Operní panorama Heleny Havlíkové (377) – Prázdninové operní čtení a poslouchání

I když léto doslova hýří operními produkcemi, jsou prázdniny také skvělou příležitostí pro operní čtení a poslouchání nahrávek. Vybírám dvě janáčkovské publikace: Příběh Její pastorkyně Jiřího Zahrádky a Opery Leoše Janáčka v Národním divadle moravskoslezském. A operní léto mohou obohatit dvě nahrávky Kateřiny Kněžíkové – Phidylé s Janáčkovou filharmonií Ostrava pod taktovkou Roberta Jindry a CD Fantasie, na níž je Kněžíkové partnerem jako klavírista David Švec.

• Drama Její pastorkyňa v knize Jiřího Zahrádky
• Janáčkovy opery v Ostravě
• Profilová CD Kateřiny Kněžíkové – Phidylé a Fantasie

Drama Její pastorkyňa v knize Jiřího Zahrádky

Rozměrná kniha Jiřího Zahrádky nese název Příběh Její pastorkyně a jako podtitul Janáčkovu charakteristiku: „Pravdu, první věcí pravdu, ne krásu“. Výstižnější by ale bylo slovo drama: Janáčkova opera Její pastorkyňa je hudební drama samo o sobě. Ovšem ani její vznik nepostrádá znaky dramatu – po dlouhých peripetiích jejího vznikání a prosazení do Národního divadla ovšem se šťastným koncem: Janáček se dostal do dvacítky nejhranějších operních skladatelů, a to zejména právě díky Její pastorkyni. Kniha je hodně napínavé čtení. I když je doslova nabitá informacemi a fakty, Jiří Zahrádka je dokáže podat přehledně, srozumitelně – a čtivě. A renomé tohoto našeho předního janáčkovského odborníka zaručuje věrohodnost faktů. V knize je spousta fotografií a hlavně citací dobových dokumentů. Ale je dobře, že český text má paralelní anglický překlad. Na výlet s batůžkem byste se s knihou Jiřího Zahrádky o 365 stranách formátu A4 pronesli. Ale v pohodlném křesle za vlahého večera to je skvělé čtení.

Když ve vší stručnosti představím autora: Plnými tituly doc. PhDr. Jiří Zahrádka, Ph.D. Absolvoval brněnskou konzervatoř a hudební vědu na Masarykově univerzitě. Působí jako kurátor janáčkovských sbírek v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea. Přednáší v Ústavu Hudební vědy na Masarykově univerzitě a učí i na JAMU. Ostatně od vědecké komunity získal řadu ocenění – mimořádnou cenou Nadace Leoše Janáčka nebo medaili JAMU. Kdybychom zde měli uvést jeho publikační aktivity, přednášky na konferencích, byl by to dlouhý výčet. Pochopitelně převažují janáčkovská témata. Co ovšem pominout nelze, je Zahrádkova spolupráce na souborném kritickém vydání děl Leoše Janáčka, které postupně vydává nakladatelství Bärenreiter a které se opírá o dochované prameny, což je v případě Janáčka mimořádně důležité. A podílí se také na kritických edicích Janáčkových děl v Universal Edition. A vyzdvihnout je třeba také Zahrádkovu spolupráci s Johnem Tyrrellem na rozsáhlé dvoudílné monografii o Leoši Janáčkovi.

Tolik suchá fakta. Ale ta nevystihují další důležitou součást osobnosti Jiřího Zahrádky – jeho janáčkovský entuziasmus, umění zprostředkovat informace poutavým, ba strhujícím způsobem, nadchnout čtenáře i posluchače. Takže z vědeckého „olympu“ se nijak nezdráhá sestoupit a vydat se svou manželkou Šárkou, nápaditou popularizátorkou Janáčka, třeba Mářinu kuchařku, recepty a zápisky Marie Stejskalové, která čtyřicet let sloužila u Janáčků – samozřejmě se zasvěcenými komentáři. A nechat se Jiřím a Šárkou Zahrádkovými provázet Brnem po stopách Leoše Janáčka je nezapomenutelný zážitek. V neposlední řadě je Jiří Zahrádka šarmantní padesátník, skvělý člověk, ochotný kdykoli poradit. Povídat si s ním, třeba se i přít, to je čirá radost.

Kniha je členěná v podstatě chronologicky: od prvních Janáčkových kontaktů s operou a uvádění dramat Gabriely Preissové v Praze a v Brně pojednává o rodinných, pracovních i společenských okolnostech kolem vzniku opery a jejího brněnského uvádění od roku 1904. Samozřejmě nechybí podrobné osvětlení peripetií a zákulisních jednání při prosazování Její pastorkyně v Praze přes původní odsudek Karla Kovařovice. Samostatná kapitola je věnována Maxu Brodovi, který se zasloužil o prosazení Janáčka na německých scénách. Jméno tohoto pražského německy píšícího spisovatele a překladatele, včetně libret Janáčkových oper, byť z dnešního hlediska překladů kontroverzních, se prolíná i kapitolami se spory o vydání notového materiálu a hlavně vídeňské premiéry v roce 1918 se spoustou nástrah ohledně překladu, názvu, režie, když se uvedení „Jenůfy“ ve Vídni dostalo dokonce na jednání rakousko-uherského Říšského sněmu. A v knize je i Brodova vzpomínka, jak si Janáček během vídeňské premiéry při každé chybě nebo špatném tempu ulevoval tím, že ho rýpal v lóži do žeber, takže už po prvním jednání měl prý Brod levý bok samou modřinu a všechna žebra ho bolela. A Brod ještě popisuje, jak Janáček při vstupu Kostelničky na scénu ve špinavých pracovních šatech s vidlemi na ramenou zkřivil tvář a plakal. V dopise dirigentovi vídeňského provedení Hugo Reichenbergerovi ovšem Janáček nešetřil chválou: „… v dirigování nebylo nic strnulého. Dal jste dílu půvab a vřelost a přirozená laskavost se šířila od dirigentského pultu na všechny strany.“ Jiří Zahrádka se samozřejmě dopodrobna zabývá také pověstnými Janáčkovými revizemi Její pastorkyně. Samostatná kapitola je věnovaná Emě Destinnové a Janáčkově naději, že by tato světová operní hvězda zpívala Jenůfu.

Z dalších zahraničních inscenací za Janáčkova života je větší prostor věnován uvedení v Berlíně a v Metropolitní opeře, kde vystupoval dokonce živý bělouš. Nechybí ani pragmatický pohled na skladatelovy finanční výnosy plynoucí z vydání a uvádění Její pastorkyně. A třebaže jsou známé Janáčkovy spory o tantiémy s manželkou Karla Kovařovice, málo se ví, že měl Janáček také spory o tantiémy s Gabrielou Preissovou.