Letní Letná 2022 (3): Uplést čisté sítě

Diváky vítá na proscéniu akrobatka, která z velkého klubka příze splétá bez jehlic síťovaná andělská křídla. Když se křehké tkanivo začne opět rozpadat, je jasné, o jakém úkolu se zde bude hrát a že je v něm také obsažena výzva směřující k divákům. Celá inscenace je postavená především na propracované scénografii. Lana, provazy, pravidelné tvary, sítě a síťky občas připomínají přetékající sněhovou závěj, jindy cáry mraků nebo plížící se mlhy, mírně evokují ledové království Zimní královny, které je potřeba rozehřát teplem lidského srdce. Sítě jsou jako jinovatka i jako cukrová drobenka na koláči, jako pavoučí vlákna, která mají moc uchvátit kořist, i jako šlahouny statné rostliny. Jak říká jedna filmová postava: Celá zem je zapletená do sítí. Každý rozestírá sítě. Někdo odvážně a chytře, někdo lstivě a sprostě. Cirkusoví akrobaté zaplétají do sítě svých epizodek a příběhů publikum. Nadmíru odvážně.

V zadním plánu scény je též vysoko nad zemí ukryto stanoviště hudebníka, který ovládá několik strunných a smyčcových nástrojů a zvukový pult (Samuel „LoopTok“ Andersson), atmosféra variuje od melancholické a lyrické k expresivním plochám, které podporují akrobaty v okamžicích vrcholných výkonů. Shlíží na scénu a své kolegy jako pozorovatel a chvílemi tak, navzdory tomu, že nemá hereckou a akrobatickou akci, působí dojmem řídící síly celého představení.

Máme se však soustředit na páry umělců a jejich komunikaci, i jakési námluvy a milostná toužení. Přítomná je i jistá dětská nevinnost podporovaná občasnou manipulací s háčkovanými panenkami i samotným motivem klubíček. Dění je situováno především ve vzduchu: v sítích, na lanech, nebo alespoň na velkých sférách imitujících obří klubka vlny, v nichž se ale může ukrývat třeba i další performer. Spolu s pohybem největší z nich, která díky tomuto úkrytu dovoluje další triky než jen balancování a slouží jako multifunkční rekvizita, vzpomněla jsem si na originální scénografii Aviottova Rendez-vous, kde architekt Miloslav Heřmánek vytvořil nadrozměrnou sféru s hlubokým reliéfem pro lidskou postavu, takže performer se mohl po scéně pohybovat jako její fyzická součást… Je ještě tolik možností, jak využít prostorovou geometrii.

Ze všech setkání a duetů postav, které na jevišti splétají a rozplétají své osudy a vztahy, utkví jistě výkony akrobacie na laně. Alexander Weibel Weibel si publikum získal už dovedností při chůzi na něm hrát na housle, a jejich úžas dovedl k vrcholu, když číslo doplnil ještě o jednokolku. Jeho pravidelné návraty na scénu a hudební výstupy dávají inscenaci rytmus. Stejně tak se dočkal velkého ohlasu duet performerů, jimž ke sblížení ve variacích stoje na rukou sloužil právě vratký povrch největší koule (Aino Ihanainen a Mikael Kristiansen). Tiziana Prota, která jako jediná oblékla červené šaty, napnula nervy publika výstupem na hrazdě, z níž její kolegové postupně uvolňovali a odplétali jednotlivé příčky, ale na přeskáčku a neočekávaně. Překrásně poetické bylo společné splétání zvonu (či provazové klece?) v konstrukci, v níž byli všichni performeři zavěšeni jako ptáčci na bidýlku.

Objevilo se parádní číslo s cyr wheelem a další, ale ve své podstatě v této inscenaci nešlo o to ukázat excelentní dovednosti, ale navodit atmosféru. Úžas nad některými, nesporně skvělými výkony, střídal celkový prostorově výtvarný účin představení. Vemlouvavost hudby, nařasená krása prostoru, která ale ladí i do šedivého tónu, načichlá prastarostí háčkovaných deček odložených na dno skříně a prachu, který se srážívá v tajícím sněhu. Tlumené světlo rozšiřovalo prostor a udržovalo atmosféru úsvitu či soumraku drobnými odstíny světel mezi růžovou, fialovou a modrou. Divák odchází s ambivalentním pocitem uvědomění, že všechno, co je křehké, je žalostně pomíjivé, a to včetně přediva vztahů, a že všechny pavučiny světa časem zešednou a potrhají se…

Vrcholná produkce festivalu to bezpochyby je a potvrzuje, že dramaturgie jeho hlavní části (pomiňme pohádky a některá pouliční vystoupení) je letos laděna vážně a že zcela záměrně pominula ryze zábavní funkci nového cirkusu. Vyhýbá se tradičním revuálním, varietním formám, a přináší vesměs těžší témata. A klade velké nároky na samotné publikum, které je stále konfrontováno s neobvyklými jevištními tvary (jako je ne-iluzionistická instalace Johanna Le Guilerma, dadaisticky maskovaná za divadlo), nebo jsou tak trošku manipulovány jeho city a emoce. Je zde mnoho náročných osobních výpovědí z mimouměleckých sfér a nové pobídky vůči publiku, jak se aktivněji zapojit do představení i tehdy, když to nikdo nečeká. I Knitting Peace je inscenace, jejíž tvůrci už názvem proklamují, že nejde o podívanou, ale o výzvu, a skutečně se jim dovedně daří přednést inscenaci jako úpěnlivou prosbu, aby sítě, které chtě nechtě splétáme, byly alespoň čisté.

Knitting Peace
Režie: Tilde Björfors
Obsazení: Aino Ihanainen, Alexander Weibel Weibel, Ilona Jäntti, Matleena Laine, Mikael Kristiansen, Nathalie Bertholio, Tiziana Prota
Hudba živě: Samuel „LoopTok“ Andersson
Scéna: Fanny Senocq, Tilde Björfors, Stefan „Drake“ Karlström, Joel Jedström
Pletená scéna a kostýmy: Aino Ihanainen
Kostýmy: Anna Bonnevier
Make-up: Helena Andersson
Světla: Ulf Englund
Choreografický a umělecký poradce: Cilla Roos
Rekvizity: Tomas Helsing
Technická koordinace a stavba: Joel Jedström
Stavba: Ulf „Poly“ Nylin
Asistentka režie: Maria Wallin
Asistent světla: Fredrik Ekström
Producentka: Camilla Hammarström
Technický producent: Fredrik „Fefe“ Deijfen
Hlavní rigger / jevištní technik: Matt Horton
Technika: Fredrik Ekström, Joel Jedström, Ingrid Stensson
Asistentka produkce: Emma Therkelson
Marketing: Henrik Sundin
Touring: Anna Nerman Sylla
Vedoucí produkce: Lena Kjellander Stockhaus