Chytře riskovat – a pak to opravdu zahrát

Zápisník Jindřicha Bálka (72) 

Poslední koncert České filharmonie se dost vymykal ostatním – svou originální dramaturgickou skladbou. Ale vlastně i jménem dirigenta, protože Jakub Hrůša diriguje jako šéf PKF v Praze často, ale většinou právě svůj orchestr. V této sezoně České filharmonie si ale vytvořil příležitost provést koncert ze čtyř zcela odlišných méně hraných kusů, zaujmout publikum a osvědčit své schopnosti. A soudě podle středečního provedení se mu to výborně podařilo. Posuďte sami: Smetanova „švédská“ symfonická báseň Hakon Jarl, Borodinova Symfonie č. 2 „Bohatýrská“ – a po přestávce Koncert pro housle a klarinet Vítězslavy Kaprálové a nakonec Podivuhodný mandarín Bély Bartóka. Program stejnou měrou originální jako ambiciózní ale nakonec opravdu dal dohromady svěží a působivý koncert, ve kterém si mohl dirigent užít zasloužený úspěch.Raný a přitom hrdinně patetický Smetana na úvod se skvěle hodil zejména k první větě Borodina. I tato věta je velkoryse koncipovaná a překvapí dramatičností. Další věty pak nabízejí řadu neotřelých harmonií i barvitě folklorních prvků. Symfonie je ideálně dlouhá, ale ani na okamžik nenudí. Koncert Vítězslavy Kaprálové v programu předznamenával, že skladatelka bude mít začátkem příštího roku sté výročí narození. Byl jí přán velmi krátký život a osudové setkání s Martinů. A tak i v každé její skladbě hledáme onen mladistvý talent a toho Martinů. Obojí se zde skutečně našlo, a snad i kus jemné elegance. Krásným a plným tónem zaujala koncertní mistryně Irena Herajnová v sólovém partu. Skladba zůstala nedokončená a zazněla její nedávná rekonstrukce, která třetí větu symbolicky ponechává v její nedokončenosti.Hlavním esem pak bylo provedení suity Podivuhodný mandarín. Pro hráče i dirigenta je to extrémně náročné dílo, jakési koncentrovanější a ještě méně předvídatelné Svěcení jara. Koncentrovaná hudební plocha pro velký orchestr, neustále změny instrumentace a taktu, ve výrazu pak vášnivost až mírné barbarství. Orchestr ovšem hrál znamenitě a dirigent si počínal s neobyčejnou jistotou. Skladbu nehnal do zbytečných extrémů a přitom postihl všechny kontrasty. A publikum přesvědčil. Mezi tleskajícími diváky bylo možné vidět i Jiřího Bělohlávka, kterého zajisté nepřehlédli ani hráči v orchestru… Je dobré, že se takto netypicky sestavený program podařil. Česká filharmonie mívá řadu objektivních potíží hrát jiné programy než předehra, známý koncert se známým sólistou a pak ještě známější symfonie. Tady se vyplatilo riskovat a publikum bylo od první skladby na straně Jakuba Hrůši.

Autor je redaktorem Českého rozhlasu-Vltava
Foto Petra Hajská