickou báseň Labuť z Tuonely. A i posluchači mohli, po doznění skvěle sestaveného koncertního programu, jít pozorovat běloskvoucí (Sibeliovy) labutě plující na (Hurníkově) Vltavě jen pár metrů od koncertní haly.

100. výročí Českého rozhlasu
11. března 2024, 19:30 hodin
Dvořákova síň Rudolfina, Praha

Program
Lukáš Hurník: Radio, symfonický dokument ke 100. výročí Českého rozhlasu, světová premiéra na objednávku SOČRu
Edvard Grieg: Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 16
Jean Sibelius: Symfonie č. 5 Es dur, op. 82

Účinkující
Marianna Shirinyan – klavír
Symfonický orchestr Českého rozhlasu
Olari Elts – dirigent