Zahajovací koncert 8. ročníku Dvořákovy Prahy 7. září v Rudolfinu postavil proti sobě dvě díla z protilehlých konců Dvořákovy tvorby: nejhranější Violoncellový koncert h moll a málo známou, téměř neuváděnou 2. symfonii B dur. Ujal se jí šéfdirigent Jiří Bělohlávek s Českou filharmonií.
Raná symfonie vznikla roku 1865 jako studijní pokus čtyřiadvacetiletého skladatele bez nároku na uvedení orchestrem. Dvořák z ní použil některé nápady do pozdější tvorby (do klavírních Silhouet, do Rusalky přenesl motiv ze 4. věty), ale víceméně s ní nepočítal a partituru chtěl později zničit. Zabránil mu v tom jeho přítel, dirigent a houslista Mořic Anger, a tak třiadvacet let po svém vzniku neznámá symfonie přece jen zazněla v Rudolfinu (1888 pod taktovkou Adolfa Čecha).
Co se týče kvality skladby, myslím, že Dvořák ji viděl zprvu pravdivě, a i když ji později podrobil revizi a chtěl vydat u Simrocka (čehož za života nedosáhl), je v ní jen málo z typického Dvořáka. Říká se, že překypuje nápady, které nezkušený skladatel neuměl ještě zpracovat a do hloubky zužitkovat, ale na mě to dělalo opačný dojem. Slyšeli jsme hudbu mladého autora, který se opájí plným a bezesporu krásně instrumentovaným zvukem orchestru, ale silné myšlenky zatím chybějí, hudba se line, vlní a pateticky vrcholí jaksi bez příčiny. Nicméně jsem ráda, že jsme mohli 2. symfonii slyšet, bylo v ní pár originálních nápadů (Scherzo) i tiché krásy (Poco adagio) a Česká filharmonie s Jiřím Bělohlávkem pro její dobré vyznění udělali maximum.
Po přestávce již publikum přivítalo se slavnostním očekáváním violoncellistu Yo-Yo Mu. Každý návrat tohoto čínského violoncellového guru do Prahy je zárukou mimořádného zážitku, a je-li na programu tak oblíbený koncert, jako je Dvořákův h moll, nelze se velkému očekávání ubránit. Včerejší večer ale – aspoň podle mého mínění – nebyl takovým uměleckým vrcholem. Především krajní věty koncertu Yo-Yo Ma zbytečně uspěchal. V sebejistotě virtuóza, jenž nemá technické limity, nasadil tempo, které mu dovolovalo již jen zběsilé běhy po hmatníku nahoru dolů, jako při přehrávání etudy. Bylo to tak v první větě a ještě hůře ve Finale. Monumentální Dvořákovo dílo tak dost ztratilo ze své působivosti. Těžko říct, zda se na tom domluvili a vzájemně vyhecovali s dirigentem Bělohlávkem, nebo zda se taktovka rozjela trochu víc, než Yo-Yo Ma chtěl, ale bylo to na hraně a dost not při tom vzájemném dostihu s orchestrem „spadlo pod pult“. Střední věta byla hezká a dovolila více vyniknout krásnému tónu Yo-Yo Mova vzácného violoncella od Domenica Montagnany z roku 1733.
Hodnocení autorky recenze: 70 %
Dvořákova Praha 2015
Zahajovací koncert
Česká filharmonie
Dirigent: Jiří Bělohlávek
Yo-Yo Ma (violoncello)
7. září 2015 Dvořákova síň Rudolfina Praha
program:
Antonín Dvořák: Symfonie č. 2 B dur, op. 4
Antonín Dvořák: Koncert pro violoncello a orchestr h moll, op. 104
Foto Dvořákova Praha / Petra Hajská
