Chaplin a Tulák – dialog umělce a jeho role na pozadí jednoho pozoruhodného života

Pět let po premiéře Chaplina v Lipském baletu uvedlo Schrödrovu oceňovanou inscenaci Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Němec Mario Schröder není českému publiku neznámý. K vidění byla jeho díla především v Brně, kde byl pohostinsky uveden balet The Wall, taneční číslo Your Life, taneční muzikál Love hurts… Petrushka a před necelými dvěma roky s mimořádným diváckým ohlasem právě Chaplin. Prostřednictvím kratší choreografie Okamžik pro jahodová ústa v programu Balet 21. století se dostal Mario Schröder i na pravidelný brněnský repertoár.

Život slavného herce, všestranného filmového tvůrce a také úspěšného skladatele nese řadu podnětných peripetií a zvratů, které nejednou vedly k divadelnímu zpracování (například před sedmi lety Mikuláškova a Fekarova hra ve Městském divadle Zlín). Mario Schröder se rozhodl vyprávět příběh skrze neustálý dialog člověka Chaplina s jeho nejslavnější rolí Tuláka. Tulák, tančený ženou, je zároveň alternativou všem zásadním ženám v Chaplinově životě, ať jí byla matka nebo životní lásky a partnerky.

Silná je už expozice postavy Tuláka. Menší skupinky sboru představují základní atributy role Tuláka (někteří mají široké černé kalhoty se šlemi, jiní sako, další buřinku nebo slavnou hůl). Zatímco se v rychlém sledu míhají přes scénu, postava Tuláka se všemi částmi typického kostýmu, charakteristickým postojem, výrazem a líčením postupuje váhavým a příznačně „šmajdavým“ krokem do pozadí scény k plátnu, za nímž se skrývá pokojík civilního Chaplina (pokojík s bizarně připevněnými židlemi a stolkem ke stěně, respektive stropu místnosti připomene Sládečkovo scénické řešení slavné inscenace Korespondence V+W v brněnském divadle Reduta). Schröder mapuje několik klíčových událostí, ať už se týkají jeho zásadních filmů (zjevné odkazy například na Moderní dobu nebo Diktátora), proměn vztahu společnosti k Chaplinovi (od nekritického zbožňování až po poválečnou dehonestaci, kdy je označen za spojence komunistů) nebo Chaplinova setkání se zásadními ženami jeho života – scéna s Matkou, láskami a manželkami Mildred Harris, Paulette Goddard a konečně dlouholetou životní partnerkou Oonou O’Neillovou.

Pestrost jednotlivých obrazů dokresluje velmi rozmanitá hudební koláž, v níž převládají autoři dvacátého století. Hořkosměšně vyznívají scény, kdy se filmové natáčení mísí s ozvuky první světové války, nebo když se Chaplin setkává s oslnivým světem Hollywoodu, který symbolizují postavy v saténových růžových županech s velkými papírovými maskami v podobě tváří tehdejší populárních herců a hereček, případně jejich typických rolí. Krátká, ale pro historii kinematografie a Chaplinovu uměleckou kariéru zásadní, je scéna symbolizující nástup němého filmu. Z bočních šál se vynoří obří mikrofon, který nejdříve vypadá jako symbol mužství dokreslující milostný akt po předchozím výstupu Chaplina s Paulette Goddard. Ve scéně obav z nové technické vymoženosti si Schröder pohrál se zvukem (ruchy způsobené dotykem mikrofonu, nezřetelná mluva doléhající jaksi z dálky).

Ať už Chaplin prochází jakoukoliv scénou, stálým partnerem, alteregem a glosátorem je mu postava Tuláka. Zatímco pohybový aparát Tuláka je přesně odpozorován z filmového předobrazu, Chaplin – člověk je v pohybu, ale i mimice charakterizován mnohem střízlivěji, civilněji. Vztah těchto postav se vyvíjí a v závěru baletu zaniká. Chaplin se loučí s postavou Tuláka poté, co byl v Americe zostuzen a z Ameriky vypuzen. Tuláka, představovaného tanečnicí, nahrazuje Chaplinova dlouholetá manželka Oono (motiv náhrady symbolizuje opakující se pasáž, kdy hlava Tuláka a později Oony obkrouží Chaplinovo tělo). Závěrečná scéna má silný katarzní účinek: odchází svět jedné velké životní role a začíná život naplněný bez ní.

Schröder si v choreografii často pohrává s odkazy na známá pohybová schémata a taneční scény. Největší inspirací je mu přirozeně pohybová charakteristika samotného Chaplina. Vedle zmíněné šmajdavé chůze je to například postoj, v němž jako by byla hlava zabořena do mírně zvýšených ramen, bravurní práce s rekvizitou – holí, občasné tiky, výraz očí atd. Choreograf se inspiruje herectvím komiků filmové němé éry a odkazuje na některé typické scény, kupříkladu na známé honičky s náhlými zastaveními. Překvapivě k nim nachází paralelu v technikách break dance, byť kupříkladu u postavy Karna byl zřejmě podstatný vklad ostravského tanečníka Patricka Ulmana, jenž bravurně pracuje s technikou poppingu a electric boogaloo. „Byl Chaplin a ti báječní filmoví komici prvními hiphopery?,“ vkrádá se absurdní myšlenka.

Faktem je, že především v prvních scénách baletu se několik odkazů na break dance objevuje (zejména u postavy Chaplina – člověka). V řešení některých scén lze vidět i odkazy a paralely k známým baletům. Výstup matky připomene kostýmem, ale i tancem Umírající labuť (místo Saint-Saënse ale zní známé téma z Leoncavallových Komediantů), postupný nástup sboru ve scéně Zábavního průmyslu zase připomene slavnou scénu z baletu Bajadéra. Sboristé nastupují po jednom z pravé strany v pozadí scény v kostýmu Tuláka a opakují stále stejné pohybové schéma. V něm zaujme pohupování hlavy připomínající panáčka, který podle nerovnosti vozovky pohupuje hlavou za zadním sklem automobilu – Schröder tady dovádí pohybový znak Chaplina na úroveň karikatury, špatné napodobeniny, šmíry, která je někdy typická pro zábavní průmysl.

V ostravském Chaplinovi vystupuje takřka celý baletní soubor. Nechce se věřit, že má ve skutečnosti jen kolem třiceti tanečníků. Pro ostravské tanečníky je Schrödrova práce zajímavou zkušeností, setkáním s nezvyklým pohybovým materiálem. Velkou výzvou je pro představitele sólových rolí. Bez alternace je přirozeně Patrick Ulman jako Karno. Jen těžko může v této specificky pohybově načrtnuté roli někdo zastoupit tohoto člena baletního souboru a zároveň mistra Evropy v technice electric boogaloo. Mimo něj se při premiéře objevili především zahraniční umělci. Výborné byly představitelky zásadních žen Chaplinova života: vedle Barbory Šulcové Shino Sakurado, Ayuka Nitta a Chiara Lo Piparo.

Chaplin v podání Koki Nishioka takřka nesešel z jeviště. Zvládá bravurně i akrobatičtější prvky v choreografii, ale v porovnání s Tulákem (což je zřejmě záměrem choreografa) je herecky méně výrazný. Skutečnou hvězdou je Australanka Amelia Waller v roli Tuláka. Série prvních tří ostravských představení je vlastně symbolickou tečkou za její taneční kariérou. Poslední roky pracovala v Lipském baletu právě pod vedením Maria Schrödera. Vystižení Chaplinovy slavné role je v podání Amelie Waller obdivuhodně detailní. Její pohybová kresba je věrná a zcela samozřejmá. Ano, je to ten Tulák, který vzbuzuje smích i soucit.

Chaplin je zatím vrcholem ani ne dvouapůlleté ostravské mise šéfky Lenky Dřímalové. V kontextu českého baletu jde o ojedinělý způsob vedení souboru. Na rozdíl od jiných uměleckých šéfů v republice se vzdala choreografických ambicí v baletu (ačkoliv je vystudovaná choreografka!) a soustředila se na práci dramaturgickou a manažerskou – organizačně a logisticky velice náročnou. Plody tohoto zacílení byly patrné už při jejím předchozím působení v Národním divadle Brno. V Ostravě se však potýká se složitějšími podmínkami, které se týkají jak ekonomického zázemí, tak alarmujícího personálního poddimenzování souboru (s ohledem na velikost města, v němž sídlí, aktuální repertoár a podobně). Některé strategie Lenky Dřímalové se přirozeně nesetkávají s pochopením u všech – například absolventi českých tanečních konzervatoří často při konkurzech neuspějí v konkurenci se zájemci ze zahraničí. Ve výsledku drtivou většinu sólových rolí dnes v Ostravě tančí cizinci. Nový repertoár má minimum slabin – zřejmě nejproblematičtější byla obnovená premiéra Sněhurky a sedmi trpaslíků. Více než jen kvalitní standard představují Balady, Carmina Burana & Barocco a Popelka. Repertoár má hned několik podstatných vrcholů. Tím prvním byl složený program Návraty domů, na němž se významně podílel ještě předchozí umělecký šéf Igor Vejsada. Zahrnoval první ostravské uvedení Jiřího Kyliána, na stálých českých a moravských baletních scénách opomíjeného Pavla Šmoka (kvalita ostravského nastudování předčila interpretace „na Šmoka nejpovolanějším“ Pražským komorním baletem) a premiéru Nataši Novotné, jejíž taneční poetika se pohybuje na hranici baletu a současného tance. Dalším vrcholem bylo nastudování La Sylphide, které bylo prvním mimopražským uvedením Bournonvillovy choreografie na repertoár v České republice. Vzhledem k omezeným podmínkám šlo o inscenaci s pozoruhodnými, byť ne vždy dokonalými tanečními výkony. Schröderovým Chaplinem linie kvalitní ostravské dramaturgie zatím vrcholí. Avšak nejen v baletu, ale také v opeře a muzikálu patří v současnosti Národní divadlo moravskoslezské k republikovým lídrům. Jen tak dál!

Hodnocení autora recenze: 90 %

Chaplin
Koncept a choreografie: Mario Schröder
Scéna a kostýmy: Paul Zoller
Světelný design: Daniel Tesař
Hudební koláž: John Coolidge Adams, Ruggero Leoncavallo, Alfred Schnittke, Kurt Schwertsik, Peteris Vasks, Colin Matthews, Johannes Brahms, Hans Werner Henze, Charles Ives, Richard Wagner, Benjamin Britten, Samuel Osmond Barber II
Premiéra 19. listopadu 2015 DivadlO Jiřího Myrona Ostrava

Tulák – Amelia Waller (alt. Chiara Lo Piparo / Brígida Pereira Neves)
Chaplin – Koki Nishioka (alt. Sergio Méndez Romero)
Otec – Stéphane Aubry (alt. Rei Masatomi)
Matka – Shino Sakurado (alt. Barbora Šulcová)
Mildred – Ayuka Nitta (alt. Shino Sakurado)
Paulette Goddard – Barbora Šulcová (alt. Brígida Pereira Neves)
Oona – Chiara Lo Piparo (alt. Michaela Vápeníková)
Diktátor (Hitler) – Giordano Bozza (alt. Tommaso Avezzano Comes)
Karno – Patrick Ulman

www.ndm.cz