Christiane Karg a výjimečný večer v Rudolfinu

Robert Rytina, 13.03.2014 19:00

Necelý týden po ostře sledovaném a mediálně stále připomínaném vystoupení klavíristky Hélène Grimaud na koncertech České filharmonie se v Rudolfinu opět odehrála událost, která by si zasloužila pozornost přinejlepším srovnatelnou. Důvodů k tomuto tvrzení může být hned několik – velmi neotřelý a přitom atraktivní výběr repertoáru, přítomnost vynikající pěvecké sólistky, výkon sboru, který byl pěvkyni plnohodnotným partnerem, či výtečná hra orchestru pod vedením jeho hlavního hostujícího dirigenta Manfreda Honecka.Dramaturgie série abonentních koncertů České filharmonie pro dny 12., 13. a 14. března je v našich podmínkách skutečně pozoruhodná. Zaznívá zde totiž hned sedm kompozic, které spojuje duchovní tématika a ve kterých hraje většinou důležitou roli sborový zpěv. První z koncertů tak otevřel Český filharmonický sbor Brno se sbormistrem Petrem Fialou a capellovým vánočním chorálem Francise Poulenca Hodie Christus natus est (1952). Krátká skladba přesvědčila o výjimečných zvukových kvalitách i příkladné soustředěnosti sborového tělesa. Uvedené přednosti prokázali brněnští protagonisté (respektive jejich část) i v následujícím dalším a závažnějším Poulencově opusu Litanie k Černé Madoně. Dílo pro tříhlasý ženský sbor a orchestr z roku 1936 vypráví podle autora o síle a opravdovosti jeho víry, a je třeba uznat, že svou cestu k Bohu zpracoval Poulenc po hudební stránce velmi čitelně a nápaditě. Do klasické chorální pěvecké linky zde vstupuje orchestr tu jemným smyčcovým doprovodem, jindy zase disonancemi téměř brutálními. Skladba končí vyznáním Matko Boží, pros za nás, abychom byli hodni Ježiše Krista, které v harmonickém podání sboru i orchestru vyznívá téměř do ztracena. Myšlenku, že víra by neměla být definitivním stavem mysli, ale stálým hledáním, snad ani nelze hudebně vyjádřit přesvědčivěji…

Dráždivou kombinací prostoty a rafinovanosti se vyznačoval i další bod programu, instrumentální Tři kusy ve starém slohu Henryka Mikołaje Góreckého z roku 1963. Jeden z největších polských hudebních skladatelů dvacátého století s oblibou připomínal své rodné Slezsko jako místo, kde se mísily polská, česká a německá kultura, a folklórní nápěvy tohoto kraje zabudoval i do jmenované drobné kompozice. I díky brilantní instrumentaci se Góreckému podařilo ve Třech kusech vytvořit pocit jakési nekompromisní naléhavosti – jako by měly ilustrovat nějaký konkrétní děj či myšlenku. Zřejmě nikoli náhodou použil tuto skladbu jako filmovou hudbu režisér Jaco Van Dormael ve svém oceňovaném snímku Mr. Nobody z roku 2009.

Úvodní tři hudební části pojal Manfred Honeck zřetelně jako úvodní kompaktní blok; bylo nanejvýš sympatické, že po doznění Góreckého díla, ve kterém se představil pouze orchestr, vyzval dirigent publikum i k potlesku pro členy sboru. Poté už se však hráči zformovali do redukovaného obsazení, určeného k provozování skladby z období vrcholného klasicismu. A následně se dostavila i předpokládaná hvězda večera, německá sopranistka Christiane Karg.Pro českého posluchače jsou úspěchy této mladé atraktivní pěvkyně tak trochu utajené; přestože s úspěchem zpívala na řadě prestižních scén i festivalových domů (Salcburk a Glyndebourne nevyjímaje), mnoha referencí se jí u nás zatím nedostalo. Běžně se u nás nedají sehnat ani její oceňované nahrávky na CD – skvělé ohlasy přitom sklidil živý záznam koncertu z londýnské Wigimore Hall, na němž pěvkyni v písňovém repertroáru doprovodil Malcolm Martineau, i zpěvaččina další operní i písňová alba, vydaná její mateřskou firmou Berlin Classics. Neznat hlas Christiane Karg by přitom byla obrovská škoda a jen dobře, že bylo konečně možné slyšet ho i u nás: v Rudlofinu se uvedla v populárním Mozartově motetu Exsultate, jubilate a debut to byl víc než šťastný. Zpěvačka sice nevládne nikterak objemným hlasovým fondem, zato je její soprán obdivuhodně svěží, jasný, charakteristicky barevný. Koloratury tvoří Karg snadno a se zjevnou inteligencí; od úvodního zpěvu Jásejte a radujte se až po slavné Aleluja tak byl poslech jejího Mozarta jen a jen čistou radostí.

Po přestávce zaujala Karg místo mezi sboristy na varhanní empoře, ale první skladba byla opět určena pouze sboru bez orchestrálního doprovodu. Znovu došlo na Góreckého, tentokrát v mariánské modlitbě Totus Tuus z roku 1987. Připomeňme, že ústřední moto Celý Tvůj bylo osobním krédem papeže Jana Pavla II., který v témže roce navštívil stále ještě socialistické Polsko. Jen těžko si lze představit, jakým dojmem muselo sugestivní dílo působit na posluchače na místě a v době svého vzniku. Mohutný zpěv, v němž zní jméno Maria jak pokorně, tak bojovně, však evidentně fascinoval i posluchače v Rudolfinu; zvláště závěrečné opakování Marriina jména až do téměř neslyšitelného pianissima vyznělo v podání Českého filharmonického sboru Brno naprosto úchvatně. Potlesk, který následoval, působil téměř omluvně a ostýchavě – jako by posluchači pochopili, že k právě doznělé skladbě se takový projev uznání bytostně nehodí.Téměř plynule mohl tedy Honeck s Českou filharmonií navázat na právě doznělý sbor druhou větou z proslulé Góreckého třetí Symfonie z roku 1977. I tato působivá hudba si našla cestu do filmu, a to hned několikrát. Různé pasáže ze Symfonie žalostných písní tak znějí například ve Stromu života, Basquiatovi, Ripleyho hře nebo aktuální Oscarem ověnčené Velké nádheře. A „velká nádhera“ to opravdu je – druhá věta obsahuje nesmírně citlivě zhudebněnou modlitbu, jejíž text vyryla zmučená osmnáctiletá dívka Helena Wanda Błażusiakówna na zeď cely gestapáckého vězení v polském Zakopaném v době nacistické okupace. Christiane Karg v sólové pasáži Mamo, nie płacz, nie předvedla mimo jiné i bezchybnou polštinu, a v součinnosti se sborem a orchestrem se jí podařilo přivést obecenstvo opět téměř do transu.Program však vyvrcholil v podobně optimistickém duchu, v jakém končila i jeho první polovina. Gloria Francise Poulenca pro soprán, sbor a orchestr z roku 1961 je upřímnou Boží oslavou, byť v kontrastu k Mozartovu projasněnému Exsultate, jubilate poněkud komplikovanější. Liturgický text opatřil skladatel hudbou, která umí být stejně jásavá jako v jiných pasážích vážně seriózní a dalších zase trochu potměšilá… V orchestrálně patrně nejbarvitější skladbě večera se blýskla Česká filharmonie prvotřídní souhrou a citem pro styl; k vynikajícímu sboru se i tentokrát přidala Christiane Karg, přičemž pravým požitkem bylo zejména jejich společné Domine Deus, Agnus Dei.

Večer skončil nadšenými ovacemi publika, a je jistě milou satisfakcí, že mnoho návštěvníků abonentního koncertu, kteří zejména Poulencovy a Góreckého skladby očekávali s jistými obavami, zjistilo, že skladby autorů dvacátého století mohou být posluchačsky vstřícné a bohaté na snadno identifikovatelná sdělení. Osobně vysoce hodnotím výjimečnou formální a myšlenkovou sevřenost, jíž celý program působil. Je patrně záslouhou dirigenta Manfreda Honecka, že v podstatě nelze vyzdvihovat jednotlivé účastníky koncertu – tedy pěvkyni, sbor a orchestr – nad jiné a vzájemně je porovnávat, ale je možné je vnímat jako jedno velmi dobře fungující těleso. A to už je hodnota, které je ve světě, posedlém hodnocením a vyzdvihováním hvězd všeho druhu, třeba si vážit.

Hodnocení autora recenze: 90 %

Česká filharmonie a Christiane Karg
Dirigent: Manfred Honeck
Sbormistr: Petr Fiala
Christiane Karg (soprán)
Český filharmonický sbor Brno
12., 13. a 14. března 2014 Rudolfinum Praha
(psáno z koncertu 12. 3. 2014)

program:
Francis Poulenc: Hodie Christus natus est
Francis Poulenc: Litanie à la Vierge noir
Henryk Górecki: Tři kusy ve starém slohu
=přestávka=
Wolfgang Amadeus Mozart: Exsultate, jubilate – moteto pro soprán a orchestr KV 165/158a
Henryk Górecki: Totus Tuus pro smíšený sbor op. 60
Henryk Górecki: Symfonie č. 3 op. 36 „Symfonie žalostných písní” (Lento)
Francis Poulenc: Gloria pro soprán, sbor a orchestr