Názor: Obscénnost v opeře aneb Režisér kontra skladatel

Režisér je v opeře jedna z nejmladších funkcí, existující vlastně „teprve“ sto let. Zprvu se režiséři většinou snažili osvětlit, znásobit či prohloubit skladatelův záměr scénickým děním, v němž plně respektovali znějící tvar díla. S postupujícím časem, přibližně od druhé poloviny minulého století, však začali volit i jiné způsoby. Nejčastěji ignorovali partituru či alespoň klavírní výtah a koncipovali svůj režijní záměr pouze na základě libreta. Docházelo pak k větším či menším nesrovnalostem, nelogičnostem a lapsům. V současnosti se ovšem zdá, že tento přístup dospěl do další fáze: režiséři se rozhodli publikum šokovat, a to tím, že půjdou proti skladatelově představě. Je asi marné pátrat po důvodech, které je opravňují k tomuto kroku a k jejich pocitu absolutní nadvlády nad dílem. Skutečností zůstává, že jej realizují.Na festivalu Janáček Brno 2014 byly například uvedeny dvě zahraniční inscenace Její pastorkyně, jedna režiséra Petera Konwitschného inscenovaná v Grazu a druhá ze Záhřebu, jejímž režisérem byl Ozren Prohić. Obě šokovaly tím, že režiséři hledali v opeře především příležitosti k obscénnostem. Ty koncentrovali shodně (vůbec bylo shod v jejich režijních přístupech až podezřele mnoho) zejména do rekrutské scény, pojaté jako skupinový sex a prezentované se zdůrazňováním co neprovokativnějších detailů. Pamatuji ještě někdejší odvody rekrutů na Slovácku: byl to v zásadě obřad, něco na způsob dodnes živé jízdy králů, a Janáček, vynikající znalec folkloru, to samozřejmě věděl. To, že oba režiséři po tomto historickém zakotvení nepátrali, lze ještě pochopit, co však pochopit nelze, je jejich odvaha předvádět Janáčkovu plnokrevnou a jiskrnou hudbu jako sled nechutností a oplzlostí.Do obscénnosti bohužel sklouzl i David Radok v inscenaci Věci Makropulos. Snaha nahradit nepříliš přesvědčivý pěvecký i herecký projev představitelky titulní úlohy Gitty-Marie Sjöberg jejím zmítáním se na gauči v negližé nebo odpudivým rozevíráním kolen v krátkém župánku nevedla k úspěchu, naopak citelně potlačila katarzi díla. A zcela nahý Svatopluk Sem jako baron Prus na začátku třetího jednání přesvědčivě dokazoval známou skutečnost, že náznak na jevišti je mnohem účinnější než syrový naturalismus, což dobře věděli Čapek i Janáček, když shodně požadovali, že má Prusovi v oblečení chybět pouze límec u smokingu.Obscénnosti se nevyhýbají – s výjimkou Met a Covent Garden – ani světové scény. Nejnovější inscenace Musorgského Chovanštiny, jejíž premiéra byla uvedena ve Wiener Staatsoper 15. listopadu, prezentuje toto dílo bez konkrétního historického zakotvení, na jakési několikapatrové zdviži, jejíž pohyb nahoru a dolů nahrazuje základní scénické dění, zatímco v detailech herecké akce sólistů i sboru požaduje režisér Lev Dodin zřetelný sexuální podtext; dokonce i sektářka Marfa sděluje svůj bol nad tím, že ji odvrhl kníže Chovanskij, ležíc velmi spoře oděná vedle polonahého kněze Dosifeje… Samotné vyústění opery pak překvapilo tím, že k žádnému upálení sektářů ani v náznaku nedošlo, všichni účinkující včetně sboru nastoupili na zdviž, svlékli se do prádla a opera tím skončila.Naznačené stesky diváka nejsou ničím novým, situace je stejná už řadu desetiletí, ovšem v současnosti můžeme konstatovat jistý posun přinejmenším ve dvou ohledech. Tím prvním je disproporce mezi režisérským přehlížením záměrů skladatele na jedné straně a mezi muzikologickým hledáním zaručeně původního hudebního tvaru díla na straně druhé. Výsledkem tohoto hledání je urtext, tedy něco, co se dnes skloňuje ve všech pádech a co už nesmí chybět v žádném reprezentativním provedení. Odborníci, kteří onen urtext hledají a vydávají, uvažují nad každou notou, každou zmínkou skladatele v korespondenci, otevírají škrty, objasňují vnější vlivy působící na osud díla, prostě snaží se, aby dílo zaznělo v podobě reflektující co nejvěrněji skladatelovu představu. Naproti tomu operní režisér si stále nárokuje výsadu jedince, který má právo jakkoli do skladatelova záznamu zasáhnout, který jej nemusí brát v potaz, či dokonce jej může vysvětlit v opačném smyslu. Není to poněkud protismyslné?

A druhý aspekt se vztahuje k obscénnosti jako prostředku, který je dnes evidentně nadužíván. Tento jev je poměrně mladý, vždyť významní teoretikové divadla ještě v prvé polovině dvacátého století například nahotu na jevišti explicitně zakazovali. Dnes je spolu s naturalisticky předváděnými erotickými scénami téměř conditio sine qua non, přičemž o důvodech jejich exponování se taktně mlčí, nanejvýš je naznačeno, že souvisejí s usilováním o nového diváka. Opera však takto chápaného nového diváka zcela jistě nepotřebuje. Její publikum se rekrutuje ze stále stejných společenských i generačních vrstev, jimž je obscénnost cizí. Troufám si tvrdit, že neexistuje jediný divák, který by přišel do opery kvůli takto koncipovaným výjevům!Takže fiktivní závěrečná otázka by mohla znít: chtějí operní režiséři vyhánět diváky z divadel? A fiktivní odpověď by mohla být kladná. Neboť na brněnském janáčkovském festivalu odcházelo během přestávek z operních představení vskutku nemálo diváků. A na vídeňské Chovanštině, kde byl zpočátku prostor pro stání v přízemí naplněn do posledního místa, nás v závěru zůstalo sedm (statečných)…

Foto Festival Janáček Brno, ND Brno, archiv

Související články


Reakcí (16) “Názor: Obscénnost v opeře aneb Režisér kontra skladatel

  1. Zajimavy text. Polemizoval bych s nazorem: „..prostredku, ktery je dnes EVIDENTNE naduzivan..“. Myslim, ze statistika neexistuje (hadal bych spise, ze vetsina oper tohoto prostredku neuziva vubec). Nicmene uznavam, ze se jedna o nazor/dojem autorky. Zasadne bych ale nesouhlasil s tvrzenim, ze publikum se rekrutuje ze stale stejnych „spolecenskych“ vrstev. A uz vubec ne s vetou: „opera takoveho divaka nepotrebuje“. Pri pohledu do prazdnych hledist ND, SO, a SD si dovolim tvrdit, ze opera potrebuje kazdeho divaka. VR

  2. videl som len radokovu vec makropulos, a pouzitie nahoty a inych „obscennosti“ sa mi nezdalo vobec obscenne. a vobec mi nevadi, ze capek aj janacek vo svojej dobe nieco len naznacili a dnes to ukazeme trochu explicitnejsie.. mne to naopak zazitok umocnilo, lebo vsetko bolo urobene velmi zmysluplne a nestalo v nijakom protiklade k dielu + bolo vizualne a divadelne posobive.. vec vkusu..

  3. Neviděla jsem představení o kterých se zde hovoří,ale obscénost a militantnost vede téměř ve všech německých inscenacích .Nejhorším byl pro mne Macbeth z Mnichova.Operou vládnou režiseři,scenaristi a zpěvák je bohužel na posledním místě.Z jejich pohledu je třeba diváka trochu šokovat a nepřipustit ,aby se nudil.Vše je v zájmu přivést mladé diváky .Z vlastní zkušenosti vím ,že je to utopie.Např.inscenace TOSCY v Krefeldu,která připomínala spíše sprový kout ,než kostel,se nelíbila mě,ale ani mladým členům rodiny.Tudy cesta nevede.
    Jakým balzámem bylo shlédutí salzburgské inscenace COSI FAN TUTTE 2013.

  4. Problém je v tom, že díky nepříliš kvalitním interpretům a hudebnímu nastudování je třeba něco vymyslet. Tak to impotentní režiséři nahradí výše jmenovanými „akcemi“, které jistě velkou většinu diváků „plně zaujmou“… Zaplať pámbu za tolik proklínané „Mistry pěvce“, které díky evokování dobové atmosféry a díky vynikajícím všestranným výkonům hlavních protagonistů včetně tolik „proklínaného“ skvělého Johana Bothy patřily k tomu nejlepšímu, co bylo možno v poslední době uvidět a uslyšet. A obešlo se to bez oněch ptákovin.

  5. Měla jsem možnost vidět dost představení v Německu .Tam opravdu nehrozí špatné pěvecké obsazení .Možno slyšet plno mladých,krásných, nadaných lidí s krásnými hlasy .Spíše je mě líto ,že v takových inscenacích musí zpívat.To nejsou to bohužel jen ptákoviny , ale akce na hranici vkusu.

  6. Připojuji se jednoznačně k idei komentáře autorky článku.Obzcénosti, scena a kostymy se čím dál víc odcizují původnímu záměru skladatele a to jak na domácí tak zahraničních scénách. Jako milovník opery to přijímám s velkou nelibostí. Naštěstí opery sleduji převážně na operních internetových portálech, takze si mohu vybrat aniz bych vyhodil penize za vstupenky.Poslední úděsná premiéra, kterou můžete vidět jak na medici.tv,francouzském arte HD, některých torrentech je Beeetovenův Fidelio z La Scaly, která touto inscenací zahajovala novou sezónu pod taktovkou D. Barenboima.Nahrál jsem si operu z Arte HD, protoze jsem byl tyden v zahranici. Kdyz jsem si to vcera pustil, domnival jsem se že muselo dojit k omylu a ze jsem nahrál něco jiného když jsem viděl odpuzující scénu továrního prostředí a pobíhající pěvecké stars v montérkách. Až tóny Beethovenovy hudby me ujistili ze jde skutecne o Fidelia.Podobné zklamání jsem zažil nedávno při sledování Donizettiho Nápoje lásky z Covent Garden, kde zpíval můj oblíbenec Vittorio Grigolo.Opět scéna jako z JZD Slušovice, přes hvězdné obsazení dalších představitelů jsem to vydržel asi půl hodiny.Podobné inscenační prostiutuce mužeme videt i v Parizi v Aide (tanky a kukluxklan na scene).Celkova dekadence a upadek spolecnosti se bohuzel promítá i do umění.Aby bylo jasno, nejde o oplzlosti v pravem slova smyslu, jako je nahota a pod., je to demonstrace hnusu a neestetiky, která s uměním nemá nic společného a to mi na tom nejvíc vadí.

  7. Prichodilo by mi úplne prirodzené, keby sa do diskusie o budúcnosti opery zapojili hlavne operní speváci. Zaujímalo by ma, aký majú oni vzťah k inscenáciám, ktoré s pôvodnou operou už nemajú skoro nič spoločné. Veď spevák je to „lákadlo“ za ktorým mnohí diváci dokonca neváhajú i cestovať…. Ćasto počujem, bola to hrozná inscenácia, ale veď sedela som so zažmúrenými očami , hudba bola nádherná, speváci vynikajúci…. dokedy sa dajú speváci zneužívať režisérmi (často činohernými) pri ich vykrádaní opernej literatúry. Pretože to fakt nie je nič iné, iba vykradnutá opera… (spomenuté nechutnosti).

    1. Jsem bývalá sboristka z opery ,těžko tedy jsem mohla někdy něco v tomto směru ovlivit,ale velice se mě to všechno,co se děje v opeře dotýká . Mladé zpěváky sice lituji,ale nevím ,zdali jim to vadí nebo ne ? Je to glorifikace režiserů na úkor zpěváku a také samozřejmě jde o obchod.Jsem štasná ,že jsem zažila krásné časy.

  8. Plně souhlasím s kritikou tzv. moderních režisérů, nechutností až obscénností v mnoha inscenacích. Drtivá většina operních a baletních diváků na to není zvědavá, jak plně ukazují jejich reakce. Nestačí ale jen kritika režie. Kdo režiséry angažuje a platí? Vedení dotčených divadel, to by tedy mělo nést odpovědnost za nechutné a zkrachované inscenace. Vedení divadel má přece jednoznačnou pravomoc tyto režie odmítnout. Proč to nedělá?

      1. Podle čemu říkáme hvězdné obsazení, hvězdy na vrcholu by mohli odmítnout ale v tom okamžiku jsou nahrazeny jinou hvězdou, která je poslušnější a shovívavější k novodobým paskvilům.Možná stačí odmítnout jednou a už stojí na konci fronty. Konkurence je na světové scéně obrovská a hudební školy a soutěže chrlí každý rok mnoho nových zpěváků,nejvíc z Koree a Ćíny a těm asi tyhle extzravagance nevadí.Některým scénám jsou tyto obscénosti vlastní(napr. Monnaie v Bruselu), některé si drží tradici -MET N.Y., Vídeň…Vše je o penězích at se nám to líbí či ne.

        1. Nemyslím že by kontroverzní představení nesli více peněz. Mnoho diváků skutečně „hlasuje nohami“. Podívejte se jaké představení jsou dlouhodobě plná až vyprodaná např. v SO Praha – klasický balet Labutí jezero či velmi slušně udělané opery Nabucco a Carmen. Opakuji, věrný průměrný divák opery a baletu nechce nechutnosti a extravagance. Takže vedení divadel neangažuje podivné režie kvůli zisku, ten by mělo mnohem jistější z klasických inscenací, ale myslím že zde řádí podivný „duch doby“ a lobbystické zájmy.

Napsat komentář