Choreografický proces nevážně
Poslední letošní premiérou v Experimentálním prostoru NoD se 17. prosince stal dlouho očekávaný projekt tanečnice a choreografky Dory Sulženko Hoštové – Proces. Známá a talentovaná umělkyně se vrací na scénu po téměř čtyřleté tvůrčí odmlce, a hned ve své nové inscenaci zamířila satirou do vlastních řad. Název inscenace nemá žádnou literární inspiraci, jak by se snad mohlo zdát, je zato sondou do procesu choreografické tvorby, ale nikoli oslavou nebo psychologickým výkladem umělcova nitra. S nadhledem otevírá pohled na nejrůznější úskalí, která tvůrčí proces potkávají, na nebezpečí stereotypních postupů, ale i pohledů na tanec zvenčí, zrádné útesy významových klišé, prvoplánových scénických řešení a jiných nešvarů současného tance a divadla vůbec. Moderní a současný tanec jsou již dosti zralé žánry, aby si své stereotypy a klišé vytvořily, proč se jim tedy také s chutí nezasmát?
První část inscenace žádné velké povyražení neslibuje. Začíná několika příchody a odchody interpretů, Dory Sulženko Hoštové a herce Jana Čtvrtníka, kterého si ke svému duetu přizvala. Míjejí se, zavadí o sebe pohledy, vyhýbají se, následují, postupně sladí krok a začnou při chůzi podupáváním vytvářet rytmický vzorec. Podobným způsobem se před diváky rozvine několik dalších pohybových situací, které nemají jasnou spojitost. Duet, který kolísá mezi milostným opojením a soubojem, anebo dynamická sólová variace pro oba tanečníky, kde se výskoky a pády v ryze současném slovníku snoubí s rapem, který pouští opodál stojící DJ Johana Švarcová. Ale tvůrci přeci slibovali, že v představení uvidíme „Všechno, co jste chtěli vědět o tanci, ale báli jste se zeptat“.
A divák se brzy dočká. Oba performeři se po asi dvacetiminutové exhibici postaví vyzývavě před publikum a najednou jako lusknutím prsty přichází prozření do civilu. Jsme na tanečním sále a před námi se odehrává přímo dekonstrukce právě viděného materiálu. Dora nejprve začíná úvodní sekvenci popisovat prostými slovy. Aha, řekne si divák, takže ono to vlastně nemělo žádný skrytý smysl, šlo jen o chození sem a tam. Tedy, asi se shodneme na tom, že inscenace současného tance obvykle smysl či sdělení mají, ale někdy hledáme krkolomné a složitě vykonstruované významy tam, kde žádné nejsou, kde je třeba jen prostá chuť zkusit nějaký pohybový princip. A to nám dvojice performerů ukáže dokonale, s velkou dávkou sebeironie a nadhledu.
Jen tak z nedostatku nápadů se tanečnice nechá vytáhnout jištěna na popruzích do vzduchu a trochu se proletí a pohoupe nad jevištěm i hledištěm. Nebo vidíme znovu duet, jehož základem je silné objetí a oboustranně proudící energie dvou bytostí, které se současně snaží k sobě přitisknout i od sebe odtrhnout. Tentýž výjev v doprovodu metalu budí dojem téměř dokonané vraždy, s folkovou písničkou se promění bezmála v milostný duet a pod náporem neidentifikovatelných ruchů se jeho význam posune do abstraktní roviny. Takhle si tedy tvůrci také pohrávají s divákovým vnímáním…
Některé pasáže vzbuzují u diváků salvy smíchu, snad je to i tím, že v publiku jsou skoro samí tanečníci, pro které je moderní trénink denním chlebem a s choreografickou tvorbou mají také svou zkušenost. Dora se mění v tanečnici, která poslouchá pokyny choreografa a snaží se podle nich tančit moderní variaci. Ale příliš to nejde, proces se zadrhává. Jan Čtvrtník chrlí pokyny o švizích, otočkách, výskocích a pádech, až skončí v drmolení pokynů More interestimg movement, more, more…! Otrávený výraz tanečnice, kterou nebaví tančit o ničem, hovoří z duše nejednomu z přítomných. Stejně jako rezignované: „Ale to už přece někdo dělal.“ Dora Hoštová se dotýká problému možná jisté nadprodukce choreografií v situaci, kdy množství tvůrců plodí stále nové projekty, ale je čím dál těžší přicházet s originálními nápady i s originálním pohybovým slovníkem. Onen pocit, že už jsme toto či ono kdysi kdesi viděli, není divákovi úplně neznámý. A takových vtipně zaobalených momentů je v inscenaci celá plejáda. Včetně narážky na interakci s publikem, která se v choreografiích rozmohla jako mor, ačkoli ji většina diváků vnímá spíš jako ohrožení.
Přítomen je i motiv nadbytečnosti scénických prostředků. Tanečníci se několikrát bez zjevné příčiny převléknou (tedy Jan Čtvrtník se svlékne úplně, ale jen na chvilku) a určitou metaforou povrchnosti může být i samotná hudební koláž, která skáče z jednoho stylu a žánru do druhého, až z toho jde hlava a uši kolem. Finále je vystavěno s ironií zaměřenou na patos, který také z naší současné choreografie úplně nevyvanul. Interpreti jsou zaliti červeným světlem, ustupují do zadních dveří, odkud se kolem nich vine umělý dým, Johana Švarcová k tomu mixuje filmovou hudbu s hitem Petuly Clark a sambou a v posledním okamžiku se na dvojici spustí déšť… Jistě že si vážná témata žádají někdy vypjaté scénické momenty, ale naši performeři zde ukazují, že existuje poměrně tenká hranice, za kterou se takové melodrama stává zbytečným kýčem.
Inscenace ale nemá tvůrce odrazovat od dalších pokusů a rozvoje tanečního umění, spíš se je snaží humornou cestou na některá úskalí tohoto procesu upozornit. Však jsou do dění na scéně na chvíli zapojeni i někteří studenti Duncan Centra jako zástupci nejmladší generace, která choreografické řemeslo rozvíjí (Dora Hoštová je kmenovou pedagožkou této školy, kterou také před třinácti lety absolvovala).
V představení je pohyb stále hlavním výrazovým prostředkem, byť na něm autoři demonstrují i jeho limity. Je však právě nutné porozumět omezení materiálu, abychom z něj mohli plnohodnotně tvořit. Dvojice hlavních protagonistů hraje a tančí s obrovským nasazením, přičemž zvlášť hodný ocenění je jistě výkon Jana Čtvrtníka jako původně netanečníka (což ale nebude úplně přesné, protože je absolventem katedry alternativního a loutkového divadla DAMU, kde se vztah k pohybu očekává). Ačkoli je inscenace pojata s nadsázkou, s pohybem a jeho kvalitou zacházejí interpreti poctivě. Celému kusu určitě přispěla i přítomnost dramaturgyně (Marta Ljubková), ale jde především o promyšlené autorské představení s názorem. A to zdaleka není samozřejmost. Stejně jako schopnost podívat se na svůj vlastní obor s nadhledem.
Hodnocení autorky recenze: 100 %
Proces
Námět a choreografie: Dora Sulženko Hoštová
Spolupráce: Jan Čtvrtník
Hudba: Johana Švarcová, Jiří Konvalinka
Light Design: František Fabián
Kostýmy: Vladimíra Fomínová
Dramaturgie: Marta Ljubková
Studenti Duncan Centre Praha
Premiéra 17. prosince 2014 Experimentální prostor NoD Praha
Hrají, tančí – Dora Sulženko Hoštová, Jan Čtvrtník
Foto Fabiana Mertová
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
