Pětice tanečníků, tři ženy a dva muži (Aurora Kubelíková, Natálie Paulasová, Anna Tkadlčíková, Robert Koch a Matěj Šimůnek), vstoupila do prostoru. Vizuální individualitu každého z účinkujících například okamžitě podtrhly odlišné barvy podkolenek, ponožek, obecně kostým. Prostor jeviště obývali většinou spolu, ale i sami sebou a za sebe či v páru, a současně se snažili vnést odůvodnění pro přítomnost hmotného partnera – velkého scénického objektu. Výklopná folie v kovovém rámu na podstavci odrážela světlo, poskytovala kryté zázemí čili zastávala i funkci paravánu nebo divadelní šály, vykreslovala stíny schovaných, působila jako bílý papír nebo nepopsaná plocha… Zamýšlená účelovost však pravděpodobně převyšovala úskalí, které svým rozměrem do miniaturního divadelního sálu předmět tanečníkům vnesl.
Choreografická studie vztahovosti nenaznačovala psychologii charakterů, ale naopak předkládala akce, jejichž motorem bylo především napětí, citelná kolektivní dynamika a kde vzdálenost mohla určovat míru přitažlivosti i „odpuzování“, potřebu sdružovat se a opírat jeden o druhého (druhou), ale také utíkat, mizet, vynikat sólově i v tandemu. Pojem ego ve vztahu k choreografii zde nemusel znamenat jen exkurz do psychologie osobnosti, ale například povzbuzovat asociace o křehkosti hranic mezi „já“ a ti ostatní, způsoby sebeprezentace z perspektivy sebehodnoty či sociální masky. A zatímco v rovině ega tvůrci pravděpodobně hledali inspiraci ke způsobům vstupování do interakcí či naopak vymezování se vůči ostatním, spojením písmen ve slovo LEGO vytěžili příležitost sestavovat fragmenty čili klást jednotlivé části do různých formací. Tak jako samotná stavebnice umožňuje rozvinout potenciál stavitele, zde se rovnocenně ke tvůrčímu záměru rozvinula také kvalita pohybového provedení. V souladu s vytyčenou metaforou, bez zapadnutí jednotlivých kostiček by se však každá navržená struktura zhroutila.
Zároveň předložené taneční dílo neilustrovalo výše komunikovanou terminologii, nevyprávělo lineární příběh, ani se ale nedá říci, že by sklouzávalo k estetizaci. Odolávalo například nepřehlédnutelnými nuancemi jako zatíženými nášlapy s výraznou artikulací chodidel, vyvažováním nerovnováhy či protichůdnými trajektoriemi pohybu končetin. Choreografie kompletovala pestrou mozaiku tělesných signatur. I hudba přemosťovala světy, skladbu Arvo Pärta Fratres doplňovala kompozice současného skladatele Filipa Jelínka. Architektura komorního díla tak nabídla pozorování vztahových mechanismů, potažmo systémů z vícero perspektiv na škále od detailu po rozmáchlé fyzické gesto. Asociativní řada motivovaná mnohovýznamovostí názvu neopomněla ani slova jako návod či spontaneita, tedy do jaké míry byly uplatněny vyzkoušené principy (rovina „manuálu“) a jaké zastoupení získala originalita? Navzdory kratší stopáži a komornímu prostoru by bylo možné o celku uvažovat jako o procesu skládání a rozkládání lidské identity, a to na podobném principu jako z běžných – známých kostiček stavebnice může vzniknout tvar. Navazující otázka by pak zněla ve smyslu, kým se jednotlivci stávají v interakci s druhými, obrazně jak kostička ke kostičce nasedá a co jejich spojení přináší?
V L.EGU Nataši Novotné se totiž rozpohybované „ego – já“ ocitlo v ohnisku neustálého přeskupování – přesýpání vztahů. Zhlédnuté představení rozevřelo úhel, na jedné straně se komunikovalo téma, svou povahou těžko uchopitelné natož vyčerpatelné, a na druhé se k němu vázalo tělesné výrazivo. Vzhledem k délce, a to i navzdory zřetelnému rukopisu Novotné, funkčně nastaveným limitům a interpretační kvalitě působila choreografie jako zajímavý výstřižek ze sbírky lyriky nebo úryvky z deníků. Tanečníci Bohemia Baletu z nich vyčetli i nové podněty pro svůj vlastní pohybový rozvoj. Zachování linie spolupráce se současnými choreografy slibuje odkrývání dalších vrstev a skládání mozaiky fyzických zkušeností. I to je patrně jedním z cílů souboru, který hledá způsoby svého omlazování i jazyk srozumitelný dnešnímu divákovi.
Nataša Novotná: L.EGO
21. června 2026, 19:00 hodin
Jatka78, Praha
Realizační tým
Choreografie: Nataša Novotná
Hudba: Filip Jelínek, Arvo Pärt – Fratres (Ismo Eskelinen, Juha Kangas & Ostrobothnian Chamber Orchestra)
Světelný design: Matěj Kubíček a Nataša Novotná
Kostýmní design a spolupráce: Eva Brzáková a Monika Pavlíková
Projekt je realizován s finanční podporou hl. m. Prahy a MKČR.
Účinkující
Aurora Kubelíková, Natálie Paulasová (j.h.), Anna Tkadlčíková, Robert Koch (j.h.) a Matěj Šimůnek
