Námět, choreografie a režie: Petr Zuska
Hudba: Henryk Górecki, Jiří Pavlica
Scéna: Jan Dušek
Kostýmy: Kateřina Štefková
Světelný design: Kees Tjebbes
Nastudování: Jana Přibylová, Ivan Příkaský
Asistenti choreografie: Alexej Afanassiev, Tereza Podařilová, Alexandre Katsapov
1. premiéra: 2. března 2017 v Národním divadle
2. premiéra: 3. března 2017 v Národním divadle
Reprízy:
5. a 23. března, 11. a 13. května 2017
Poslední list se třese na platanu,
neboť on dobře ví, že co je bez chvění, není pevné.
List nemusí tě, Bože, prosit o nic,
dal jsi mu růst a on to nepokazil.
Ale co já?
Tímto úryvkem jedné z Holanových básní se dá do jisté míry charakterizovat nová premiéra uměleckého šéfa Petra Zusky, která bude slavnostně uvedena 2. března 2017 v Národním divadle. Pražská premiéra titulu vzniká ve spolupráci s Baletem Národního divadla v Brně, pro který Petr Zuska inscenaci v loňském roce vytvořil.
Pro své dílo s příznačným názvem Chvění si vybral jak pozoruhodnou hudební předlohu, tak i téma. Na hudbu 1. věty a fragmentů z 2. a 3. věty 3. symfonie Henryka Góreckého a Chvění Jiřího Pavlici, rozehrál taneční příběh, jehož obsah je inspirován kromě tématu Góreckého symfonie také básněmi Vladimíra Holana a Jana Skácela, o které se opírá zmíněná hudba Jiřího Pavlici. Vrátil se tak k poezii samé, možná k podstatě sebe sama.
„Mé nové autorské taneční divadlo s názvem Chvění nebude příběhem ani odpovědí. Spíše symbolickým obrazem, jakousi básní beze slov. Jeho název však jednoznačně odkazuje na víru v to lepší. Chvění je totiž v důsledku synonymem života. Života s velkým „Ž“, který je třeba ctít a je-li nutno, za něj i bojovat…“, řekl o své choreografii Petr Zuska v době vzniku.
Zuskovo Chvění je obrazem. Symbolickým světem, který odráží témata citovaná dnes a denně – nestabilita, migrace, byrokracie, každodenní úzkost, strach. Nicméně v Chvění Zuska hledá pozitivní smysl překotného dění kolem nás, jako vedle vinny existuje i odpuštění, tak obávaný konec může znamenat i začátek.
Recenzentka Marcela Benoniová dodává:
„Zdá se, že tímto velkým tématem, které se týká nás všech, je Petr Zuska zcela pohlcen a do té míry ovlivněn, že ho to nejen uvolnilo v uměleckém tvůrčím procesu, ale navrací ho to „k sobě samému“, jeho originalitě, talentu i jakémusi očištění pohybového a choreografického slovníku. A tedy tak, jak se to v tvorbě stává, jistá omezení v kontextu nových událostí nechají „vyhřeznout“ tomu nejlepšímu.“ (Opera Plus, 12. listopadu 2016)
